Luxusní nákupní třída vyrostla „na kostech“ židovského ghetta. Vzorem byly vzdušné, široké ulice soudobé Paříže a Vídně
Proti bourání prvních 28 josefovských domů nikdo neprotestoval. Koneckonců místo, kde se dnes turisté procházejí výstavní Pařížskou ulicí, patřilo mezi nejzanedbanější a nejbídnější části někdejšího židovského ghetta.
Naopak vyklizené domy chudiny se pro lépe situované Pražany staly v prosinci 1896 kuriózní atrakcí. Ústřední matice školská se chopila příležitosti a za „skrovné vstupné“ pořádala do demoličního pásma exkurze s výkladem. Jen 6. prosince 1896 přišlo přes dva tisíce lidí a utržilo se 225 zlatých. „Kromě rozmarných, veselých skupin zvědavců, jichž hlahol a smích rozléhal se podivně v nevlídných, ponurých klenbách všelikých průchodů, viděti bylo i vážné pozorovatele, kteří dojista vzpomínali v prázdných těch kobkách i podivného, v nejednom ohledu nepřirozeného života sociálního, kterýž zde bujil, a jenž nyní ztroskotán, sotva kdy jinde v podobné formě znovu ožije,“ psaly tenkrát Národní listy.
Na začátku dubna skončila první etapa bourání, kterého se ke všeobecné spokojenosti ujala firma pánů Procházky a Nedvídka. Celkem 21 700 povozů odvezlo suť a na uvolněném prostranství se mělo začít stavět. Jenže to už tak jednoduše nešlo a výstavba se ve skutečnosti nepříjemně táhla. Město se pokoušelo prodat stavební pozemky, ale zpočátku o ně nebyl valný zájem. Nevyvedla se ani snaha sehnat finančně silného investora, protože všechny oslovené banky nabídku odmítly.
Věci se daly do pohybu teprve na začátku nového století, kdy se podle studie Kateřiny Bečkové Asanace – zatracovaný i obdivovaný projekt obce Pražské ukázalo, že investice do stavby v asanovaném území mají smysl. Jako první vyrostly dva domy na nejlukrativnějším místě – v ústí nově naplánované asanační ulice (dnešní Pařížská) do Staroměstského území – a když jejich majitelé dokázali byty rychle a draze pronajmout, přidali se další.
Brzy poté vyrostla celá, jak tehdy psaly noviny, „nejmodernější pražská třída“. Pravda, z architektonického hlediska poněkud nesourodě – u Staroměstského náměstí se prosadily spíše historické styly, kdežto v později stavěné části blíže k řece secese. Stavělo se i na zbylém asanačním území. V roce 1903 stálo podle zprávy představeného asanační kanceláře Augustina Steina 67 nových domů a do vypuknutí první světové války byla nová čtvrť z větší části dokončena. Ovšem stavělo se i za první republiky a asanační zákony platily až do roku 1943.
Nejzanedbanější kout Stambulu
Přímým vzorem pro asanaci Josefova byla přestavba Paříže, kterou v době panování Napoleona III. provedl pařížský městský architekt baron Georges-Eugene Haussmann. Také pražští radní toužili po vzdušných, moderních, jasně osvětlených bulvárech a v průběhu 80. let 19. století určili, že čtvrť, která má být zbourána a poté znovu vystavěna, bude Josefov. Některé ze zamítnutých projektů byly mimochodem mnohem velkolepější, počítaly se zbouráním takřka celého Starého Města a s ústředním bulvárem (řekněme dlouhou Pařížskou ulicí), který by vedl z Václavského náměstí až na Letnou.
Dnes se většina architektů i běžných lidí shodne, že Praha tímto rozhodnutím utrpěla nenahraditelnou kulturní ztrátu, ovšem z tehdejšího pohledu to mělo svoji logiku.
