Pásli ovce práskači

Církevní hodnostáři v Polsku, ČR a na Slovensku spolupracovali s komunistickou tajnou policií

Přelom roku přinesl takřka lavinu církevních skandálů. Největší z nich propukl v Polsku, kde kandidát na úřad varšavského arcibiskupa Stanisław Wielgus rezignoval až vlastně na mši, jež měla být inaugurační bohoslužbou. Z plánované veselky se tak rázem stala spíše pohřební sešlost, rozhodně pak pro Wielgusovy příznivce. Wielgus dlouho zapíral a tvrdil, že se s tajnou policií stýkal zcela „neškodně“ - že prý nikomu neublížil. Což tvrdí skoro všichni, kdo čelí obvinění ze spolupráce s policejními orgány totalitních režimů. Jenže lidová moudrost „podej čertu prst a on ti vezme celou ruku“, prokazuje právě v takových případech svou staletími zkušeností prověřenou pravdivost. Tíha důkazů, zveřejněných polským tiskem (a též Institutem národní paměti) nakonec převážila nad Wielgusovým zatloukáním. Spolupráci podepsal a jeho informace prokazatelně poškodily mnoho lidí.

Oživení paměti.

Hodné pozornosti je pak nepochybně především to, že roli „hlídacího psa církve“ sehrála (některá) média a Institut národní paměti. Tedy instituce, jejímuž vzniku v České republice urputně brání aliance komunistů z KSČM, postkomunistů z ČSSD a různých „nezávislých“ zastánců postmoderny, podle nichž prý vlastně pořádně nevíme, co je to národ, má-li paměť a lze-li ji institucionalizovat. Údajně existuje spíše jen jakási pluralita pamětí, jejichž shrnutí pod jednu střechu zavání novou totalitou. Ano, paměť estébáka, donašeče a oběti je jistě notně odlišná. Tím spíše je však zapotřebí instituce, která se zabývá hmatatelnými důkazy. Zejména pak dokumenty, aby se bylo kam obrátit v situaci, kdy je nezbytné komusi právě tu jeho „pluralitní výseč paměťového pole“ pořádně osvěžit.

Zhroucení duchovního světa.

Aférou Wielgus zatím vyvrcholil dominový efekt, jehož první kostka padla krátce po smrti papeže Jana Pavla II. Tehdy polský Institut národní paměti zveřejnil dokumenty usvědčující jednoho z nejbližších papežových spolupracovníků, biskupa Konrada Hejma, ze spolupráce s polskou státní bezpečností (Slużba Biezpieczeństwa, SB). Od té chvíle polská média neustále přinášela podobná odhalení, týkající se často velmi vážených osob, které představovaly pro tisíce ba statisíce lidí duchovní oporu, vzor, pevný bod ve vesmíru. S odhalením jejich spolupráce s komunistickou tajnou policií se proto mnoha lidem alespoň na čas zhroutil jejich duchovní svět a utrpěli vážný životní otřes. Naslouchali a věřili, když ne přímo vlku, tak přinejmenším skunkovi v rouše beránčím. A je sporné, co je vlastně horší, co více pokoří, zda vlk, nebo skunk.

Zahrát lze všechno.

Lawrence Olivier prý kdysi hrál ve filmu s Dustinem Hoffmanem, v němž hollywoodské hvězdě připadla role člověka, který je ve vězení a nemůže spát. Hoffman kvůli té scéně opravdu několik dnů nespal. Když to kdosi ze štábu sdělil siru Olivierovi, údajně odvětil: „Skvělý hoch, ale nestačilo by to zahrát?“ Nevím, je-li historka pravdivá. Obávám se však, že Olivier v onom filmu hrál spíše s Paulem Newmanem a jeho herecký kolega skutečně nespal zrovna kvůli tomu, že byl ve vězení. Prověřovat její pravdivost ale nebudu, protože má případná faktografická chyba určitě nikomu neublíží. Ublížit ale může jádro věci, které historka obsahuje. Zahrát se dá skoro všechno: Richard III., Hamlet, muž, co čtrnáct dnů nespal, i ten, co už celou tuto dobu spí, Buddha, Hitler, Ježíš Kristus. Dobrý herec musí zvládnout všechny výše uvedené postavy a i řadu jiných. Strach, pýcha, ctižádost, špatné svědomí a jiné hříchy pak činí v životě skvělé herce i z jinak průměrných ochotníků.

Životní neštěstí.

I z kněží, kteří kdysi z touhy po vědecké kariéře (jako Wielgus) či z obyčejné slabosti poklesli k donašečství a před pádem i po pádu totalitního režimu hráli navenek zbožné muže, opory morálky a mnohdy i přísné soudce poklesků svých farníků. Některým hercům se stane to životní neštěstí, že si je publikum spojí s určitou postavou tak silně, že už pak nemohou hrát nic jiného. Jak ale hodnotit situaci, kdy se na kněze (biskupa, kardinála…) provalí, že byl vlastně z významné části pouhým hercem, že konal v rozporu s tím, co hlásal, a s životem a odkazem toho, jehož má zde na zemi reprezentovat? Jako životní neštěstí onoho kněze, ale hlavně jako životní neštěstí celého společenství, které vedl a k jehož vedení byl povolán.

Věrohodnost kněží.

