Papežové umírají ve svém úřadě. Poslední hlavou katolické církve, která se vzepřela této zásadě, byl Řehoř XII. v roce 1415. Ale protože Řehoře tehdy k abdikaci donutili, poslední odstoupivší dobrovolník mezi papeži je ještě starší: Celestýn V. odešel z úřadu v roce 1294. Současný papež Jan Pavel II. patří mezi papeže-rekordmany. V roce 1978 byl vybrán jako první neitalský „papa“ od roku 1522, jako nejmladší od roku 1846, a letos v říjnu se jeho pontifikát stal čtvrtým nejdelším v dějinách. Pokud se týká odstoupení, Jan Pavel II. žádný rekord zlomit nehodlá. Také Karol Wojtyla je připraven svůj úděl dodržet - a na svatopetrském stolci zemřít.
Skála konzervatismu, nebo populista?
Přestože se to živému papeži nedělá, katolíci i světová média v posledních měsících probírají Jana Pavla II. ze všech stran. Nejenže se spekuluje o možném nástupci „nejvlivnější osoby 20. století“, jak bývá Karol Wojtyla titulován, ale hodnotí se i jeho papežský přínos. Záminkou ke stovkám článků ale většinou nebývá papežovo prokazatelně chatrné zdraví (což by porušovalo pravidlo, že do smrti papeže se o možném nástupci otevřeně nediskutuje), ale říjnové pětadvacáté výročí pontifikátu Jana Pavla II.
Navzdory vzletným slovům a výsledkům světových anket, z nichž některé jmenovaly Jana Pavla II. mužem uplynulého století, Karol Wojtyla je vnímán jako postava kontroverzní: zatímco konzervativní katolíci (i nekatolíci) v něm spatřují „svatopetrskou skálu“, která dokázala udržet církev pohromadě v čase relativismu hodnot, konzumerismu a globalizace, liberálnější duchové se často neostýchají užít ostřejších slov jako „populista“, „rigidní myslitel“ nebo „centralista“. I když hlavní souboj o formulaci Wojtylova dědictví nepochybně přijde až po jeho smrti, pokusné výstřely již padají:
„Zdůrazňovat papežův konzervatismus v otázkách potratů, sexuality nebo antikoncepce, znamená minout se s podstatou. Tento papež není ochoten následovat módní trendy. On nevidí křesťanství skrze obzor dnešních politických idejí, nýbrž prostřednictvím věčných pravd, které překračují čas i prostor,“ hájily Jana Pavla II. nedávno londýnské Timesy.
„Skandály kolem pedofilie kněží, obzvláště ve Spojených státech, jsou přímým důsledkem papežova arogantního systému centralistického vládnutí. Místní biskupové, kteří nemají žádnou autonomii, vykopli problém směrem nahoru, kde vyhnil. Tato katastrofa ilustruje skutečnost, že se Wojtyla inspiroval antireformačním katolicismem 16. století, který považoval za ideální způsob řízení církve tuhý centralismus. Dnešním výsledkem je, že katolická církev je stejně sklerotická jako Kreml, jehož moc pomáhala bořit,“ napsal ve stejné době britský Guardian.
Pontifikát Jana Pavla II. pochopitelně nejvýrazněji ovlivnila papežova osobnost a jeho teologické, sociální a politické názory. Bez významu samozřejmě nebyly ani okolnosti, za jakých se krakovský biskup Karol Wojtyla v roce 1978 papežem stal. Především ve střední a východní Evropě byla volba Poláka papežem vnímána jako antikomunistické politické gesto. Jan Pavel II. se nakonec o zhroucení komunismu v Evropě významně přičinil; ale historie jeho volby naznačuje, že kardinálové tehdy na politiku v první řadě rozhodně nemysleli. Tvrdit, že zvolení Jana Pavla II. papežem bylo především gesto učiněné Moskvě naschvál, znamená podporovat spíše nepřesný mýtus.
