Celé týdny staré předpovědi a včerejší drb z finančních trhů klaply. Evropská centrální banka natiskne za rok a tři čtvrtě více než bilion eur. Z toho by český státní rozpočet mohl žít čtvrt století. Obecným názorem je, že tento objem je dost velký na to, aby vzbudil inflační očekávání v eurozóně a povzbudil poptávku.
Zároveň je ovšem dost velký na to, aby řádně popudil Německo. Berlín správně tuší, že tahle hra se hraje o peníze německých daňových poplatníků a její výsledek je krajně nejistý.
ECB bude nakupovat dluhopisy, zejména státní, podle klíče daného podílem každé země na jejím základním kapitálu. Zdaleka největším podílníkem je Německo. Jeho dluhopisy ale nemají žádný problém s umístěním. Pokud je bude ECB nakupovat, tak jedině s negativním výnosem. Takže s okamžitou ztrátou, byť výsledek bude dán tím, kam se ceny německých bondů pohnou v budoucnu.
Navíc v době, kdy se zvedne inflace a začnou nevyhnutelně růst úrokové sazby, dojde ke znehodnocování všech nakoupených bondů. A vzniklá ztráta bude uhrazena zase v poměru podle podílu na kapitálu. Takže nejvíce zaplatí Němci.
O to, kdo to zaplatí, však nakonec nemusí být až takový boj, pokud bude zvolený mechanismus fungovat. O tom lze ale pochybovat, a to dosti. Vezměme například Španělsko, kam akce ECB dodá jistě nemalou likviditu. Kde skončí tyto peníze, které se ocitnou v bilancích komerčních bank, od nichž ECB nakoupí hromadu dluhopisů jejich vlády? V úvěrech do ekonomiky, nebo v amerických státních papírech?
Do ekonomiky by putovaly v případě, kdyby bylo ve Španělsku vše levné, investoři by se prali o španělská aktiva a zahraniční spotřebitelé o španělské zboží, kdyby byl reformován trh práce a omezena neúnosná státní regulace. Nic z toho neplatí. Tedy skoro nic. Akce ECB oslabí euro, takže o něco zlepší konkurenceschopnost španělského zboží. Ale vytvoří to dostatek nových pracovních míst a povzbudí privátní investice tak, aby zamrzlá poptávka roztála?
Jedním z protiargumentů k této skepsi může být zvýšení cen akcií evropských firem, které kvantitativní uvolňování přináší. To zvedá jejich atraktivitu a zlevňuje koncernům přístup k penězům, což by mohlo pohnout s investicemi. Leč evropské firmy používají financování z akciového trhu jen okrajově, a tudíž tento efekt bude bezvýznamný.
A tak jediné, k čemu může ECB vzhlížet, je nevyhnutelné další oslabování eura, následné zlepšení exportu mimo eurozónu a z toho klíčící inflace. Ta by měla probudit nákupní apetit. Jenže k tomu, aby to fungovalo podle učebnic, by musely země eurozóny mít za sebou také učebnicové strukturální reformy, což v naprosté většině zdaleka nemají. A bohužel ECB je svou politikou zcela falešně přesvědčuje, že bude možné se jim vyhnout.
Čtěte také:
Program ECB sklidil v Davosu smíšené reakce
