Pákistán podle Davida Gladiše
• Premiér Pákistánu kdysi prohlásil, že jeho země je zkorumpovaná od hlavy až k patě. Ale když si v restauraci zapomenete peněženku, za dvě hodiny ji tam pořád najdete. • V zemi panuje relativní demokracie (probíhají volby, fungují politické strany, dodržuje se svoboda slova). Ale prezident se dosadil sám vojenským pučem. • Pákistánci byli největšími podporovateli Tálibánu a mnoho „islámských“ teroristů, atentátníků a podobných vzpurníků prošlo zdejšími náboženskými školami a výcvikovými tábory. Ale bez intenzivní a tvrdé podpory Pákistánu v posledních letech by „válka proti terorismu“ neměla šanci na úspěch. • Většinu Pákistánu tvoří oblasti, které patří k nejchudším v celé Asii. Ale země je natolik technicky a vědecky vyspělá, že dokázala sama vyrobit atomové bomby. • Pákistán je turisticky známý hlavně svými horami, protože se tady stýkají největší světová pohoří: Himálaj, Karákóram, Hindúkuš a Pamír. Ale 80 procent jeho rozlohy tvoří nížiny, 40 procent pouště a polopouště.
Pákistán je fascinující země mnoha protikladných tváří, a proto stojí ne za jednu, ale hned za několik návštěv. Čeští cestovatelé tudy většinou projíždějí buď cestou do Indie, nebo sem zamíří na treky do hor.
Přijedete-li z Íránu, hned si všimnete „vymožeností“, jako jsou lidé běžně mluvící anglicky, noviny, nápisy a jídelní lístky v angličtině, míchaná vajíčka + toast + džem k snídani, „laundry service“ a pravá Coca-Cola (v Íránu dostanete jen Zam Zam Colu místní výroby pojmenovanou podle studny v Mekce). Nejdříve ale musíte absolvovat autobusem čtrnáctihodinovou noční zběsilou jízdu balúčistánskou pouští z hraničního přechodu do prvního pákistánského města. Aby neusnul, pouštěl si náš řidič celou cestu na plné pecky indické hity. Účel to splnilo - s doprovodným efektem, že neusnul ani nikdo jiný.
Zdejší pouštní oblasti dýchají nepřetržitou ponurou atmosféru. Neustávající horký vítr ze severu přináší další a další oblaka prachu a písku, skrze něž není vidět slunce. Člověka, který se nechrání, dokáže zdejší sucho a vedro znásobené větrem zabít během několika hodin. Pokud do Balúčistánu pojedete, vezte s sebou vždycky deku. Kdybyste totiž zemřeli a dostali se do pekla, mohla by vám být zima.
Sem zákon nedosáhne
Cestujete-li z Afghánistánu, jako civilizační vymoženost vám bude připadat úplně všechno. Chajbarský průsmyk je hlavním spojovacím bodem střední a jižní Asie už 2500 let. Dříve byl tak úzký, že tudy neprošli dva naložení velbloudi vedle sebe. Dnes je propustnější nejen pro velbloudy, ale také pro zbraně, drogy a další pašované zboží. Kousek od hranice stojí dům Hadžiho Ajúba, místního pašeráckého a drogového bosse. Nebo spíše hrad – třímetrová zdobená obvodová zeď má přes dva kilometry délky a několik věží se střílnami. Zpoza ní vykukuje minaret soukromé mešity. Hadži Ajúb je mezinárodně hledaný narkobaron, ale tady prakticky nedotknutelný. Značnou část Pákistánu totiž tvoří takzvaná kmenová území, kde zcela oficiálně neplatí zákony země, ale jen místní právo a vůle kmenových náčelníků. Jsou to jakési státy ve státě a centrální vláda zde má jen minimální pravomoc. Výroba a užívání drog stejně jako zbraní jsou zde zcela legální.
Tato kmenová území v pohraničních horách patří k nejuzavřenějším a nejdobrodružnějším místům v Asii, kam byste se mohli vydat. Právě tady by se nejspíš skrýval Usáma bin Ládin, kdyby ovšem nebylo jasné, že je už dávno mrtvý. Žijí zde hrdí a drsní Paštuni, kteří by společně s afghánskými rádi vytvořili vlastní stát. Jsou také velmi pohostinní - jak mi řekl jeden z nich: „Neboj se, když tě někdo pozve k sobě domů. Tam budeš host. U sebe doma tě nikdo nezastřelí.“ „Hlavní městem“ Paštunů je Péšavár, jehož bazaary, křivolaké uličky, skryté mešity a pestrá změť lidí z něj dělají město, které je jediné na světě. Jeho atmosféra zrychluje tep i ve vzpomínkách.
