Dvaadvacet kamer přivezli na loňské jarní derby Sparty se Slavií tvůrci České RAPubliky Tomáš Bojar a Pavel Abrahám. Všechny zaměřili mimo hřiště, na pořadatele, novináře a hlavně na publikum. Vznikl tak další originální dokument Dva nula. Nápad si dvojice nechala i patentovat. „Nebylo by špatné, kdyby z toho vznikla evropská trilogie a mohlo by dojít k národnostní komparaci,“ říká režisér filmu Pavel Abrahám.
* E15: Váš film stojí na originálním nápadu zaznamenat, co se během derby Sparty se Slavií děje v hledišti. Prý si ani nepamatujete, kde se ten nápad vzal?
Nápad prostě člověka napadne. Kolega Tomáš Bojar mě vzal na fotbal a usoudili jsme, že je to prostředí kinematograficky zajímavé. Idea, co tam natočit, vznikala postupně. Já jsem nejdřív chtěl film, který by šel po lidské tělesnosti. Pak nás začalo zajímat sledování vícero postav, které přicházejí z různých koutů společnosti. Jako má společnost různá patra a lidi se v nich liší sociálně, intelektuálně, věkově, genderově, tak i tribuna má svá patra. A každé vnímá fotbalovou událost jinak, jinak ji prožívá a interpretuje.
* E15: Co vám osobně ten film říká o české společnosti?
Na to je těžké odpovědět. Dva nula je typ filmu, který není vybudovaný kolem jednoho tématu. Jeho esence je spíš esejistická. Doufám, že evokuje vícero témat, z různých perspektiv. Takže bych se nechtěl moc dopouštět interpretace a dávat divákovi návod, jak film číst. Snažíme se vytvářet nedoslovné, ambivalentní snímky, které mají provokovat k myšlení, a ne generovat jednu ústřední myšlenku.
* E15: Překvapilo mě, že jste našli tolik lidí, kteří vám dali souhlas s natáčením.
Podle mé zkušenosti většina lidí chce být natáčená. Má touhu nechat se rozmnožit a medializovat. Také mediální gramotnost v Čechách není moc velká. Lidé nemají jasnou představu, čeho je audiovizuální záznam schopný.
* E15: Také je zajímavé, jak moc je řada aktérů sprostá. Nadávají i v okamžiku, když se radují.
Ano. Ale když vulgární řečí někdo umí vládnout, jako Robert Vild, řidič a vedoucí hospody tréninkového centra Sparty, typ lidového baviče, tak mi nesmrdí. Když vidím, jak to myslí, nejsou jeho výroky primárně vulgární. Shledávám v nich spíš něco poetického.
* E15: Sparta, na jejímž stadionu se natáčelo, vám vyšla vstříc?
Natáčení derby byla logisticky velmi náročná operace, připravovaná přes rok. Vznikl k tomu několikasetstránkový technický scénář. Takže celý film byl podmíněný intenzivní spoluprací s klubem. S Tomášem považujeme Spartu za osvícený a odvážný klub, až nečeský.
* E15: Kamery zůstaly statické z technického, nebo uměleckého důvodu?
To bylo umělecké rozhodnutí. Chtěli jsme tu událost zaznamenat mikroskopickým efektem. Zvýraznit banalitu. Jako když Duchamp vzal pisoár do galerie. Chtěli jsme toho docílit tím, že film natočíme v dlouhých, statických, hodně soustředěných observačních záběrech, které na sebe nebudou strhávat žádnou pozornost a zaznamenají každý záchvěv v obličeji a každé gesto ruky.
* E15: Proč jsou záběry zkosené?
Jejich účelem bylo podtrhnout autorské vidění. Naším záměrem bylo rozložit stadion do kubistického mnohostěnu. Pokusit se ho nastínit pomocí šikmých ploch, z mnoha perspektiv. Vytvořit klaustrofobický uzavřený film, který se odehrává v železobetonovém skeletu sparťanského stadionu.
Čtěte také: Praha a Brno přivítají filmy o sexuálních menšinách
Chtěli jsme tam dát i nefigurativní motivy. Jako kontrast k tomu, že někdo může infarktově prožívat góly, a stolek nebo topoly jsou k tomu netečné. Je to významový kontrapunkt.
* E15: Jak funguje vaše tvůrčí spolupráce s Tomášem Bojarem?
Většinu věcí děláme dohromady. On víc píše, lépe ovládá jazyk, umí věci precizně pojmenovat. Já o něco víc inklinuju k práci s lidmi, se štábem a s organizačně-režijní složkou. Každý krok spolu konzultujeme a na všem se musíme dohodnout. Když ale člověka táhne nějaká základní myšlenka, rozhodnutí se generují sama.
* E15: Máte ambice natočit i hraný film?
Tomáš teď pracuje jako scenárista na hraných věcech s Ivanem Vojnárem, já si chci dát pauzu. Ale nám tyhle kategorie moc nevyhovují. Ve způsobu filmové řeči se blížíme spíš hranému filmu. Mám oblíbené režiséry. Claire Denisovou, Vincenta Gallo, Bruna Dumonta. Jejich filmový jazyk mě inspiruje. Existuje mnoho typů režie a tvůrčí postupy se prolínají. Zajímavé jsou momenty, kde se hranice stírají, nabourávají a znejisťují. Pro mne není film hraný, nebo dokumentární, je to prostě film.
***
Pro mne není film hraný, nebo dokumentární, je to prostě film
O autorovi| Iva Přivřelová / Praha Autorka je spolupracovnicí redakce
ČLÁNKY DO MAILU