Draghiho ruka v nočníku Další velkou krizí hrozí rachitická evropská bankovní politika. Nikoli americká deregulace
Stalo se téměř světovou módou šedivět z jakéhokoli kroku Donalda Trumpa. Ne že by k tomu leckdy nebyl důvod.
Protekcionistická prohlášení jsou skoro na víc než jen na zvednutí obočí. Jsou ale i záležitosti inspirativní a ukazující dosti nemilosrdně na bublinu iluzí, v níž my v Evropě žijeme, a zvykli jsme si ji považovat za cosi normálního a nezpochybnitelného.
Řeč je o bankovních regulacích zavedených po pádu Lehman Brothers, jež jsou vydávány za zásadní hráz proti opakování hypoteční krize. Nyní však nový americký prezident prohlašuje, že zruší tzv. Dodd-Frankův zákon, který v USA v reakci na poslední krizi stanovil dlouhý seznam pravidel – včetně přísných nových kapitálových standardů pro banky a přísnějšího dohledu nad trhem s deriváty. Z Evropy se jako ozvěna obratem ozve zděšený šéf Evropské centrální banky Mario Draghi a straší další krizí na obzoru, protože příčinou hypotečních podvodů zločinných bankéřů byla přece nedostatečná regulace odvětví finančních služeb: a teď má toto dogma padnout?
Bylo by to popravdě jen dobře. A bylo by fajn, kdyby padla celá víra v nekonečnou moudrost státu a jeho zásahů do chování trhu, která v západním světě narostla do obludných rozměrů. Jasně že i trh potřebuje svoje pravidla, stejně jako třeba silniční provoz. Jenže můžete mít sebedokonalejší pravidla a nehodám stejně nezabráníte. Člověk je tvor chybující a pravidel zhusta ignorující. Nyní si představte, jak fungují pravidla silničního provozu na dálnicích, kde jsou všichni řidiči přesvědčeni o své nesmrtelnosti.
A přesně tak je to v Draghiho bankovní Evropě. S výjimkou exemplárně potrestaného Kypru, kde šlo především o Rusy, dopadli majitelé bankovních akcií ještě velmi dobře. Na rozdíl od Spojených států, kde lze mít k politice Baracka Obamy mnoho výhrad, ale to, jak sanoval zkrachovalé banky, bylo příkladné, leč Evropou nenásledované. Na rozdíl od evropských tak američtí majitelé bank dobře vědí, že nejsou nedotknutelní a jejich zaměstnanci je mohou připravit o majetek, což je ta nejlepší regulace, jaká může existovat.
Oproti tomu máme v Evropě situaci, kdy jsou zkrachovalé banky fakticky sanovány expanzivní měnovou politikou.
ECB odkupuje nebonitní aktiva za zcela nereálné ceny a generuje skrytou ztrátu, kterou zaplatí daňový poplatník. To, co se chystá jako záchrana italského bankovního sektoru, je ódou nikoli na radost, ale na morální hazard. Bankovní sektor je přitom zároveň nucen zpřísňovanými regulatorními požadavky navyšovat vlastní kapitál. Výsledkem je stav, kde i poměrně zdravé banky nejsou ochotny financovat ani projekty s minimálními riziky a nakupují jen státní obligace s negativním výnosem, čímž dále oslabují svou kapitálovou bázi. To samozřejmě drží při nule hospodářský růst eurozóny.
A to nemluvíme o míře zdanění a stále omílané myšlence na daň z finančních transakcí, které po brexitu už nebude stát nic v cestě. Mimochodem z daňových a regulatorních důvodů jsou představy Frankfurtu o tom, jak přebere Londýnu po jeho odchodu z EU pozici finančního centra světa, jen snem končícím jako obvykle probuzením s rukou v nočníku.
Je to tedy Draghiho evropská bankovní politika konzervující stav rachitického bankovního sektoru na starém kontinentu, co hrozí další velkou krizí. Nikoli americká deregulace.
