Státy EU se dohodly na zvýšení koncové spotřeby energie z obnovitelných zdrojů energie (OZE) v roce 2030 na 27 procent. Elektřina by k tomu měla přispět zcela zásadně, v roce 2030 jí má pocházet z OZE skoro polovina. Dnes je jí přitom méně než pětina. Nárůst tedy má být dramatický. Jak se toho dosáhne?
Náklady na nové obnovitelné zdroje v posledních letech rychle klesají. Německý výkupní tarif na velké fotovoltaické elektrárny klesl během šesti let na čtvrtinu – z bezmála 400 EUR/MWh na současnou úroveň kolem 90 EUR/MWh. Větrný park na moři se dnes staví při garantované výkupní ceně těsně nad 100 EUR/MWh. Jen před pár lety bylo zapotřebí 170 EUR/MWh.
Na volném trhu s elektřinou však v současnosti není a hned tak nebude dostatečně atraktivní cena, která by lákala k výstavbě jakýchkoli nových zdrojů, ať už obnovitelných nebo klasických. Je to začarovaný kruh: čím více zdrojů vyroste mimo trh (celý masivní nárůst OZE v posledních letech), tím lépe je trh zásoben a tím menší je důvod stavět jakékoli nové zdroje. V materiálech EU je tato situace nazývána trochu nešťastným a zavádějícím označením „selhání trhu“. Je to terminus technicus pro to, že obnovitelných zdrojů nepřibývá, ač by to z hlediska stanovených cílů bylo žádoucí.
A právě v takové situaci evropská pravidla umožňují použít umělé státní zásahy. Evropská komise loni vydala Pokyny pro státní podporu v oblasti životního prostředí a energetiky. Určují přípustný způsob podpory obnovitelných zdrojů. Neříkají konkrétně, jak má vypadat, ale vymezují, co systém podpory splňovat musí, a co naopak dělat nesmí.
Podpora se bude poskytovat pouze do doby, než je elektrárna zcela amortizována podle běžných účetních pravidel. Celková výše podpory smí být nanejvýš taková, aby návratnost byla přiměřená a obvyklá v daném sektoru. To vše vyžaduje kontrolu regulátora, a tak se s rostoucím podílem výroby z obnovitelných zdrojů bude větší a větší část energetiky stávat opět regulovaným odvětvím.
Pokyny dále požadují, aby se o podporu pro nové obnovitelné zdroje soutěžilo tržním způsobem, například dražbou. V Německu již různé možnosti testují v pilotních projektech a výsledky jsou poučné i pro další státy.
Oproti dřívějšku tak jde o velký posun. Stále bychom však přitom měli mít na paměti, že uměle vyvolaná výstavba nového zdroje vytlačuje starý zdroj, který by mohl dodávat elektřinu levněji. Vlastně to znamená zbavovat se věcí, které ještě fungují. Bylo by přitom ekonomicky racionální nahrazovat dožívající klasické zdroje novými, až když ty staré dožijí. Bohaté Německo si může dovolit luxus nejrychlejšího a nejdražšího řešení a zavírat existující dobře fungující elektrárny. Chudší země k tomu budou bezpochyby přistupovat opatrněji.
Autor je hlavní ekonom ČEZ