Váha jména
Znalci Vatikánu tvrdí, že na rok 1978 centrum katolické církve nikdy nezapomene. V srpnu tohoto roku zemřel papež Pavel VI. Jeho pontifikát sice trval pouze patnáct let, ale papežova smrt nepřišla náhle. Pavel VI. byl již delší dobu nemocný, takže kardinálové byli na volbu nového papeže připraveni.
Otevřená kampaň je před volbou papeže zakázaná, ale za zavřenými dveřmi se budují aliance jako před každou jinou světskou volbou. To proto reportéři akreditovaní ve Vatikánu mohli v srpnu 1978 tvrdit, že se chystá boj mezi stoupenci konzervativního pojetí a mezi liberály, kteří kromě jiného začínají uvažovat o prolomení dlouholeté tradice italských papežů. Ostatně, politika Pavla VI., který doplnil kolegium kardinálů o řadu mezinárodních figur, jim k tomu napomáhala.
Jenže katolická církev nebyla na něco takového ještě připravena. Obě názorové skupiny přistupovaly k volbě nesmiřitelně a bylo nutné hledat kompromis. Oním pro všechny přijatelným kandidátem se nakonec stal populární patriarcha Benátek, kardinál Albino Luciani, známý později jako papež Jan Pavel I. Proč Jan Pavel I.?
Ještě předtím, než nově zvolený papež vystoupí na balkon, aby se ukázal lidem shromážděným na svatopetrském náměstí, musí si vybrat jméno, které má pochopitelně velkou symbolickou hodnotu. Albino Luciano si vybral dokonce jména dvě, což není obvyklé, ale nový papež chtěl naznačit, že nehodlá být papežem revolučním, nýbrž papežem „kontinuity“. Jan Pavel I. již svým jménem navázal na své dva bezprostřední předchůdce.
Ona slíbená kontinuita ale netrvala dlouho. Jan Pavel I. zemřel náhle po 33 dnech pontifikátu. Ti, co ho dobře znali, tvrdili, že mu puklo srdce, protože se mu stýskalo po Benátkách. Jiní konstatovali, že na roli papeže nestačil, a objevily se i spekulace: nebyl náhodou zavražděn?
Zastánci teorií spiknutí měli dokonce po několik dní navrch. Pomáhaly jim nejasnosti v oficiálně zveřejňovaných informacích. Kdo vlastně našel tělo? Byl to skutečně infarkt? A proč se nekonala pitva?
Vatikán byl podobnými obviněními rozhořčen a vyhlásil, že žádný papež ještě nikdy nebyl pitván. To ovšem nezabránilo několika autorům v napsání obsáhlých děl o možných důvodech papežovy smrti. Například David Yallop v roce 1984 ve své knize tvrdil, že Albino Luciani byl zavražděn, protože ve Vatikánu odhalil sérii finančních skandálů - a hodlal je zveřejnit. Jenom Yallopovy knihy se prodalo pět milionů výtisků, takže církev požádala Johna Cornwella, aby celou záležitost vyšetřil - a také napsal knihu, jenže pravdivou. Cornwell publikoval své dílo v roce 1987, ale ani tato kniha nakonec Vatikán nenadchla. Autor v ní sice odmítá tvrzení o vraždě, skandálech a spiknutí, ale dochází k závěru, že se Vatikán mohl (a měl) o papeže mnohem lépe postarat.
V každém případě, Vatikánem se podle soudobých novinových článků šířila důležitá otázka: Co udělali kardinálové špatně, že přišel tento boží trest? Bylo to snad znamení, že zvolili špatně?
Proto když se kardinálové v říjnu 1978 vrátili po několika týdnech do Říma, panovala podle svědků zcela jiná nálada než při volbě Jana Pavla I. Teprve teď prý byla mezi kardinály cítit větší vůle po změně. Bylo zřejmé, že nebude-li Ital zvolen papežem v jednom z prvních kol, kompromisní kandidát se tentokrát bude hledat mezi ne-Italy.