Těžko si dnes představit, že v těchto ortodoxních muslimských oblastech kdysi vzkvétala mocná buddhistická říše. Sto dvacet metrů vysoká pagoda z 2. století byla dlouho nejvyšší stavbou Asie a prototyp sochy Buddhy, jak ji dnes známe z celého buddhistického světa, vznikl právě tady.
Paštuni jsou ale menšinovým etnikem, nejpočetnější a nejvlivnější skupinou obyvatel Pákistánu jsou Paňdžábci žijící v úrodné nížině. Jejich čistotnost a přátelská zdvořilost jsou mezi ostatními národy Pákistánu příslovečné – ovšem není to lichotivé. Paňdžábská města již svým chaosem, ruchem a nepořádkem velmi připomínají Indii a společná historie je vidět na každém kroku. Perlou Paňdžábu je Láhaur, město plné krásných mešit, hradů a paláců z období Mughalské dynastie.
Kamení s meruňkami, ochutnejte
Pákistánské hory jsou pro cestovatele oprávněně největším lákadlem. Oproti velehorám v Indii, Nepálu a Číně mají jednu obrovskou výhodu. Pákistán s Čínou totiž spojuje 1200 kilometrů dlouhá karákóramská dálnice, která se proplétá zmíněnými čtyřmi největšími světovými pohořími. Kde jinde dojedete normálním autobusem až k úpatí osmitisícového vrcholu, desítky sedmitisícovek nepočítaje? Přístup do hor se neobyčejně zjednodušil, ale ne zase natolik, aby masový turismus zdeformoval místní lidi, památky a atmosféru. On taky název „dálnice“ je trochu nadnesený; ve skutečnosti má silnice klasickou šířku 1 a 1/2, to znamená, že vedle sebe projede jeden a půl auta. Pády do propasti jsou pochopitelně časté. Představte si, že dvě stě kilometrů jedete gigantickou skalní soutěskou, kde silnice musela být vytesána do skály. Sto a více metrů kolmo pod vámi pění vody divokého Indu, zatímco nahoru skály pokračují stovky a tisíce metrů do neznámých a neviditelných výšek. Každých dvacet kilometrů zahlédnete na tom či onom břehu pár kamenných chatrčí a někdy i lidi. Jejich kozy musely absolvovat horolezecký výcvik a pasou se zřejmě na kamení. Jestli se chcete dostat na druhý břeh, jediná šance je použít jednu z několika „lanovek“. Přes řeku, často ve stometrové výšce, je natažené tenké ocelové lano. Nepřemýšlejte nad tím, jak je připevněno a jakého je stáří. Na lano se pověsí primitivní sedátko, někdy jenom malá deska, a na něm přeručkujete na druhou stranu.
Nejzajímavější na lidech v těchto horách je, že v každém údolí jsou úplně jiní. V jednom narazíte na konzervativní vesnici s velkým nápisem „proud to be islamic fundamentalist“, kde jsou ženy zcela zahaleny, a zahlédnou-li přijíždět auto, schovají se nebo aspoň odvrátí od cesty. V jiném se hezké holky promenují bez šátku a jejich přátelští manželé vám naservírují meruňkovou polévku (mňam!) a čaj s pastou z rozmačkaných vlašských ořechů. Další místní chuťovky zahrnují morušový džem, tyčinky lisované z jader meruňek, moruší a ořechů, rozmačkaná jádra meruněk vařená s plackami čapatí, lehký sýr promíchaný s cibulí a koriandrem, vložený do čapatí a přelitý meruňkovým olejem a jiné. Kuchyně tohoto údolí (Hunza) je ale výjimečná, protože většinou jediná dostupná strava v horách je čapatí s čočkou nebo čapatí se špenátem. Případně ještě čočka se špenátem. Když nic jiného, alespoň je to velice zdravé.
A jeden pákistánský vtip na závěr: Ve výcvikovém táboře pro sebevražedné atentátníky probíhá výuka odpalování náloží na těle. Lektor si pečlivě připne pásek s ostrou výbušninou, do ruky vezme odpalovací zařízení a říká přísně studentům: „Teď dávejte dobrý pozor. Nebudu to ukazovat dvakrát!“
