Polská vláda si musela dojít do Sejmu pro potvrzení parlamentní důvěry, aby odvrátila tlaky směřující k jejímu pádu a předčasným volbám. Skandál přitom spočívá v odposleších, z nichž nelze vyčíst nic, než že špičkoví politici mluví stejným jazykem jako ulice.
Začalo to odposlechem guvernéra centrální banky Belky, který vysvětloval ministru vnitra, že Polská národní banka může vyjít vládě ve své politice vstříc jen tehdy, když bude kabinet dělat jinou fiskální politiku. Což s tehdejším ministrem financí podle Belkova názoru nebylo možné. Guvernér dělal při tomto rozhovoru svou práci. A dělal ji dobře a v souladu se zákony. Je odpovědný za polskou měnu a musí dělat měnovou politiku nezávislou na vládě.
Jestli politici chtějí pomoci se stimulací ekonomiky, musí se s bankou dohodnout na nějakém přijatelném kompromisu, jemuž se učeně říká optimální mix měnové a fiskální politiky. Že u toho padlo pár vulgarit? V rozhovoru dvou dobrých známých mezi čtyřma očima na tom přece není nic zvláštního.
Případ druhého odposlechu ministra zahraničí Sikorského, který je vzhledem ke své inteligenci, vzdělání a schopnostem politikem skutečně evropského rozměru, je pak snad ještě absurdnější. Co je špatného na diskuzi o hlubokých souvislostech zahraniční politiky s vládním kolegou? A že zazněly opravdu peprné výrazy? To se přece děje ve všech vládách na světě. Politici jsou stejní lidé jako jejich voliči, to je podstata demokracie. Stejně jako to, že rozhodnutí důležitá pro chod státu nevznikají jen ve veřejných diskuzích na náměstích, ale hlavně v ostrých a nelehkých zákulisních debatách při hledání kompromisů.
To je politika, to není vyšší dívčí s rozšířenou výukou vyšívání, jak si správu věcí veřejných představují někteří falešní moralisté. Na polském skandálu je poučné zjištění, jak snadné je manipulovat s veřejným míněním prostřednictvím skandálů a zpochybňování morální integrity politických elit. Lze tím docela vážně narušit stabilitu demokratického systému. Po letech budování přesvědčení, že standardní západní demokracie je nejméně špatná forma vlády ze všech dostupných, se zdá být společnost náchylná od tohoto přesvědčení ustoupit pod manipulativními tlaky nejrůznějších mocenských skupin.
V Maďarsku vláda, která si říká pravicová, zcela kašle na ochranu soukromého vlastnictví a bojuje o voliče s velkouherskými fašisty. V Česku honíme údajné korupčníky s planoucím zrakem Bobliga z Edestadtu a vůbec nevnímáme, že tím předáváme moc v zemi podnikatelům, kteří chtějí řídit stát jako firmu, ale už neříkají, že jako svoji firmu.
V dlouho stabilním Polsku se podle všeho standardní politický systém začíná také rozpadat a odposlechový skandál může být jen začátkem tamních nových časů. Časů, v nichž se zřízení bude sice jmenovat demokracie, ale bude mít onen už skoro zapomenutý přívlastek „lidová“. Když ne v názvu, tak v praxi určitě.
Čtěte také:
Poslký ministr Sikorski: Za odposlechy stojí organizovaný zločin
