O slovo se hlásí křesťané z rozvojových zemí
Kolik má papež divizí? Takto pohrdavě se kdysi ptal sovětský vůdce Stalin. Nebyl jediným politikem v historii, který se domníval, že ve světě o všem rozhoduje vojenská síla, případně ekonomická moc.
Život a dílo papeže Jana Pavla II. jsou však důkazem toho, že vliv se musí získávat jinými prostředky. Americký politolog Joseph Nye rozvinul teorii tvrdé a měkké moci. Ta tvrdá spočívá ve vojenské a hospodářské síle. Měkká či „jemná“ vychází z přitažlivosti kultury, ideálů a politických přístupů. Měkká moc bude čím dál důležitější, tvrdí Nye.
Pro katolickou církev platí tato slova ještě více než pro národní státy. Církev v současnosti nemá k dispozici tvrdé donucovací prostředky. Jestliže jich během své dlouhé historie používala, nedávno zesnulý papež se za to omluvil. Historici se budou ještě přít o to, do jaké míry to byl právě Jan Pavel II., kdo bořil komunismus. Jisté je, že Svatý otec nikdy nemohl a ani nechtěl sázet na metody vojenského zastrašování či ekonomických sankcí. Přišel s ideálem jednotné Evropy a vyzýval stoupence svobody, aby se nebáli. Tím inspiroval třeba polskou Solidaritu.
Některé ideály Jana Pavla II., související s tradičním pojetím společnosti a rodiny, také leckoho odrazovaly. Na druhé straně si však papež svým upřímným poselstvím, a to i během četných zahraničních cest, získával stoupence daleko za sférou působnosti katolické církve.
Zpátečníci či proroci.
Po smrti charismatického papeže se nabízí otázka, do jaké míry je vůbec církev schopna dál inspirovat svými ideály. Přinejmenším část sekularizované společnosti Západu je může považovat za zpátečnické. Pověsti církve nepomáhají ani různé skandály kolem jejího hospodaření či sexuálních úchylek některých kněží. To vše oslabuje „jemnou moc“. Navíc bude těžké vybrat dalšího papeže s takovým osobním kouzlem, jakým se vyznačoval Karol Wojtyla.
Katolická církev je přitom přesvědčena, že i v dnešní době má světu co říci. Bezpochyby bude chtít pokračovat v prosazování toho, co učil Jan Pavel II. Naprosto klíčové bude její varování před neuváženou honbou za ekonomickým ziskem, kapitalistickou nestřídmostí a kultem spotřeby. V posledních desetiletích církev rozhodně nesklouzla k odmítání tržního hospodářství, ale zasazovala se o to, aby na prvním místě zůstaly mravní hodnoty.
Modernizovat, ale jak?
Církev bude ztrácet přitažlivost, jestliže převládne dojem, že je odtržena od společnosti. Už druhý vatikánský koncil na začátku šedesátých let rozhodl, že je nutné připustit modernizaci a zavrhnout dřívější praxi, kdy se církev do značné míry izolovala. Jenže názory na to, co to přesně znamená, se i mezi katolíky zásadně liší. Tyto rozpory se projeví během nadcházející volby nového papeže. Konzervativněji naladění kardinálové budou připomínat, že neustálé ústupky „vývoji“ by zpochybnily samotný smysl církve. I Janu Pavlovi II. se ale vytýká, že se odklonila od reforem vatikánského koncilu. Za jeho pontifikátu se v rámci církve posilovala centralizace. Teologové, kteří se odchýlili od oficiální linie, to neměli jednoduché. V roce 1989, ještě před pádem železné opony, se 160 německých teologů ohradilo proti „římskému centralismu“.
Nástup Latinské Ameriky.
Volání po větší autonomii katolické církve v různých částech světa bude nyní sílit. Mohou za to i demografické trendy. Pozornost se přesouvá z Evropy do ostatních kontinentů - především Latinské Ameriky, ale i Afriky a Asie. Statistiky uvádějí, že v Latinské Americe dnes žije téměř půl miliardy římských katolíků, zatímco v Evropě to jsou necelé tři stovky milionů. Stejný počet jako Evropa pak dá dohromady Afrika s Asií.