Někdejší židovské ghetto se na konci 18. století díky reformám Josefa II. otevřelo a o 100 let později v něm podle odhadů žilo již jen deset procent Židů. Místo nich se ale do křivolakých uliček, temných zákoutí a ponurých malých bytů stěhovala městská chudina, zločin a prostituce.
Josefov se stal zdaleka nejpřelidněnější pražskou čtvrtí, a v přepočtu na kilometr čtvereční v něm žilo dokonce ještě o polovinu více lidí než na Žižkově (do roku 1922 byl samostatným městem), označovaném tehdy za „dělnickou ubytovnu Prahy“. Některé extrémy, které ve zprávě o sociálních a zdravotních poměrech Josefova sepsal městský lékař V. Preininger, byly skutečně na pováženou.
Například malý jednopatrový dům s podkrovím, ve kterém žilo 268 lidí, nebo rodina, která si do svého dvoupokojového bytu nastěhovala 19 podnájemníků a nocležníků.
Také hygienické podmínky byly otřesné.
Všude se rozlézala špína a jeden záchod připadal na pět až deset bytů. Projevilo se to i statisticky, konkrétně na úmrtnosti, jejíž míra byla podle Preiningera nejvyšší v Praze (Josefov – 30,6 promile, Hradčany – 26,4 promile, Malá Strana – 20,6 promile, Staré Město – 18,1 promile, Dolní Nové Město – 13 promile).
Bestia triumphans
Zpočátku veřejnost plány na asanaci Josefova jednoznačně vítala. „Hnízdo mravenčí se svými chodbami věru mnohem příznivější činí dojem, než dotyčná čtvrť (…) klikaté úzké uličky, jimiž nelze projeti pohodlně vozem, jsou pravým paskvilem na geometrickou pravdu, že nejkratší vzdálenost mezi dvěma body jest přímka,“ psaly například Národní listy. A podobně to viděla i Zlatá Praha: „Nač cestovati daleko na východ, když nejzanedbanější kout Stambulu nalézti lze uprostřed hlavního města Království českého.“
Jenže pak asanační zákony konečně schválila Říšská rada (1893) a začalo jít do tuhého.
Nejdříve se proti plánovanému plošnému bourání a nerespektování historických památek velmi opatrně ozval Spolek architektů a inženýrů spolu s Uměleckou besedou.
Ovšem skutečný rozruch způsobil až spisovatel Vilém Mrštík, který protestoval proti tomu, aby Praha byla olupována „o nejnádhernější svůj skvost, svůj historický malebný ráz a zastavena byla tupými činžáky vkusu tak odporného, že až stydno se k tomu veřejně přiznati“. Největší dopad měl Mrštíkův dodnes citovaný článek Bestia triumphans z roku 1897.
V něm městské radě vytýkal, že to v Praze začíná vypadat jako po vpádu „Hunů, Avarů a divokých asiatských hord“. „Čím nižší svědomí – tím slepěji zuří neřest, – čím chatrnější vzdělání, – tím slavnější hody sobě strojí jeho úhlavní nepřítel – bestia triumphans,“ dodával.
Články měly obrovský dopad a proti necitlivé asanaci vystoupila řada osobností – malířů, spisovatelů i politiků. Výsledkem byl vznik Umělecké komise složené z věhlasných architektů, která se snažila alespoň do jisté míry korigovat městské asanační choutky.
Jiránkovy Biscuity
Z původní zástavby Josefova a přilehlých částí Starého Města nakonec zbylo jen šest synagog, Židovská radnice a Starý židovský hřbitov. Zbrusu nová čtvrť vyrostlá kolem dnešní Pařížské třídy měla dosud v českých zemích nevídaný standard bydlení. Počet obyvatel poklesl na třetinu a do nových, luxusně zařízených bytů se místo chudiny stěhovali zámožní Pražané. Spokojení byli především majitelé domů, protože výnos z nájmů se mnohonásobně zvedl.
