Právo Evropská unie
I bez spotřebitelských průzkumů je jasné, že snížení ceny oblíbeného zboží všechny příjemně překvapí. Pokud se vůbec nad příčinou poklesu ceny zamyslíme, nutně dospějeme k závěru, že nabízené zvýhodnění je součástí promyšlené obchodní taktiky. Překvapivě však často nepůjde o strategii obchodníka, ale pouze o důsledek paralelního dovozu.
Rozdílné trhy.
Paralelní dovozy probíhají tehdy, když obchodník nakoupí levněji originální zboží v jedné zemi, aby ho v jiné prodal za vyšší cenu. Dovoz takových výrobků bývá označován za paralelní, protože je zpravidla souběžný s importem stejného, ale dražšího zboží jeho výrobcem nebo autorizovaným obchodníkem. Pochopitelně ke škodě výrobce, respektive distributora. Tento obchod může fungovat v důsledku rozdílné míry zdanění, regulace nebo i odlišné životní úrovně v různých státech. Jeho realizací nastávají i velmi paradoxní situace: kosmetické výrobky, elektronika nebo automobily jsou dovezeny na jedno místo, aby byly obratem vyvezeny jinam, někdy i nazpět do země původu. Evropským hitem jsou léčiva, protože na trzích členských států existují velké rozdíly v cenách (například až 70 procent u stejného léku v Řecku a Británii) způsobené zejména cenovou a úhradovou politikou těchto zemí.
Integrační prostředek.
Od počátků jednotného trhu byl paralelní dovoz považován za podstatný integrační prostředek a jako takový ho chránila a prosazovala nejen Evropská komise, ale i Evropský soudní dvůr a později Soud první instance. Možnost paralelního dovozu není výslovně zakotvena v evropském primárním právu, ale pro svůj přeshraniční charakter funguje na základě principu volného pohybu zboží. Tento princip dále rozvíjí zásada takzvaného komunitárního vyčerpání. Ta vychází z myšlenky, že duševní právo (například ochranná známka, patent), představující nástroj kontroly zboží, je vyčerpáno, jakmile je produkt výrobcem uveden na trhu kdekoli v evropském hospodářském prostoru. Jedinou výjimku z této zásady představuje v Přístupové smlouvě zakotvený zákaz paralelního dovozu zboží chráněného patentem z nových členských států. Byla-li ovšem patentová přihláška podána v době, kdy nové členské státy takovou právní ochranu neposkytovaly (týká se zejména léčiv). Tedy neuplatní-li se tato výjimka a nezasahuje-li paralelní dovozce do samotného výrobku, může být v zásadě na tomto trhu zboží nakoupeno a prodáno bez omezení.
Komunitární vyčerpání.
Vytvoření a zdokonalení zásady komunitárního vyčerpání postupně znemožnily výrobcům využívat práva duševního vlastnictví k omezení paralelního dovozu, a proto se jejich aktivity spíše soustředí na obchodní taktiky (marketingové scénáře, smluvní exportní zákazy a tak dále). Ačkoli tyto aktivity jsou z hlediska článků 28 až 30 Smlouvy o Evropském společenství (ES) bezproblémové, mohou se dostat do rozporu s konkurenčními pravidly Evropské unie, konkrétně s články 81 a 82 Smlouvy o ES zakazujícími protisoutěžní dohody, respektive zneužití dominantního postavení.
Porušení Smlouvy o ES.
Tradičně považuje Evropská komise omezování paralelního dovozu za protisoutěžní jednání. Evropská komise v několika případech dovodila, že omezení praktikovaná výrobci mají být součástí dohod s distributory, a to v rozporu se zákazem obsaženým v článku 81 Smlouvy o ES. Širokou aplikací pojmu dohoda dospěla Evropská komise vícekrát k závěru, že i bez existence výslovné dohody o omezování paralelního dovozu vyplynula z jednání obchodníků a výrobců shoda takového cíle dosáhnout. Stejně se Evropská komise snažila dokázat, že jednostranné jednání omezující paralelní dovoz je v případě dominantního subjektu počínáním, jež porušuje Smlouvu o ES.
Výklad soudů.
Závěry Evropské komise tradičně podporovaly evropské soudy. Tento trend se však v nedávné době změnil. Evropské soudy při rozhodování případu Bayer (Adalat) dospěly k závěru, že určitá jednání výrobců s cílem omezit paralelní dovoz musí být klasifikována jako jednostranná, a proto spadající mimo zákaz obsažený v článku 81 Smlouvy o ES. Svým výkladem soudy položily limity neustále se rozšiřujícímu výkladu pojmu dohoda a současně deklarovaly, že pouhý úmysl omezit paralelní dovoz není sám o sobě protisoutěžní. Tuto argumentaci později využil generální advokát Francis Geoffrey Jacobs ve svém odůvodnění v případě Syfait. Ačkoli v tomto případě nepadlo závazné soudní rozhodnutí, z argumentace generálního advokáta lze usuzovat, že specifika farmaceutického průmyslu mohou odůvodnit omezení jinak legálních paralelních dovozů. Obě tato rozhodnutí poskytují významný manévrovací prostor pro výrobce v jejich snaze omezit paralelní dovoz.