Latinskoameričtí volitelé, kterých už je dnes více než italských, se nakonec jistě shodnou se zástupci ostatních oblastí zeměkoule na osobě budoucího papeže. Kdyby se jím stal kardinál ze zemí rozvojového světa, byl by to bezpochyby jasný signál toho, že se opravdu mnohé mění. Zvolení nigerijského kardinála Francise Arinzeho prvním papežem černé pleti by pak mnozí pochopitelně považovali za opravdovou senzaci. Rozhodující pro budoucnost církve však nakonec vůbec nemusí být to, ze které části světa pochází papež. Mnohem důležitější je otázka, zda může nabídnout stejnou vizi pro budoucnost církve bez ohledu na to, působí-li v hospodářsky vyspělém světě západní Evropy a Severní Ameriky či v méně rozvinutých částech světa.
Sever versus Jih.
Zatímco na Severu (v Evropě a Severní Americe) bude muset církev čelit pokračující sekularizaci a hrozbám, které přináší ošálení růstem a spotřebou, na Jihu půjde o jiné věci. Již dnes se tam katolíci zaměřují na chudobu, zadlužení rozvojových zemí či šíření nemoci AIDS. Část katolické církve v zemích Latinské Ameriky má blízko k revolučním sociálním teoriím. Někteří tamní katolíci také vyčítali Janu Pavlovi II., že nepochopil poněkud bojovnější „teologii osvobození“. Objevují se i názory, že papež příliš toleroval latinskoamerické diktatury.
Ať tak či onak, na dědictví Jana Pavla II. mohou navázat právě ti, kteří chtějí více zaměřit pozornost církve směrem na jih. Zesnulý papež byl označován za „velkého přítele Afriky“. Nyní však půjde hlavně o to, do jaké míry se církev vrátí k závěrům druhého vatikánského koncilu a připustí větší decentralizaci.
Tlačí ji k tomu i fakt, že pohledy z různých kontinentů jsou odlišné, i pokud jde o kritizované konzervativní přístupy církve. Afričany, sužované syndromem AIDS, jistě nenadchne další lpění církve na odmítání antikoncepce. V těch neevropských zemích, kde se potýkají s nedostatkem kněží, se může projevit větší tlak na omezování pravidel celibátu.
Neztraťte vzdělané ženy.
Nejhlasitěji se ovšem budou kritici katolického konzervativismu nejspíše ozývat na Severu. Asi nejcitlivěji se bude vnímat to, jak se církev bude dále stavět k roli žen. Budou přece jen připuštěny k duchovním úřadům? A smíří se církev s tím, že postavení ženy ve společnosti se bude stále více přibližovat úloze mužů a půjde nad rámec tradičního poslání matky?
Thomas Reese, který se zabývá analýzami římskokatolické církve ve Spojených státech, tvrdí: „Pokud církev v tomto století ztratí vzdělané ženy tak, jako ztratila evropskou dělnickou třídu před více než sto lety, ocitne se ve vážných potížích.“ (Citace podle listu Financial Times)
Výkonný šéf či hlasatel.
O vážných potížích se ale mluví i v souvislosti se zmíněnými skandály kolem financí či nepřípustných sexuálních praktik kněží. Až se kardinálové sejdou k volbě nového papeže, budou jistě přemýšlet i o tom, jak by bylo možné opakování takových afér zabránit. A jak k tomu přispěje sám Svatý otec. Jedna z teorií říká, že už Jan Pavel II. se měl více věnovat vnitřním záležitostem církve. Jako její nejvyšší představitel měl mít vše více pod kontrolou. Zesnulý papež byl ovšem především pastor. Mnohem více mu seděla role duchovního vůdce, který bez přestání putuje po světě a šíří své poselství.
Není vyloučeno, že někteří kardinálové nyní budou chtít při volbě papeže dát přednost spíše výkonnému šéfovi - jakémusi CEO církve, který dá veškeré vnitřní věci do pořádku. Ideální papež by sice měl být schopen plnit rovnoměrně veškeré funkce proroka, učitele i správce, ale je jasné, že u každého z kandidátů na následnictví po Janu Pavlu II. převažuje ten či onen rys osobnosti. Toho si budou volitelé bezpochyby vědomi.
Přesto není vůbec jisté, zda dá většina kardinálů hlas „správci“. Mnohé svědčí o opaku. Janu Pavlovi II. vděčí církev za to, že svým přístupem posílil onu její „jemnou“ přesvědčovací moc. Schopný a výkonný papež, který by však odmítl hrát roli „superstar“ podle návodu Karola Wojtyly, by asi mnoho lidí zklamal. „Příští papež se nebude moci vrátit k modelu CEO římské kurie,“ říká papežský životopisec George Waigel (citace podle listu The New York Times). „Prostým důvodem je to, že svět a církev teď od papeže očekávají něco navíc. A volitelé to vědí,“ dodává Waigel.