Charisma a zdravý vzhled
Stejně jako v případě Jana Pavla I., volba Karola Wojtyly byla volbou kompromisní. Ale kdo z někdejších kardinálů pozdějšího Jana Pavla II. volil, se nikdy nedozvíme. Volba papeže je tajná, papírky se jmény se ihned po sečtení hlasů spálí, a kardinálovi, který by prozradil okolnosti volby, hrozí strašný trest: exkomunikace.
Přesto víme od zasvěcenějších zpravodajů alespoň to, že kardinálové, kteří Wojtylovu volbu protlačovali nejvíce, oceňovali především Wojtylovy konzervativní názory, charismatické vystupování - a zdravý vzhled osmapadesátníka. Poté, co Jan Pavel I. zemřel na papežově stolci za pouhých 33 dní, bylo zdraví a mládí kandidáta považováno za jednu z klíčových vlastností.
Reportér BBC Peter Gould vzpomíná, že druhá volba papeže v roce 1978 byla noční můrou novinářů a televizních štábů nejen z důvodu tradiční uzavřenosti volby. Nýbrž i proto, že stejně jako v minulosti, i v moderní době je zřejmě těžké vytvořit čistě černý nebo čistě bílý kouř. Zatímco čistě černý kouř vycházející z komína Sixtinské kaple znamená, že volba je prozatím neúspěšná, kouř bílý oznamuje, že svět již nového papeže má. Navzdory chemikáliím přidávaným do sixtinských kamen, kouř vycházející z komína několikrát za den byl v roce 1978 spíše šedý a televizní štáby podle Petera Goulda nevěděly, co si počít.
Nakonec se ale bílý kouř přece jen objevil. Reakce čekajícího davu je v někdejších médiích popsána jako šok. Na balkon vyšel krakovský biskup Karol Wojtyla. Muž, který rovněž chtěl být papežem kontinuity, a nikoli změny. To proto si vybral ne zcela originální jméno: Jan Pavel II.
V mešitě i v synagoze
Ale byl Jan Pavel II. skutečně papežem kontinuity?
Když se letos u příležitosti výročí 25 let pontifikátu Jana Pavla II. objevily komentáře a studie analyzující papežovu dosavadní vládu, mínění se radikálně rozchází. Ti, kdo jsou s papežem spokojeni, většinou tvrdí, že Jan Pavel II. změnil mnohé:
Především, zatímco většina Wojtylových předchůdců zůstala uvězněna uvnitř vatikánských zdí, Jan Pavel II. objevil pro papežský stolec letadlo. Počet zemí, které Jan Pavel II. navštívil, nemá v historii papežství obdoby: při mši s papežem se mohli pomodlit katolíci více než sto dvaceti národů.
Kromě péče o vlastní ovečky se ovšem Jan Pavel II. činil „on the road“ i politicky. Židé si nepochybně zapamatují, že 264. papež byl prvním papežem moderní éry, který nejenže vkročil do synagogy, ale také se omluvil za hřích antisemitismu. A stejně tak muslimové: Jan Pavel II. navštívil i některé muslimské země a stal se prvním papežem, který vstoupil do mešity.
Snahu Karola Wojtyly o podporu náboženské snášenlivosti hatí snad jen výraznější neúspěch v kontaktech s pravoslavnou Rusí. Tamní patriarcha opakovaně odmítl papeže přijmout a před dvěma lety bojovně prohlásil, že Jan Pavel II. chce do Ruska pouze proto, aby zde „kradl duše“.
Na druhé straně se ale objevují i takové názory, jež „výjezdní show globálního pastora“ označují za výraz populistické politiky:
„Mezi katolíky, kterým se nelíbily papežovy road-show, je řada biskupů a kněží, kteří - zatímco papež jezdí po světě a hledá svaté - musejí shánět peníze na provoz kostelů a na pastorální život diecézí v tomto životě,“ píše americký časopis The New Yorker, jenž připomíná, že Jan Pavel II. kanonizoval 470 katolíků, což je prý více, než stačili stihnout všichni předchozí papežové dohromady. Přitom není žádným tajemstvím, pokračuje The New Yorker, „že institut kněží upadl do chaosu, semináře dostávají čím dál méně přihlášek a protestantismus na mnoha místech naplňuje poptávku po křesťanství“.
Jiní kritici tvrdí, že Jan Pavel II. myšlenkově ustrnul ve chvíli, kdy se Polsko osvobodilo od komunistické diktatury. „Je tragédií, že tento muž, který tak sveřepě požadoval spravedlnost ve východní Evropě, zcela oslyšel nářek po spravedlnosti v Latinské Americe,“ píše spisovatel James Carroll, jenž na protest proti stavu katolické církve opustil úřad kněze.
Pokud se týká narážky na Jižní Ameriku, James Carroll není sám, kdo na tento kontinent myslí. „Byli to liberální teologové,“ píše například britský Guardian, „kdo galvanizoval křesťanství v Latinské Americe. A byli to oni, koho Jan Pavel II. osobně zlikvidoval. A co následovalo? Především v Brazílii - katolická tragédie. Chudí lidé opustili kostely a masově se připoutali k sektám.“
Latinská Amerika se ale paradoxně objevuje i v textech těch, kteří Jana Pavla II. obdivují. Karol Wojtyla podle řady katolíků správně vycítil, že 21. století bude po duchovní stránce patřit chudým oblastem a bude „stoletím křesťanství“. To proto se prý odvrátil od nevěřící západní Evropy a vrhnul se do Afriky a Jižní Ameriky, „na kontinenty s vitalitou chudých“.
Jenže, vracejí ironicky kritici, Jan Pavel II. miluje ony masy chudých věřících především proto, že nezpochybňují jeho autoritu. Pro ně, píše časopis Time, je „katolickým hrdinou“. „Mužem, který se svými evangelizačními poutěmi podobá apoštolu Pavlovi. Současným katolickým filozofem, který je odvážným nárazníkem vůči západní kultuře, orientované nikoli na věčnost boží, ale na smrt a její konečnost.“
Trochu socialista?
Jak je z předchozího textu patrné, probírat se reakcemi na pontifikát Jana Pavla II. znamená rozlišovat mezi dvěma perspektivami: pohledem křesťanů a pohledem nekřesťanů.
Lidé stojící svým názorem mimo církevní teritorium hodnotí Jana Pavla II. především na základě světských kategorií: politických, rétorických, sociálních. Patrně nejčastější nálepka, kterou Karol Wojtyla od autorů této kategorie dostává, je „bořitel komunismu“, „bojovník proti chudobě“ či „kritik globalizace“.
Přisuzovat Janu Pavlovi II. nálepku myšlenkového socialisty ale není zcela přesné. Karol Wojtyla sice kritizuje některé prvky „živelného kapitalismu“ v rodném Polsku a v okolních zemích východní Evropy, kritizuje „hodnoty konzumu“, ale v otázkách například soukromého vlastnictví nikdy doleva neustoupil. Jan Pavel II. v tomto ohledu navazuje na texty papeže Lva XIII., který v devatenáctém století podporoval myšlenku soukromého vlastnictví proti kolektivnímu, myšlenku kapitalismu proti socialismu. Lev XIII. trval na tom, že zatímco ekonomická svoboda je nezbytným předpokladem svobody politické, soukromé vlastnictví je základní podmínkou oné ekonomické svobody.
Jan Pavel II. s tímto konceptem souhlasí (ostatně, jednu ze svých encyklik věnoval „právu na ekonomickou iniciativu“) a pouze dodává, že ekonomická svoboda není nejvyšší hodnotou sama o sobě. Podle Jana Pavla II. je ekonomická svoboda pouze prostředkem k odpovědnému chování a k životu v pravdě.
Náznak socialistické ideologie lze u Karola Wojtyly spatřovat především tehdy, když v posledních letech zdůrazňoval, že kapitalismus je nutné regulovat, aby neztratil svůj rozměr - totiž otevírání svobodných ekonomických příležitostí. Papežovi političtí kritici, pravda, bývají v interpretaci přísnější - Jan Pavel II. není podle řady autorů nikým jiným, než bojovníkem proti anglosaskému kapitalismu, zastáncem odborů a „dělnických práv“.
Nejčastějším tématem laiků je ovšem papežův postoj k antikoncepci, potratům či rozvodům. „Když se hroutí rodina, hroutí se národ, hroutí se celý svět, v němž žijeme,“ říká Jan Pavel II. přísně a odmítá se nechat vést jakýmikoli civilizačními, sociálními, nebo dokonce psychologickými zdůvodněními „moderního“ životního stylu: „Národ, který zabíjí své vlastní děti, je národem bez naděje.“ Tečka, konec. Karol Wojtyla k rozhořčení liberálů odmítl kondomy dokonce i jako prostředek boje proti AIDS v zemích, kterým hrozí doslovné vymření.
A lidé stojící uvnitř církve, anebo aspoň na jejím okraji?
Pokud kritizují, nejčastěji mluví o papežově centralismu, který „udusil tradiční debatu“. „Uvnitř církve,“ tvrdí například časopis Time, „bude Jan Pavel II. pamatován jako autoritář.“ Proč?
Jan Pavel II. je kritizován, že zrušil tradici takzvané kolegiality biskupů, která je předurčena k tomu, aby se v ní tříbily rozdílné názory a přístupy. Karol Wojtyla dal podle řady autorů jasně najevo, že je mnohem více zvědav na to, aby biskupové naplňovali jeho doktríny, než na to, aby jim naslouchal. Biskupové jsou podle tradice zváni do Říma ke konzultacím jednou za pět let a především po II. vatikánském koncilu se podle pozorovatelů stali především nástrojem k udržení Wojtylovy linie. Neboli: katolická církev nemohla otevřeněji reagovat na některé problematické otázky současného světa prostě proto, že ji k tomu Jan Pavel II. nevyzval.
Hledá se pastýř tohoto světa
Přesto se najde pole, na kterém se jak církevní, tak světští komentátoři bezpečně sejdou: ať už bude nástupcem Jana Pavla II. kdokoli, jeho úděl bude nesmírně těžký.
Pokud se týká očekávání mas, věřící na celém světě budou pravděpodobně čekat, že cestující papa se stal moderní normou. A pokud jde o církevní reformy, zpravodajové z Vatikánu referují takřka shodně: příští papež si nebude moci dovolit výrazněji popřít Wojtylovo učení. Příští papež bude nutně papežem přechodným.
Toto očekávání potvrzuje také známý teolog Monsignor Lorenzo Albacete, jenž nedávno napsal, že „únava ve Vatikánu je tak silná, že si kardinálové přejí jediné: papeže podobného Janu Pavlovi I. Tedy někoho, kdo se pořád usmívá, je klidný a introvertní, píše dopisy Pinocchiovi a dá církvi několik let k tomu, aby si vydechla.“
Přesto se Lorenzo Albacete domnívá, že to nebude snadné. Byl jsem nedávno v Římě, svěřil se reportérům, „a kardinálové, s nimiž jsem debatoval, mluvili o volbě nového papeže spíše jako o volbě nového generálního tajemníka OSN než o volbě náboženského lídra“. Neboli, vysvětluje Monsignor Albacete, „kardinálové nediskutují ani tak o tom, co si ten který kandidát myslí o neomylnosti papeže nebo o náboženské doktríně, nýbrž hledají muže, který by byl schopen připravit církev odpovídat na otázky TOHOTO světa“.
Jaké to jsou, je zřejmé.
Rostoucí oblíbenost katolické církve v rozvojovém světě znamená, že je třeba vyřešit otázku, zda role katolické církve spočívá pouze ve spirituální oblasti. Do jaké míry se má církev (jestli vůbec), tváří v tvář velké chudobě a sociální nerovnosti, angažovat v sociální, anebo dokonce v politické rovině?
A jak odpovědět na volání zdola, že je třeba změnit vnitřní organizaci katolické církve? Kde má ležet centrum moci, jak silná má být role Vatikánu? Má mocenský systém zůstat centralistický, anebo mají biskupové na celém světě získat více autonomie? Ostatně, k budoucí diskusi se nabízí i role papeže samotného.
Další z témat, kterým se v budoucnu nelze vyhnout, zde již padla: řada katolíků je znepokojena selháním církve v přístupu k AIDS a ke kondomům. A rodina? Bude církev trvat na tom, že pouze sňatek je podmínkou rodinného života?
Ani další témata samozřejmě není nijak těžké odhadnout: vliv celosvětových hnutí za práva žen učinil z Vatikánu baštu nerovnosti mezi pohlavími; povolí katolická církev ženám vstupovat do kněžských úřadů?
A celibát?
A tvrdá politika Jana Pavla II. v Jižní Americe, která označila každého kněze nebo biskupa, jenž podporoval místní politické změny, za nepřípustnou formu sociální akce zavánějící marxismem?
Seznam by mohl pokračovat ještě dlouho a vyplynulo by z něj kromě jiného to, co zřejmě budou brát kardinálové při volbě příštího papeže v úvahu: pokud vyslyšíme volání po papeži pocházejícím třeba z Afriky, bude debata o všech nevyhnutelných tématech jednodušší, anebo naopak bouřlivější, radikálnější, a tedy složitější? Je toto ten pravý čas na papeže „typu Koffi Annan“?
Jak se pojmenuje nástupce?
Ať už si kardinálové odpovědí na tuto otázku jakkoli, také Jan Pavel II. se na volbu svého nástupce připravil. V kolegiu kardinálů je v tuto chvíli 194 mužů (nejstaršímu je sto let, nejmladšímu 51 let), ale protože volit papeže smí pouze kardinál, kterému není přes osmdesát, kardinálů-volitelů je 135, a mezi těmito voliteli je pouze pět kardinálů, které Jan Pavel II. nejmenoval. Dá se proto říct, že Karol Wojtyla volbu svého nástupce předem výrazně ovlivnil.
Jak papež rozložil volební síly?
Mezi kardinály, kteří smějí volit papeže, je pouze 23 Italů, což znamená, že jejich volební síla není valná; pouze sedmnáct procent hlasů neměli italští kardinálové ještě nikdy. Naopak kardinálové z rozvojového světa za Jana Pavla II. nebývale posílili: 38 procent hlasů z nich činí výrazný blok, pokud by ovšem byli schopni se dohodnout a jakousi koalici utvořit.
Touhu zvolit papeže pocházejícího ze třetího světa vyjadřují podle vatikánských zpravodajů i někteří evropští kardinálové. Byl by to výraz solidarity s oběťmi globalizace, říkají většinou, ale je otázka, zda nakonec nerozhodnou i další faktory: věk, stanovisko vůči důležitým doktrínám, momentální rozpoložení v organizaci, taktická úvaha o možnostech nástupce výrazného globálního cestovatele Jana Pavla II.
Lze tedy vůbec ukázat na některé kardinály jako na favority?
Ve Vatikánu existuje rčení, že kdo přichází do Sixtinské kaple jako papež, odchází z ní jako kardinál. Peter Gould z BBC dodává, že při volbě papeže se člověk musí připravit na jediné: stát se může cokoli, překvapení je takřka historickou normou. Přesto se znalci Vatikánu o sepsání seznamu „zvolitelných“ pokoušejí; jejich nevýhodou je, že opatrnost z nich činí seznamy, které jsou až příliš dlouhé.
Z italských kardinálů dávají nejen pozorovatelé, ale i bookmakeři největší šance Dionigimu Tettamanzimu (kurs dva ku jedné), jenž byl v roce 2002 jmenován arcibiskupem milánským. Bez šancí prý není ani Giovanni Battista Re, bývalý diplomat Vatikánu a nynější blízký papežův spolupracovník.
Mezi neitalskými Evropany je na prvním místě obvykle jmenován Joseph Ratzinger, v Německu narozený kardinál, který coby strážce výkladu katolické morálky patří mezi nejmocnější muže Vatikánu. Jeho nevýhodou ovšem je, že je považován za muže až příliš spjatého s Janem Pavlem II. Zlí jazykové tvrdí, že je to on, kdo za nemocného papeže v posledních letech rozhoduje.
Mezi Evropany, kteří by mohli svými „středovými postoji“ sehrát roli mostu mezi tradicionalisty a liberály, se řadí šedesátiletý Belgičan Godfried Danneels. Ačkoli tvrdí, že církev nemůže v otázkách sexuality opustit své základní principy, zastává názor, že i církev může řešit své vnitřní záležitosti demokratickými metodami.
Z možných afrických kandidátů je podle všech zdrojů nejvýraznějším favoritem Francis Arinze z Nigérie, který má nejen bohaté pastorální zkušenosti, ale zná dobře i Vatikán. Arinze v posledních letech výrazně podporoval Jana Pavla II. v konzervativních názorech na homosexualitu, ženy v kněžských úřadech, antikoncepci a potraty.
Dalším možným zástupcem rozvojového světa na papežském stolci je Darío Castrillón Hoyos z Kolumbie. Tento výrazný konzervativec nyní působí ve Vatikánu, ale v minulosti proslul svou podporou boje s medellínským drogovým kartelem - a především jednou neuvěřitelnou příhodou: Darío Castrillón Hoyos se jednoho dne převlékl za mlékaře, aby se dostal do domu drogového bosse Pabla Escobara, kterého vyzval k pokání za všechny hříchy.
Italské sázkové kanceláře mají jiný názor než pozorovatelé a stavějí na první místo mezi neevropskými kandidáty arcibiskupa havanského. Kubánec Jaime Lucas Ortega y Alamino je ceněn za to, že dokázal posílit katolickou církev i za časů Castrova režimu a podařilo se mu navázat s komunistickým státem dialog. Pokud se týká jeho teologických názorů, i on je konzervativcem, který by vatikánskou politiku pravděpodobně příliš nezměnil.
A konečně severní Amerika: ačkoli se mluví i o třech možných kandidátech ze Spojených států, větší šance se dávají arcibiskupovi montrealskému, Jean-Claude Turcotteovi. Nejen proto, že patří k mladším kardinálům, ale i z toho důvodu, že je Kanaďanem francouzským. Turcotte bývá popisován jako muž s výraznou schopností vcítit se do osudu druhých a je znám svou prací ve prospěch dětí a nezaměstnaných.
Suma sumárum, i tento seznam naznačuje, jakým směrem se nyní dynamika předvolebních úvah v katolické církvi ubírá. Žádný z nejčastěji zmiňovaných kandidátů není výrazným reformátorem. Všichni zde jmenovaní by pravděpodobně navázali tam, kde Jan Pavel II. skončí. Ostatně, kdo ví: třeba se příští papež pojmenuje Jan Pavel III.
Ale to už předbíháme. Sice oslaben nemocemi, Jan Pavel II. nedávno navštívil Pompeje. Jak on sám, tak i prozřetelnost, v niž věří, volbu následníka zatím odmítají.
Autor je redaktorem BBC.
