Ukončení projektu South Stream, plynovodu, který měl spojit Rusko s Evropou jižní trasou míjející Ukrajinu, se zdá být prohrou Vladimira Putina, který si od této plynové cesty sliboval upevnění energetické závislosti Evropy na ruské surovině. Spíše než o konečnou prohru jde ale po pravdě spíše o jakousi geopolitickou a ekonomickou mezihru.
Ruský prezident se snaží přesvědčit Západ, že ruský plyn dokáže prodat i jinam než do Evropy. V tomto případě ho nabízí Turecku, jehož orientace na západní spojence je dnes představám Kemala Atatürka asi nejvzdálenější v historii. Nicméně země se dynamicky rozvíjí a vazby na Východ jsou pro ni vítanou alternativou. Ze strany Ruska jde o velmi obdobnou hru, jakou byly velkolepě uzavřené dohody o budoucích obřích dodávkách plynu do Číny.
Přes všechna možná prohlášení a pokusy rozleptat pracně slepenou evropskou protiruskou revoltu nelze tvrdit, že South Stream je jednou provždy mrtev. Skutečností je, že to jen Rusko nemá peníze na financování výstavby a svou ekonomickou slabost se snaží přeměnit na diplomatickou výhodu. Ruská ekonomika je na tom momentálně opravdu velmi zle a nezdá se, že by se mohla v dohledné době začít zvedat.
Jistě na tom mají svůj podíl i sankce kvůli Ukrajině, ale faktem je, že Rusko nasedlo na ekonomickou skluzavku už dlouho před anšlusem Krymu. Země je závislá na exportu surovin a už nějaký čas trvající a očekávatelný pokles jejich cen má na zemi opravdu zničující dopady. Strukturální reformy, které by daly ekonomice nějaký impulz k růstu produktivity a inovacím, se nekonaly, nekonají a hned tak konat nebudou.
Obrovské výdaje na stavbu při nevyhnutelně klesajících cenách se v tento okamžik ruské vládě prostě a jednoduše jeví jako hloupost. To ale platí jen a pouze pro tento okamžik. Za dva tři roky může být vše jinak. Rusové budou evropský trh potřebovat a budou potřebovat i plynovody. A musí je mít dobudované dříve, než bude evropské pobřeží obsypáno terminály na příjem zkapalněného zemního plynu z Blízkého východu a zejména z USA. Putinova silná slova jsou tak spíše nátlakem na změnu postoje Západu k Rusku a doplňují oním pověstným bičem cukr, který nosí do Evropské unie nižší diplomaté se suplikami navrhujícími oboustranné opuštění sankcí.
Rozhodování není v tomto okamžiku vůbec jednoduché. Na jedné straně nelze ustupovat v okamžiku, kdy ruská přítomnost na Ukrajině je zcela jasná a mnohokrát prokázaná a žádné ruské ústupky v tomto konfliktu evidentně nejsou na pořadu dne. Na straně druhé by bylo velmi nežádoucí poškodit ruskou ekonomiku sankcemi natolik, aby byl tamní sociální systém destabilizován do té míry, že by vláda tak, jak je v Rusku tradicí, řešila domácí problém zahraniční agresí.
Čtěte také:
South Stream pokračuje, tvrdí Brusel. Gazpromu by konec projektu ulevil