Deset let našeho členství v Evropské unii je celkem logicky tématem bilancování, co nám unie dala a vzala. Bilancování se pochopitelně netočí jen kolem rumu, žárovek a pomazánkového másla, ale je to pořád jen bilancování. Tedy zvažování, zda by nám bez EU bylo lépe, nebo hůře. A to je trochu falešné.
Před deseti lety neměl vstup do unie alternativu. Otevření evropského trhu, a připomeňme, že ten český byl evropskému zboží a službám otevřen dávno před vstupem do unie, mělo nesmírný význam a postrčilo ekonomický rozvoj zřetelně vpřed. Svobodný obchod a volné cestování by ale neměly zakrýt problém, s nímž se Česko potýká stejně jako ostatní státy EU.
Tím problémem je postup evropské integrace, jejíž náklady začínají celkem citelně převyšovat přínosy. Nejde jen o společnou měnu. Při jejím zavádění evropští nadšenci a naprostá většina byznysu věřili, že euro přinese do Evropy zrychlení růstu a vyrovnávání ekonomické úrovně členských zemí. Dnes všechny statistiky jasně dokazují, že opak je pravdou.
Před eurem rostly evropské ekonomiky rychleji než po jeho zavedení a o sbližování jihu se severem dnes může mluvit jen někdo, kdo právě spadl z Marsu. Jestliže při svém vzniku nebyla eurozóna optimální měnovou zónou podle žádného z vědou respektovaných pravidel, nyní je takovou zónou ještě méně. Divergence národních ekonomik v eurozóně je zejména v posledním období krize mimořádná.
Evropa se integruje proti vůli voličů, jichž se nikdo neptá.
Staří běsi
Místo objektivního zhodnocení zkušeností se společnou měnou a rozdělení eurozóny jsme svědky pravého opaku, tedy utahování integrace pod záminkou, že „pro zachování eura je to nezbytné“. To vše proti vůli voličů v členských zemích, jichž se od krachu referend o evropské ústavě raději už nikdo na nic neptá. Hodnoty svobody a demokracie padají na oltář nové hodnoty, kterou se stala integrace směřující k nějaké formě federace.
Federální Evropa pak má být zárukou míru, jako jí údajně byla po desetiletí. Co na tom, že ve skutečnosti se probouzejí staří běsi v polofašistických hnutích v Řecku, Maďarsku i jinde a vzájemné vztahy evropských národů, nikoli jejich pobruselštělých elit, se stále zhoršují.
Je to trochu jako staré komunistické heslo „Buduj vlast, posílíš mír“, pod nímž muklové kopali jáchymovský uran do sovětských jaderných hlavic. To, že jsme po cestě této protidemokratické integrace ušli zatím pouze relativně malý kousek, nesmí zastírat to, kam tato cesta vede. Mír, svoboda a demokracie to nejsou.
Odchod nebude tabu
Máme ale i jiné, přízemnější evropské starosti. Energetická a klimatická unijní politika rozvrátila energetický trh v Evropě, zastavila investice, výrazně zvýšila ceny energií a zbavila Evropu statisíců pracovní míst, ale i podstatné části její bezpečnosti, jak vidíme v souvislosti s ukrajinskou krizí.
Zbývá se zeptat: Co se na tom může změnit v příštích deseti letech? Po pravdě k dobrému asi málo. Vliv Česka a dalších středních a malých zemí na politiku EU je zanedbatelný. A pro velké země s mocenskými ambicemi nadále budou politické výnosy převyšovat ekonomické náklady. Diskuze o možném vystoupení z EU, která byla v posledních deseti letech absurdním nesmyslem, se do deseti let pravděpodobně stane regulérním tématem politických diskuzí, zdaleka ne jen po hospodách.
Čtěte také:
Deset let v EU: členství je znát na každém kroku, ať se to komu líbí nebo ne