Menu Zavřít

Pavel Kosatík: Z profesora Masaryka jsme udělali trochu sketu

3. 8. 2012
Autor: E15 Robert Zlatohlávek

Televizní seriál České století, který právě natáčí Česká televize, slibuje být tím nejzajímavějším, co v dílnách tuzemských stanic za poslední roky vzniklo. A to nejen tématem – klíčové okamžiky novodobých českých dějin a odpovědnost jednotlivce – ale především tvůrčí spoluprací dvou výsostných tvůrců, publicisty a spisovatele Pavla Kosatíka a režiséra Roberta Sedláčka. „Oba jsme cholerici a chvíli trvalo, než jsme si sedli,“ říká Pavel Kosatík.

* E15: Jak jste se vlastně s Robertem Sedláčkem dali dohromady? Byla to dlouhá cesta?

Robert kdysi natáčel hraný dokument o Gustávu Husákovi, při tom jsme se poprvé pracovně sešli a od té doby jsme si občas povídali. Věděl, že pro Týden píšu seriál, který se jmenoval České okamžiky. Popisovaly se tam různé nenápadné, občas nelíbivé, ale podle mě magické chvíle českých dějin. Některé díly se mu zalíbily, takže navrhl udělat z toho dramatický tvar. V České televizi se pak ta myšlenka posunula ke klíčovým momentům českých dějin dvacátého století.

* E15: Takže konečný tvar vznikl na Kavčích horách?

Ne, to se vyvinulo postupně. S Robertem jsme se pořád scházeli, střásali ta témata a jednou při nějakém natáčení ve Vimperku jsme si řekli, že vlastně ještě nikdo nenatočil cyklus o tom, jak se v Česku přijímají politická rozhodnutí. Jak se lidi usnášejí, jak se z rozhovorů několika lidí stává historie, která se pak týká všech.

Oběma se nám kdysi líbila Konference ve Wannsee, jeden z nejdramatičtějších filmů, jaké jsem kdy viděl. Přitom se tam celou dobu neděje nic jiného, než že pár nácků si u jídla vymyslí takzvané konečné řešení židovské otázky. Dialogy kolem stolu mě bavily už od dob Dvanácti rozhněvaných mužů, ale tohle bylo něco jiného: hrůza rodící se u jídla, s příborem v ruce. Řekli jsme si, že nejpodstatnější je tohle. Jak se rodí rozhodnutí a kdo za ně pak nese nebo nenese odpovědnost.

* E15: Do jaké míry fabulujete a do jaké míry je to autentické?

Vždycky vycházíme z historického půdorysu událostí. Žádnou událost ale nikdy jen z dokumentů rekonstruovat nelze. Naopak, ty nejpodstatnější věci často v dokumentech nejsou, protože například nikdo nechtěl, aby se tam dostaly. Takže některé situace ve scénáři cituji z pramenů, jiné vytvářím. Je možné, že někteří historici nebo pamětníci s tím budou mít problém. Když scénář k roku 1948 četl Karel Kaplan, řekl mi: Pane kolego, vy riskujete reputaci.

* E15: Jak probíhá spolupráce historika s dokumentaristou? A nelákala by vás také spolupráce s někým výhradně soustředěným na fikci?

Robert v posledních letech točí hlavně hrané filmy a já je považuji za jeho nejlepší věci. Dělat se mnou pro něj myslím není lehké, protože předtím byl zvyklý točit vlastní scénáře. Mým úkolem je proto psát tak, aby měl chuť vzít tu věc za svou. Což je docela oříšek, protože jeho názor na historii je vyhraněný, do hloubky se o ni zajímá.

Zažil jsem režiséry, kteří začali sami rešeršovat, až když bylo jisté, že se bude točit. To u Sedláčka neexistuje. Spolupracuje se mi s ním dobře, protože je v nejlepším slova smyslu emotivní, on tím doslova žije. Tyto filmy mají být na jedné straně pravdivé, na straně druhé zábavné. Ta pravda se těží z dokumentů, které vás nebude bavit číst ani náhodou, a právě vyžaduje ohromnou energii režiséra, aby výsledek zábavný byl. A Robert té energie má tolik, že dokáže strhnout padesátičlenný štáb, který maká! V České televizi!

* E15: Pro roli Emanuela Moravce jste sáhli po Danielu Landovi. Chcete hlavně provokovat?

Když jsem Moravce psal, Daniel Landa mě jako jeho představitel napadl skoro okamžitě. Jsou postavy, které může zahrát leckdo, a potom jsou role, u kterých je dobré, když je hraje člověk, který ve svém životě řeší podobný problém. Životy nás všech nejsou podobně lehké nebo těžké, každý jsme vystavovaný jiné míře pokušení. Moravec měl vnitřních běsů v sobě víc, než někdy takzvaní normální lidé dovedou pochopit.

Je to příběh padlého anděla, který by se strašně chtěl přidržet dobra. Chce se propasírovat do nebe, ale povaha mu to nedovolí. Ale zpátky: chtít a priori provokovat je infantilní. Musím zdůraznit jednu věc. Nerekonstruujeme minulost, vytváříme o ní obraz. Pamětnické vzpomínání je jed.