Pařížské ulici se v úplných začátcích říkalo prostě „asanační třída“, ale brzy dostala jméno Mikulášská. Zpočátku se to nicméně trochu pletlo, a tak například inzeráty, které v letech 1904 až 1906 upozorňovaly na nově otevřenou prodejnu firmy Jiránkovy Biscuity v Mikulášské ulici číslo 3 (mimochodem dnes si tam čtenář může koupit kabelky značky Louis Vuitton), radši v závorce upozorňovaly – „hlavní asanační třída, druhý dům za ruským kostelem“, přičemž „ruským kostelem“ byl míněn původně pravoslavný kostel svatého Mikuláše. Na Pařížskou – s odkazem na prostorné pařížské bulváry – byla ulice přejmenována až v roce 1926 a s výjimkou okupace, kdy se jí říkalo Norimberská, to vydrželo dodnes.
Dávno předtím se ale ulice stala dobrou adresou. Už roce 1908 se autor článku v Národních listech rozčiloval, proč ještě nemá Vodičkova ulice pořádné osvětlení: „Mohou-li míti německé Příkopy a asanační třída nádherné elektrické osvětlení, může je míti i jiná ulice.“ O čtyři roky později zase spisovatel Jan Osten v Národní politice s výhradou uznával, že hlavně pro cizince je „Mikulášská třída symbolem výstavnosti a jistým – ne všemi uznávaným – etalonem krásy“.
Přes most a na L etnou
Původní (naštěstí nerealizované) plány na dlouhou Pařížskou ulici od Václavského náměstí až na Letnou úplně nezapadly ani v následujících letech. Bourat další staroměstské domy sice už nechtěl nikdo, nápad prodloužit Pařížskou ulici přes Čechův most (postavený v letech 1905 až 1908) průrazem či tunelem v kopci na Letenskou pláň a pak dál až do Dejvic a do Bubenče se ale porůznu objevoval dál – za monarchie stejně jako za republiky.
Tak například v roce 1917 uveřejnil Architektonický obzor článek Levý břeh Vltavy – budoucnost Prahy, ve kterém stálo: „Léta míjí. Asanační třída dostavěna skoro úplně, postaven i most, jediný na světě ústící proti stráni, bez pokračování (…) Biograf zvěčnil sice scénu, kterak hodnostáři města při návštěvě panovníka v r. 1901, na otázku položenou Jeho Veličenstvem vzrušeným gestem ukazují pokračování komunikace – ale na stráni rok co rok zelená se sporý akát.“
Zůstalo však jen u přání. Na Letné se i dnes „zelená sporý akát“ a Pařížská ulice končí u paty budovy právnické fakulty a – jak z jiného světa spadlého – hotelu InterContinental.
Rtěnka od Diora
Po roce 1948 sláva Pařížské poněkud zašla. Dál to nicméně byla skvělá adresa s nádechem zakázaného světa. Koneckonců právě Pařížská ulice – konkrétně dům na adrese Pařížská 203/19 – vystupoval v normalizačním seriálu 30 případů majora Zemana (jde o poněkud slabomyslný díl Klauni z roku 1967) coby luxusní sídlo zlodušského rezidenta Pertolda (Perryho) Steina, který se snažil svými penězi a styky rozvrátit socialistické pořádky a postavit „kulturní frontu“ proti straně.
Ale vážně. I v dobách nejhlubší normalizace se v Pařížské dala sehnat kosmetika Dior, sídlilo tu několik cestovek a zastoupení tu mělo hned osm zahraničních leteckých společností. Nový rozkvět přinesl rok 1989, to už je ale současnost, a nikoli historie.
Zbrusu nová čtvrť vyrostlá kolem dnešní Pařížské třídy měla dosud v českých zemích nevídaný standard bydlení. Výstavba Pařížské se nepříjemně táhla. Město se pokoušelo prodat stavební pozemky, ale zpočátku o ně nebyl valný zájem.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz