Pátá kolona

Pochybnosti o životaschopnosti koaličního projektu Mirka Topolánka po neúspěšné volbě předsedy Poslanecké sněmovny v minulém týdnu citelně vzrostly. Nechce se totiž věřit tomu, že dva hlasy proti Němcové pocházejí z tábora dvou menších stran, pro něž je tento projekt tím nejlepším, co mohou za současné aritmetické situace získat. Je zřejmé, že v ODS vystrčila při tajné volbě růžky pátá kolona, která stojí o mocenskou dohodu s Paroubkem na téma nové opoziční smlouvy, či dokonce velké koalice. Protože tento názor je uvnitř ODS zcela jednoznačně v menšině, přichází na řadu diverzní akce.
Předseda sněmovny je meta, na niž musí Topolánek v tomto okamžiku došlápnout, aby přinutil Paroubka k akceptaci výsledku voleb. Teprve až odcházející premiér zjistí, že nemůže počítat s tím, že dostane šanci vyjednávat sám o vládě dle svého gusta, bude s ním moci čerstvá koalice jednat o nějakém realistickém kompromisu. Jenže Topolánek zřejmě nedocenil situaci ve vlastní straně a jeho obsazení ministerstev, kdy se nenašlo místo ani pro jednoho zástupce pražské ODS, vyvolalo lokální vzpouru. Praha, v níž ODS získala osmačtyřicet procent hlasů, má pocit, že si zaslouží lepší zacházení. A tak co nedal Topolánek, může dát Paroubek. Nakonec na radnici to s ním přece tak dobře klapalo.
Tohle pokušení je silné a v kuloárech se hovoří dokonce o tom, že již kolují seznamy zcela jiné vlády ODS, než s jakými chodí Mirek Topolánek. Je však otázkou, zda tito vzbouřenci mohou najít širší podporu u svých spolustraníků.
ODS totiž získala podporu voličů díky reformnímu programu, od něhož by ji opoziční smlouva či velká koalice zcela jednoznačně odstavila. To by znamenalo jasnou a rozsáhlou ztrátu voličů. Paroubkova sociální demokracie totiž ten svůj volební úspěch vybudovala na pravém opaku, tedy na odmítání jakýchkoli reforem a na vyvolání strachu části obyvatel ze zásadnějších změn.
A tohle odmítání je spojeno především s nástupem Jiřího Paroubka do funkce premiéra. Do té doby i sociální demokracie hovořila o nutnosti penzijní reformy, jen se zasekla v neprůchodném konceptu švédského modelu ochuzeného o povinné spoření. S novým premiérem jsme se ale dozvěděli, že demografický problém, který nutí vyspělé státy měnit své penzijní systémy, u nás vyřešíme propopulační politikou.
Původně ČSSD uznávala dokonce nutnost reforem zdravotnictví a ministr financí odmítal uvolnit další státní peníze na oddlužování pojišťoven a na zvýšení plateb za státní pojištěnce, dokud nenastanou koncepčním změnám. Pak si Paroubek přivedl Ratha a vše bylo jinak. Místo reforem tuhý dirigistický a neefektivní státní model včetně znárodnění nemocnic. Zákoník práce, jehož věcný záměr byl původně vládou odmítnut, nakonec ČSSD v paragrafovaném znění protlačila s komunistickými hlasy proti vůli koaličních partnerů a zaměstnavatelských svazů. Opěvovaný sociální dialog se změnil v diktát sociálnědemokratických odborů.
Příznivý vývoj veřejných rozpočtů, za nějž může především zvýšení daní a vysoké tempo růstu, byl opět promrhán a vývoj se obrací, když letos se deficit vrátí nad tři procenta HDP a v příštím roce, pokud nenastanou razantní redukce výdajů, a to i mandatorních, může atakovat pět procent HDP.
Prostě to, co dříve ČSSD v zásadě chápala, ale nebyla schopna sama z politických důvodů učinit, se s příchodem Jiřího Paroubka obrátilo v jasné odmítnutí změn a úkrok na krajně levicové pozice. To mělo jasný cíl, který byl splněn. Přineslo to vysoký volební zisk ČSSD, ale fakticky znemožnilo vznik alespoň trochu funkční velké koalice po vzoru Německa.
Takový je výsledek čtrnácti měsíců práce Paroubkovy vlády a nesmiřitelné povolební střetávání s Topolánkem je z tohoto pohledu skutečně koncem, který „korunuje dílo“, jak premiér hrdě pronesl v latinské citaci při oznámení demise vlády.
Jestliže Paroubek ve spojení s tajemnými vzbouřenci z ODS uspěje, vznikne nejspíše slaboučká vláda pro krátké použití. Spářit politiku reforem a strachu z nich prostě nelze. To samozřejmě není žádná živelní pohroma. Potřebné reformy však budou odepsány. Možná až do doby, kdy se ocitneme, podobně jako nyní Maďaři, v podstatě na dně. Ono to nakonec nemusí trvat až tak dlouho.