* E15: Jak se v historii hledá záporák a klaďas? Vycházíte z obecně sdílených národních mýtů či třeba osobních preferencí?

Já na fandovství v historii nevěřím. Nesnáším, když se dějiny chápou jako boj dobrých proti špatným, na to stačí jít si zařvat někam na stadion. I ty události, které Robert točí, se u nás v minulosti většinou pojímaly takhle: jako zápas jedněch, co mají pravdu, proti druhým, co ji nemají. Proto my se snažíme jít jinou cestou, kterou bych označil za cestu osudovosti, až tragičnosti.

Že to například nesmí vyznít jednoznačně tak, že komunisti jsou směšní a Beneš má pravdu, ani obráceně. Spíše chceme zachytit, jak historie šlape po nich po všech a po nás a vůbec po každém. Ale z jistého úhlu pohledu jsou naši hrdinové směšní úplně všichni. Což, pozor, navíc nemusí znamenat, že se jim někdo vysmívá. Prostě jenom nejde o to, kdo vyhrál, ale spíš o to, kdo prohospodařil život tím, že se oddával svým iluzím. Což děláme skoro všichni. Všichni jsme směšné, a máme-li štěstí, tak někdy i tragické postavy.

* E15: Právě případ Konference ve Wannsee ukazuje, že film potřebuje jasné vymezení. Objektivně řečeno tam u toho stolu sedí několik historických zrůd, ale pro potřeby filmu tam krystalizují charaktery kladné a záporné.

Zrůda je fráze, navíc tak jde uvažovat vždycky jen z dodatečného pohledu, když už je ve všem jasno. Jaký má smysl dívat se na film o Gottwaldovi s tím, že je zrůda? To může bavit jen lidi, kteří od filmu chtějí, aby lichotil jejich vkusu. Ale my to divákům děláme těžší. Chceme, aby zažili Gottwalda jako charizmatického pokušitele, jako ďábla, který svádí kromě národa také sebe sama.

Ve filmu o únoru 1948 Gottwald vítězí, protože má nesrovnatelně víc energie. Skoro bych to nazval sex-appealem. Chvílemi máte skoro chuť si na tohohle sympaťáka vsadit. Kdežto na Edvarda Beneše, který má dějinné pravdy podstatně víc, byste si nevsadili.

* E15: Proč Martin Finger nehraje Beneše ve všech dílech, v nichž postava Beneše vystupuje?

Protože Beneš v tom seriálu stárne. Objevuje se hned v prvním díle, jako mladík v roce 1914 vedle Masaryka. Martin Finger ho hraje v dílech o letech 1938 a 1941. Únorového Beneše hraje Jan Novotný, už vlastně jako starce na konci dráhy. A hraje ho výtečně.

Pavel Kosatík

* E15: Podle čeho jste vybírali ony klíčové historické momenty z uplynulého století, které formovaly českou společnost?

Hlavní letopočty 20. století jsou jasné, jsou to roky 1918, 1938, 1948, 1968 a 1989. K nim jsme přidali rok 1941, kdy se v prostředí naší exilové vlády v Londýně chystal atentát na Heydricha a spolu s tím se stále víc uvažovalo o odsunutí Němců. V roce 1951 se zase rozhodovalo, kdo bude hlavou takzvaného vnitrostranického spiknutí: jestli Slánský, nebo Gottwald. Další klíčovou událostí je proces s Plastic People a vznik Charty 77: díl mně osobně milý i proto, že v něm skoro všichni zúčastnění mají dlouhé vlasy. Dohromady tedy osm studií na téma politické odpovědnosti či neodpovědnosti.

* E15: Hrálo tam roli i to, že šlo z hlediska vaší interpretace o komorní dramata?

Spíše ne. Když se řekne komorní drama, představím si čtyři Haničince v papundeklu, vnímám to pejorativně. Při psaní seriálu jsem nebyl příliš omezován. V díle z roku 1938 je hodně vojenských scén, zákopy, dokonce se v původním sestřihu objevily i nějaké tanky. Ale seriál je postaven na myšlenkovém pohybu, na vývoji dialogu.

* E15: Dle mého soudu jste pominuli několik přelomů, které možná byly mnohdy závažnější, než vámi vybrané. Začneme rokem 1929: na V. sjezdu KSČ v únoru se vedení strany zmocnili takzvaní „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem.

Svůj názor nevnucuji, bolševický převrat KSČ se ale v dané chvíli týkal jen té jedné strany. Až pozdější vývoj z něho zpětně udělal příčinu. V roce 1929 byli Gottwald a spol. jenom sekta.

* E15: Rok 1934. V květnu je prezidentem republiky zvolen v podstatě nemohoucí, ochrnutý a slepý Masaryk.

To je marginálie. V čem je to podstatné?

* E15: Díky tomu se přece v roce 1935 prosadil Beneš.

Lepší kandidát nebyl. Jeho volba byla podstatná jen pro tehdejší, ne pro dnešní dobu.

