Není lepší příklad konce slepé uličky současného modelu evropské integrace než řecké důchody, na nichž krachují vyjednávání Atén s věřiteli. Opravdu to nejsou brutální požadavky na rozpočtové přebytky a další rozpočtové škrty, co je jádrem sporu.
Nejde ani o splacení nesplatitelných dluhů, které měly být dávno odepsány. Jde o to, aby balkánská země podstatně změnila kurz a přestala být závislá na dělání dalších nesplatitelných dluhů. Ale je jasné, že si o tom nakonec musejí Řekové rozhodnout sami a převzít odpovědnost za své životy.
Řecký penzijní systém je naprosto zvrhlou ukázkou toho, kam až může politický populismus ve spojení se špidlovskou vírou, že „zdroje jsou“, dovést normální evropskou demokracii.
Přečtete si: Řecké penze jsou v poměru k předchozímu příjmu vyšší než v Německu
Extrémně nízký věk odchodu do důchodu, neuvěřitelně velkorysý výpočet penzí, které z masivní části přesahují čistý příjem důchodce z dob jeho ekonomické aktivity, ve spojení se zavedením společné měny na základě totálně zfalšovaných statistik vytvořily neuvěřitelný koktejl smrtelného sociálního jedu.
Konec eurosnění
Od vzniku eurozóny byli investoři přesvědčení, že žádná členská země nemůže zkrachovat, protože její dluhy zaplatí ostatní. Bylo jim úplně jedno, že příslušné smlouvy o euru takovou vzájemnou pomoc od samého počátku striktně zakazovaly. A v dluhové krizi se ukázalo, že měli pravdu. Smlouvami zakázané solidární ručení za dluhy fakticky funguje.
Přísun levných peněz do kdysi chudého Řecka nepřinesl bouřlivý růst produktivity a efektivní investice do moderních a inovativních oborů, jak si eurosnílci malovali. Přinesl jen pěkný balkánský mejdan, který na jedné straně vedl k masivnímu růstu příjmů domácností ze sociálního systému financovaného státními půjčkami a na druhé straně k tomu odpovídajícímu srovnání cenové hladiny s evropskými standardy. V této souvislosti jsou řecké penze naprosto neuvěřitelným příběhem rozpočtové nezodpovědnosti, kdy nikdo zřejmě ani na jedinou vteřinu nepočítal s dlouhodobou udržitelností systému.
Vzdávat se výdobytků evropského sociálního státu je, věru, těžké. Tak těžké, že „nezávislá moc soudní“ zruší i dosud provedené a zdaleka nedostačující korekce systému, jehož velkorysost nemá v Evropě obdoby. Jak má pak komunistická vláda pracujících kývnout na diktát zlých imperialistů, kteří ji tlačí do dalších škrtů?
Žádná cochcárna
Společná měna prostě nemůže fungovat, když někde nebude sedět jakýsi imperialista, který bude rozhodovat zcela mimo vůli voličů dotyčné země kromě jiného i o tom, jaké tam budou důchody. Představa, že euro může být nějaká cochcárna a Němci nakonec všechno zaplatí, je úplně scestná. Nicméně je pro naprostou většinu evropských národů něco zcela nepředstavitelného, že by o jejich právech a povinnostech rozhodoval kdosi jiný než pouze jimi zvolení zástupci, tak jak se to nyní děje v Řecku.
Řekům lze pouze doporučit, ať zapomenou na svůj penzijní systém, protože ten jim nikdo v Evropě už nikdy financovat nebude. A ať se vrátí ke své drachmě, na níž sice krátkodobě opticky zchudnou, ale mohou dojít nejen k prosperitě, ale i k důstojnosti dospělých lidí žijících ze své práce, a ne z dluhů a cizích dotací.
Čtěte také:
Tsipras vyhlásil referendum o návrzích věřitelů, jsou prý neúnosnou zátěží
Eurozóna může pomoci s řeckým dluhem, když se program prodlouží
Řecký ministr už nevěří v dohodu s věřiteli, hrozí předčasné volby