Hlavním rizikem pro českou ekonomiku je obnova recese u jejích obchodních partnerů
Dle Fincentrum Hypoindexu za necelý rok klesly průměrné úrokové sazby hypoték o více než půl procentního bodu – těsně nad pět procent. Je téměř fantastické, že lze získat hypotéku s úrokovou sazbou pod čtyřmi procenty i „spekulovat“ na její další pokles. Málokdo si však uvědomuje, že stejným tempem, jímž sazby klesaly, mohou i růst. A tomu, kdo změnu trendu včas nezachytí, se následně může splátka hypotéky výrazně prodražit. Období současných extrémně nízkých základních úrokových sazeb totiž nebude trvat věčně.
Rizika
Globální ekonomika, kterou zasáhla nejprve hypoteční a poté finanční krize, toto období přestála. Dramaticky však poklesla výkonnost reálné ekonomiky především ve vyspělém světě. Cenou za vyléčení všech příznaků byl další skokový nárůst zadlužení většiny zemí.
Na vrcholu finanční krize byla pro vlády zemí, které zasáhla, prioritou obnova důvěry na trzích. Vlády, jež se snažily odblokovat patovou situaci vyplývající ze vzájemné nedůvěry účastníků, převzaly část dluhů soukromé sféry – sanace bank v USA a ve Velké Británii – či se pokusily zvrátit pokles soukromé poptávky pomocí nestandardních nástrojů – například šrotovného. Tato opatření následně financovaly emisemi státního dluhu. Důsledkem záchranných opatření však jsou současné vysoké schodky veřejných financí a růst nákladů na obsluhu dluhu – platbu úroků. To vše za stagnující reálné ekonomiky či jejího mírného růstu.
Největší rizika pro budoucí vývoj české ekonomiky uvedla ČNB ve Zprávě o finanční stabilitě 2009/2010 publikované 18. června 2010: „Hlavním rizikem pro českou ekonomiku v příštích dvou letech je obnova recese u jejích největších obchodních partnerů a následné zpomalení domácí ekonomické aktivity. Druhým klíčovým rizikem je zhoršující se fiskální vývoj v mnoha zemích včetně České republiky. Aktuální hrozbou je zejména přenos obav ohledně schopnosti financovat státní dluh v kriticky zadlužených zemích na další státy, jejichž veřejné finance rovněž vykazují dílčí znaky potenciální neudržitelnosti.“
Možnosti
Z dlouhodobého hlediska existuje pouze omezený počet možností, jak ze začarovaného kruhu zadlužení vystoupit. Extrémním řešením, jímž je například vyhlášení insolvence či restrukturalizace státního dluhu, tedy státní bankrot, se vlády chtějí většinou vyhnout. Možností je i kombinace vyšších daňových příjmů pomocí růstu daňových sazeb či nových daní a škrtů ve státních výdajích. To je zpravidla bolestné a u vlád i obyvatel nepříliš oblíbené. Politicky nejméně rizikovou variantou a v historii několikrát „úspěšně vyzkoušenou“ je znehodnocení dluhu inflací. Za takové situace je relativně znehodnocen dluh, přičemž daňové příjmy rostou díky zvyšování nominálních cen. To se však současně negativně projeví v relativní hodnotě některých finančních aktiv – například peněžních úspor.
Tato třetí varianta vyžaduje „spoluúčast“ centrální měnové autority. Za takové situace jsou klíčové cíle měnové politiky dané měny i nezávislost centrální banky na vládě. Čím více musí centrální banka sledovat kromě cenové stability i další makroekonomické cíle – například podporu zaměstnanosti či růst ekonomiky – tím více má její politika sklon ke kompromisům s vládou. V důsledku toho roste i riziko inflace pro danou ekonomiku. Proto nyní nelze vyloučit, že monetární politika kvantitativního uvolňování – mimo jiné monetizace státního dluhu – některých centrálních bank, například FED, Evropské centrální banky či Bank of England, s cílem podpořit finanční trhy povede ve střednědobém horizontu k nárůstu inflačních očekávání, a tím i k růstu cen reálných aktiv.
Hrozba pro ČR
Česká ekonomika vyšla z krize ve srovnání s některými zeměmi západní Evropy pouze s několika šrámy. Současná absolutní míra jejího zadlužení v poměru k HDP není zatím nijak hrozivá, přestože strukturální schodek veřejného dluhu není povzbudivý.
Vzhledem k plánovaným reformám veřejných rozpočtů a především díky silné a nezávislé ČNB, jejímž hlavním cílem je stabilní cenová hladina, by v české ekonomice neměly vznikat zásadní inflační tlaky z domácích „podnětů“. Hrozbu pro otevřenou českou ekonomiku představuje spíše potenciální dramatický nárůst inflace v zahraničí z uvedených důvodů a její následný import k nám. V takovém případě by ČNB zřejmě zareagovala utahováním „měnových šroubů“. A také navyšováním základních úrokových sazeb, což by se odrazilo i v růstu úrokových sazeb úvěrů v komerční sféře.
Spekulace
Pokud se nyní klienti bank rozhodují mezi fixní a variabilní úrokovou sazbou u hypotečních úvěrů, měli by zvážit všechny uvedené scénáře. Je totiž třeba si uvědomit, že za současné situace mohou v případě variabilní hypotéky „vydělat“ maximálně procentní bod ve srovnání s fixní úrokovou sazbou. Tento efekt je však pouze krátkodobý. V opačném případě mají úrokové sazby neomezený prostor k růstu. Pokud se naplní nejhorší očekávání současných prognóz dle zprávy ČNB, mohou krátkodobé variabilní úrokové sazby narůst během relativně krátké doby až o pět procentních bodů. Navíc krizové scénáře ve zmíněné zprávě plně nereflektují rizika potenciálně zvýšené inflace vyplývající z řešení schodků veřejných rozpočtů ve světě.
Spekulace na další pokles úrokových sazeb za současných příznivých cen nemovitostí a hodnoty jejich financování postrádá smysl. I ze zprávy vyplývá, že se nacházíme na úplném dně měnového cyklu. A čeká nás i bez stresových scénářů pozvolný růst úrokových sazeb. Z uvedených důvodů se klientům za současné situace víc vyplatí zafixovat si aktuální nízké úrokové sazby aspoň na tří či lépe na pět let. Zafixují si totiž jistotu stabilní splátky hypotečního úvěru za příznivou cenu. A v klidu nového domova pak mohou přečkat období, pro něž bude typická nevypočitatelnost a nejistota. Hypoteční úvěr je dlouhodobým vztahem, který ovlivňuje budoucí život klienta i jeho rodiny. Proto se nelze divit, že většina českých občanů stále upřednostňuje jistotu pevné splátky před variabilní nabídkou úrokové sazby či před spekulací na její případný pozitivní vývoj.