Církev byla v dobách totality skutečně vystavena obrovskému tlaku. Někteří na svých bedrech unesli tři metrické centy, jiné dva a půl metráku mohlo zlomit. Mají pak ti, kdo měli to štěstí či milost, že si mohli v klidu unést svých pár kilo, na někoho takového pokřikovat, házet po něm čtvrtkilovým kamenem? Jistěže ne, tak ale otázka vůbec nestojí. Věrohodným knězem přece může být jen ten, kdo buď neselhal, anebo ten, kdo se ze svých selhání veřejně vyznal a společenství věřících, jinak řečeno církev, ho jako takového přijalo či nadále přijímá. Pokud církev jakožto instituce přísně nedbá na věrohodnost svého personálu, může si rovnou najmout nějaké herce, kteří o nedělích pár mší přece hravě zvládnou. Zde by jistě zapracoval i trh a určitě by vznikla alespoň jedna agentura, říkejme jí třeba Páterservis, jež by dala špatně placeným či neúspěšným hercům možnost víkendového přivýdělku. A možná by to tací dokonce zvládali navenek lépe.

Otázka agentů.

Právě snaha o větší věrohodnost české katolické církve stála i za aktivitou deníku Lidové noviny, který se - patrně inspirován i nedávnými polskými „předwielgusovskými“ zkušenostmi - pokusil otevřít otázku agentů StB v domácí církvi. Reakce církevních hierarchů byla tristní a vlastně typická. Biskupové Jan Graubner i Dominik Duka se ve svých článcích oháněli kajícnou velehradskou poutí z počátku devadesátých let a osobními pohovory kněží-spolupracovníků s kardinálem Vlkem. Což prý úplně stačí a další kladení otázek se prostě nepřipouští, neb církvi škodí. „Má zase někdo zájem, abychom neměli čas na budování církve?“ zeptal se výhružně v LN Jan Graubner a neopomněl přidat tradiční return všech přátel kostlivců ve skříni: „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.“ Kristus však tato slova použil v situaci, kdy dav hodlal ukamenovat (a tedy zabít) cizoložnici, což rozhodně není případ novinářského dotazu na nedávnou minulost některých jeho současných zastupitelů (poslanců, chcete-li) zde na (české) zemi. Ostatně, evangelium je z velké části vlastně soupisem odpovědí Krista na chytré i hloupé, upřímně i lstivě míněné „novinářské“ dotazy. Jak od prostých lidí, tak od tehdejších mocenských struktur, světských i „církevních“.

Obec všech věřících.

Kauza Stanislawa Wielguse, články v Lidových novinách o problematice agentů v české katolické církvi, případ pražského biskupa Církve československé husitské Karla Bicana, podle časopisu Týden bývalého spolupracovníka Státní bezpečnosti, jenž vyžadoval po tom, komu pomohl, sexuální protislužby, i výroky slovenského arcibiskupa Jána Sokola, též agenta StB, který nedávno veřejně opěvoval údajný hospodářský zázrak slovenské „farské republiky“, postavený na zbrojních dodávkách pro nacisty a na arizaci židovského majetku, odkazují k mnohem závažnější otázce: Co je to vlastně církev? Běžně se tím myslí církevní hierarchie, a tedy vlastně - u nás státem - placení profesionálové. Nicméně řecké ekklésia znamená shromáždění, obec všech věřících. Sám Kristus žádné přesné organizační instrukce ohledně církevní struktury nezanechal. Snad nejtvrdší odsudky, které kdy zazněly z jeho úst, ale mířily na adresu farizejů. Což byli, zhruba řečeno, zastánci absolutistického dodržování všemožných zákonů a předpisů, jež se daly z knih (Starého) Zákona i z tradice odvodit.

Problém farizejů.

Problém s farizeji existoval v zásadě dvojí. Jednak důrazem na formu a obřad ubíjeli obsah, jednak sami k sobě zdaleka nebývali tak přísní jako k ostatním. Vezme-li výroky z evangelia o farizejích, máme náhle před sebou dnešní církve. Rozdíl spočívá snad jen v míře vzdělanosti: v té by měli tehdejší farizejové nad dnešní církevní vrchností mnohdy navrch. Svědčí-li křesťanské církve často spíše o farizejích než o Kristu, těžko se pak divit poklesu religiozity, růstu konzumu, vlivu sekt či drog, úpadku mravnosti, slušnosti i vzdělanosti. Církevní představitelé si často stěžují na média, že chtějí církve pošpinit. Ale nebýt nezávislých „občanských“ médií, jejich ovečky by mnohdy nevěděly skoro nic o tom, kdo jim vlastně vysluhuje. Na varšavském arcibiskupském stolci by pak asi seděl agent polské bezpečnosti Wielgus s požehnáním Vatikánu. Ještě dlouho by se po celém Polsku vypravovalo o krásné inaugurační mši: Považte, milostivá paní, plná katedrála, hlava na hlavě, biskupové ve zlatě a sametu, učinění cherubíni.

Kredibilita církevního podniku.

Mohou tedy církve změnit k lepšímu média či nezávislé organizace typu Institutu národní paměti? Samy o sobě určitě ne. Hlavní díl práce bude spočívat na „ovečkách“ neboli na prostých „občanských věřících“, v jejichž vlastním zájmu je, aby se zkostnatělé církevní struktury prokrvily vnitřní demokratizací. V českých poměrech by jí velmi napomohla odluka církve a státu a přechod na samofinancování celé církve, jež má přece být shromážděním všech - v ČR dosud několika milionů - věřících. Až budou biskupové placeni přímo z kapes občanů-křesťanů, možná se začnou více zajímat jak o ně, tak o vnější věrohodnost, transparentnost a kredibilitu vlastního podniku.