Při prezidentské volbě v roce 2003 to říkal Jan Sokol. Při volbě v roce 2008 to říkal Jan Švejnar. A před volbou v roce 2013 to říká Karel Schwarzenberg: Neúčastnil jsem se polistopadového vývoje, neušpinil jsem se, nebyl jsem u ničeho – a proto mě volte. Mnoho lidí na to slyší a média plodí seznamy afér těch, kteří byli po listopadu 1989 u moci.
Kriticky zhodnotit působení Václava Klause či Miloše Zemana jako klíčových polistopadových premiérů je jistě v pořádku. Naše společnost to však posouvá až k extrému. Ty, kdo na sebe vzali tíhu rozhodování v kritické první polistopadové dekádě, už nechceme ani vidět a módně je posíláme na smetiště dějin. Naopak ty lidi, kteří si odpovědností ruce neušpinili, vyzdvihujeme jako hrdiny a dáváme jim s oblibou přívlastek „slušní“.
Není to absurdní? V nemocnicích se primářem stává lékař, který operoval. Byť se mu třeba leccos nepovedlo, ví, co znamená tlak odpovědnosti. Kdo se chlubí, že mu nikdy nezemřel pacient, jelikož nikdy žádného neoperoval, má sice pravdu, ale primářem se asi nestane.
Ono zvláštní nahlížení, které uplatňujeme na prezidentské kandidáty, má svůj důvod. Negativismus a vykreslování polistopadové historie jako období temna, které je nyní u nás tak populární, vede k přirozené touze utíkat od přítomnosti do říše snů. Lidé se snadno nechají nalákat na všemocného spasitele, který se nezabývá konkrétnostmi a slibuje úlevu v podobě davové euforie.
Období temna
Široká křídla
Karel Schwarzenberg tuto poptávku dokonale naplňuje: kult osobnosti, nezaměnitelný styl, armáda známých osobností, které jej podporují, a aura nedotknutelného spolupracovníka Václava Havla. Nesnaží se o střet se Zemanem či Klausem. Chce se postavit kamsi nad ně. Sám sebe nezařadil ani doleva ani doprava, ale nazval se zástupcem pravdy a lásky v souboji se lží a nenávistí.
Zní to až pohádkově, že bychom si společně mohli vybrat dobro a dát mu přednost před zlem. Jenže dobro samo o sobě nestačí, musíme vědět, jak jej uplatnit v konkrétních životních či politických situacích. Ve Schwarzenbergově volebním štábu se nad tím snad ani nikdo nezamýšlí. Možná proto se pod jeho širokými křídly spojují lidé, kteří by se jinak na žádném politickém rozhodnutí pořádně neshodli.
Havlova pravda a láska měla v listopadu 1989 smysl, protože jsme se zbavovali zločinného režimu. Dnes jsme v běžném nerevolučním roce 2013 a čelíme stejně jako mnoho jiných zemí každodenním problémům, které nás nutí „pravdu a lásku“ přetvořit v konkrétní řešení. Chceme se vymanit z ekonomické stagnace, najít správný postoj k integraci se stále nestabilnější západní Evropou a zbavit se korupce ve zbytnělém státním sektoru. Jak to řešit? To je jádro legitimního sporu pravice a levice. Každý odvážný politik bude zákonitě dělat i chyby. Dělali je i Klaus a Zeman.
Ošidný aspirin
Pojďme se klidně opít Karlem Schwarzenbergem. Nosme na prsou placky a na košili motýlky, abychom si ten moment užili. Oslavujme údajného nástupce Václava Havla. Tvařme se, že se jeho volbou zopakuje znovuzrození národa jako v listopadu 1989. Až tento aspirin na blbou náladu přestane působit, ukáže se, že problémy máme stále stejné. A že Schwarzenbergova zcela prázdná „pravda a láska“ nebyla jejich řešením, ale jen útěkem od nich. Útěkem od přítomnosti a útěkem od celé polistopadové éry.
Čtěte také:
Prezidentští kandidáti už jsou unaveni kampaní, i debata byla ospalá
Finále první přímé prezidentské volby v Česku startuje v pátek
Kostlivce ve skříni mají oba prezidentští kandidáti
Autoři jsou doktorskými studenty ekonomie na FSV UK