* E15: Rok 1935: novým prezidentem se stává intrikán a slaboch Edvard Beneš, který získal klíčovou podporu hlinkovců. Protikandidát Bohumil Němec dostává minimum hlasů. Žádná ze stran, která byla původně proti Benešově kandidatuře, nebyla po druhé světové válce povolena.

To citujete Antonína Klimka z Boje o Hrad, ale mimochodem ani on, pokud vím, nenazýval Beneše intrikánem a slabochem. Nestavte to tak, že se hledá příčina něčeho, čemu jste předtím dal nálepku.

* E15: Roky 1944 až 1945: vznik Národní fronty a Košického vládního programu jako výsledek dohody Beneše s Gottwaldem. Tyhle dvě věci výrazně změnily poválečné uspořádání Československa.

Bylo řečeno, že máme udělat osm dílů. Beneš vystupuje ve čtyřech z nich. Takže jsme ho promrskali dostatečně, taková bestie to není, abychom ho vinili ze všeho. Beneš je bez debat nejdůležitější politickou osobností Česka ve 20. století. Masaryk to není, to je 19. století.

* E15: Takže jak jste pojali díl o vzniku republiky v roce 1918?

Film je o tom, jak profesor Masaryk vymýšlel náš stát. Odehrává se za první světové války, kdy Masaryk cválal na pláních historie jako osamělý kovboj. Vykrákali jsme ho za vlasy jako propagandistu. Udělali jsme z něho trochu sketu, svatého muže, který má evropské renomé, ví o tom a věří v prozřetelnost. Ne, že by toho zneužíval, ale je to na hraně.

* E15: Jdeme dále. Přelom 1989/90: Havel se dohodne s komunisty na nekrvavém předání moci výměnou za promlčení komunistických zločinů.

Vím, že tahle věc ve filmu bude, protože je pro dnešní dobu pořád podstatná. Ale jak to napíšu, to vám budu moct říci až na podzim, kdy bude poslední díl hotový.

* E15: Nepřitakali jste svým výběrem vlastně Benešově pohledu, podle kterého se dějiny tvoří výhradně zákulisním intrikováním, dohodami mocných a vlivných?

Já s vámi nesouhlasím, že Beneš byl jenom intrikán a politický elitář. Byl to třeba také velký socialista, jakkoli složitý ten pojem v jeho případě byl. Seriál by neměl být přitakáním ničemu. Dohoda v úzkém kroužku a předložení výsledku masám, to je přece koncept historie. Alternativa k tomu je vypálené náměstí, které ale nemá žádný etický obsah. Každé závažné rozhodnutí se přijímá v takovém počtu lidí, aby se vešli do jedné místnosti.

* E15: Kdy bude dokončena produkce a kdy se bude série vysílat?

Momentálně jsou natočeny první dva díly. Na podzim se budou točit další dva a zbytek napřesrok. Do vysílání to půjde, pokud vím, v roce 2014.

* E15: Pracujete na televizním cyklu, píšete knihy, články. Jak lze v dnešní době ještě více popularizovat historii?

Osobně ten termín popularizace nemám moc rád. Navozuje dojem, jako by někde ležela hotová historie, ke které stačí přijít, kus nějak aplikovat, tak aby tomu prostý lid rozuměl, a je to. Podle mě by základním historickým věcem, hlavně té tragičnosti, kterou už jsem zmínil, měl rozumět úplně každý. Jde o to, jestli to trauma Emanuela Moravce je moje trauma, nebo ne. Jde o to, aby lidé chápali, že z toho všeho, co ukazujeme, jsou oni sami upletení, ať už si to uvědomují, nebo ne. Že se jich to týká. Že se všech všechno týká.

* E15: Neláká vás napsat něco ze současnosti?

Až doděláme České století, čeká mě nejdřív scénář Mistra a Markétky podle Bulgakova, jeden český producent chce tu neuchopitelnou látku natočit jako loutkový film, což mě doopravdy zajímá. A s Robertem Sedláčkem máme spoustu plánů, z nichž jeden se rýsuje ostřeji než ostatní.


Čtěte také:

Česká televize připravuje nové projekty za více než 100 milionů

Landovo turné vydělává miliony

První český prezident, s nímž se loučí celý svět


Oba nás zajímá svět špičkových manažerů, lidí, kteří za smysl svého života považují řízení těch druhých. Chceme tomu světu rozumět nejenom proto, že k němu sami nepatříme, ale také proto, že ho obklopuje spousta předsudků. Sbírám materiál k tomu, jak se ten manažerský styl a způsob myšlení u nás v posledních dvaceti letech zrodil a rozšířil a těším se, jak to jednou napíšu.

bitcoin_skoleni


Pavel Kosatík (50)

Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (1984). Po studiích začal pracovat u Dilie jako právník specializovaný na autorské právo, poté přešel do Československého spisovatele. Postupně prošel redakce Mladé fronty Dnes, Reflexu, Hospodářských novin. Publikoval v časopisech Týden a Respekt. Momentálně je na volné noze. Za rok 2009 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. Mimo jiné autor knih České snění, Osm žen z Hradu, Bankéř první republiky, Ferdinand Peroutka: Pozdější život, Fenomén Kohout nebo Ústně více: šestatřicátníci.

  • Našli jste v článku chybu?