Vítkovické železárny se koncem 19. století dostaly do krize a hrozil jejich zánik. Zachránil je až nový ředitel Paul Kupelwieser, který nejenže zastavil propad výroby, ale vybudoval i potřebné zázemí pro dělníky.
Vítkovice byly ještě koncem 18. století vesničkou s pouhými 157 obyvateli. Roku 1828 ale jejich význam rapidně vzrostl díky založení Rudolfovy hutě. Po roce 1840 získal zdejší závod vídeňský bankéř Salomon Mayer Rothschild a firma Vítkovické horní a hutní těžířstvo se do několika let zařadila mezi nejvýznamnější evropské hutní závody.
V 70. letech 19. století se ale mamutí podnik dostal do krize. Rothschildům se jeho řízení vymklo z rukou, a přišlo technické i ekonomické zaostávání. Roku 1876 proto povolali vídeňského technika a manažera Paula Kupelwiesera, který měl za úkol situaci stabilizovat. Jeho jmenování ředitelem se ukázalo jako velmi šťastné, protože podnik brzy překonal všechny problémy a význam Vítkovic začal znovu stoupat.
Manažerský talent
Paul Kupelwieser se narodil roku 1843 ve Vídni v rodině profesora malířské akademie. Mladý Paul ale k umění příliš vřelý vztah neměl a po absolvování gymnázia začal studovat montánní vědy na báňské univerzitě v rakouské Lubně.
V oboru ho nejvíce zaujaly nové metody výroby oceli, které se snažil prosazovat i při práci v železárnách ve Štýrském Hradci a v Neuburgu. Roku 1868 byl na svůj nízký věk již velmi zkušeným manažerem, vedení hutí v rakouském Ternitzu mu proto nabídlo místo ředitele. Kupelwieser přijal a podnik úspěšně vedl další čtyři roky.
Jeho kvalit si brzy všimli i majitelé železáren v Čechách. Roku 1872 se proto mladý podnikatel přesunul do Teplic, kde pomáhal zakládat zdejší válcovny a továrnu na šamotové zboží. Za spolupracovníka si přitom zvolil vzdáleného příbuzného Karla Wittgensteina, který se později proslavil jako zakladatel Poldiny hutě na Kladně.
Ozdravná kúra
Kupelwieser se na čas stal i ředitelem teplických válcoven. Již roku 1876 ale dostal nabídku od Rothschildů, aby se stal ředitelem Vítkovického horního a hutního těžířstva. Výzvu přijal a ještě v červenci téhož roku nastoupil do funkce.
Čekal ho přitom nelehký úkol. Podnik se nacházel v dlouhodobé krizi, kterou bylo nutné rychle řešit. Kupelwieser proto začal ihned připravovat plán revitalizace a přeměny v moderní železářský závod. Roku 1878 dal zastavit těžbu nekvalitních železných rud a nahradil ji dovozem kvalitnějších surovin z Uher. Zřídil extrakční huť, která zpracovávala odpady. Založil novou koksovnu a provozy železáren rozšířil o moderní pudlovnu. Roku 1883 zahájil výstavbu první válcovny trub na severní Moravě a vybudoval novou vysokou pec. Po vzoru německé firmy Krupp pak zavedl i úspěšnou výrobu pancéřových desek. Všechny tyto změny měly za následek rychlé ozdravení vítkovického kolosu. Produkce stoupla dvacetinásobně a počet pracovních míst se zvýšil na čtyřnásobek.
Péče o dělníky
|PAUL KUPELWIESER (1843–1919)|
| Narodil se 1. února 1843 ve Vídni. Vystudoval báňskou univerzitu v Lubně a od roku 1865 praktikoval v železárnách ve Štýrském Hradci, v Neuburgu a v Ternitzu. Roku 1872 pomáhal s budováním teplických válcoven a roku 1876 přijal nabídku Rothschildů na vedení železáren ve Vítkovicích. Podnik přebíral v neutěšeném stavu, účinnými reformami však dokázal výrobu znovu pozvednout a později i výrazně rozšířit. S majiteli železáren se ale nakonec neshodl a podnik roku 1892 opustil. Zemřel 21. března 1919. |
Aktivity Paula Kupelwiesera se ale nesoustředily jen na zvyšování výroby. Důležitou podmínkou úspěšného fungování firmy byla také spokojenost zaměstnanců. Propracovaný sociální systém podniku neměl v té době v Rakousku-Uhersku obdoby a byl účinnou prevencí stávek i napětí.
Kupelwieser provedl zásadní reformy v oblasti mzdové, bytové, v systému školství, pojištění i ve službách. Do domků pro dělníky zavedl elektřinu, vybudoval lázně a otevřel i závodní nemocnici. Díky důrazu na vzdělanost byla navíc koncem 19. století v obci téměř úplně vymýcena negramotnost.
Nejvýraznějším počinem ředitele železáren se pak stal projekt výstavby takzvaných Nových Vítkovic. Již roku 1877 začalo kolem továrny vyrůstat moderní průmyslové městečko, které převyšovalo běžný středoevropský standard. Jeho součástí se staly dělnické kolonie, úřednické vilky, ale také fara, kostel či radnice.
Z Vítkovic na Jadran
Kupelwieserovým cílem bylo vybudovat z Vítkovic moderní město. Některé plány však musel korigovat, protože se neshodovaly s představou Rothschildů. Nepodařilo se uskutečnit například vybudování nového závodu na plánované trase Odersko-dunajského průplavu, což vneslo mezi obě strany nevraživost.
Problémů časem přibývalo, a když se přidaly i zákulisní machinace, rozhodl se Kupelwieser roku 1892 odejít předčasně do penze. Jako akcionář řady hutních společností měl tehdy již značné jmění, a mohl tedy v klidu žít z dividend. Hned v následujícím roce si navíc koupil pustý ostrov Brijuni v Jaderském moři a začal s jeho kultivací. Zlikvidoval zde ohniska malárie a zahájil výstavbu letovisek pro vybranou společnost. Netrvalo dlouho a z neútulného ostrůvku se stalo vyhledávané místo pobytů rakouské honorace.
I Vítkovice se ale nakonec dočkaly. Statut města získaly roku 1908 a náležel jim až do roku 1924. Tehdy byly připojeny k Ostravě a nezávislost už nikdy nezískaly. Od roku 1990 jsou však alespoň samostatným městským obvodem.
Prameny: Historická encyklopedie podnikatelů, Technické památky v Čechách na Moravě a ve Slezsku
