Máme v Česku zdravý, výkonný, konkurenceschopný a obezřetně řízený národní bankovní sektor požívající důvěry svých klientů. Máme náročný a účinný bankovní dohled centrální banky. A máme také zájem, aby to tak zůstalo, protože bez zdravého a prosperujícího bankovního sektoru nemůže být ani zdravé a prosperující ekonomiky.
Jsme ovšem také součástí jednotného evropského trhu, jemuž fandíme a vidíme v něm příležitost. Naše banky jsou povětšinou dceřinými společnostmi nadnárodních evropských bankovních skupin, a jsou tedy součástí tohoto jednotného trhu. A my věříme naprosto elementárnímu principu, že vlastníkům nesmí být upíráno právo, při respektování pravidel a principu obezřetnosti, svobodně nakládat se svým majetkem.
Bohužel jeví se to tak, že zatímco po linii vlastnického argumentu má otázka, kdo o čem rozhoduje, celkem jednoduchou odpověď, po linii vztahů evropského versus národního bankovnictví a jejich stability je to již problém výrazně košatější.
V aktuálním návrhu evropské směrnice je významným prvkem rozkládání pravomocí domovských dohledových orgánů a také nákladů jejich opatření na celé bankovní skupiny, tedy i na jejich části v hostitelských zemích.
Váha domovských regulátorů byla již dříve posílena etablováním arbitrážní pravomoci Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA), který může rozhodnout v případě nedohody mezi domovským a hostitelským dohledem. Tento průlom do suverenity národního bankovního dohledu byl novou směrnicí dále rozvinut třeba tím, že třetí subjekty budou za jistých okolností de facto rozhodovat o použití finančních prostředků soustředěných v národních záchranných fondech. To bude pro mnohé instituce i střadatele těžko stravitelné.
Průlom do suverenity
Důvěra v sázce
Náš zdravý a kapitálově silný bankovní sektor bude hodně zajímat i kapitola týkající se možných vzájemných výpomocí mezi mateřskými a dceřinými společnostmi uvnitř bankovní skupiny. Zde se dilema národního versus nadnárodního prvku našeho bankovnictví projeví naplno.
Je správné, že se v textu návrhu opakovaně deklaruje princip, že aktivace pomoci nesmí ohrozit kapitál, likviditu ani solventnost instituce pomoc poskytující. Bohužel se ale už neříká nic o tom, jak docílit toho, aby takový transfer zdrojů, byť jej nazveme „půjčkou“, nevedl k oslabení důvěry v instituci, která pomoc poskytuje.
Čtěte také:
Komise chce společné evropské banky
Draghi: Záchranu bank by měla eurozóna řešit centrálně
Bankia rozprodá majetek, je to podmínka 19miliardové pomoci
Pochybnosti vyvolávají návrhy postupu dohledových orgánů v případě, že se bankovní instituce dostane do potíží. Nejde o to, že by metodika tohoto postupu měla být jednotná po celé EU, to by nemuselo vadit. Jde spíše o to, že příprava celého systému bude představovat velkou administrativní a nákladovou zátěž a byrokratizaci celého procesu. A to nejen na úrovni evropské a národní administrativy, ale i samotných bank.
Nevíme, kdy pomoci
A my říkáme, že je špatně, aby banky byly stále více zatěžovány administrativní a byrokratickou zátěží a měly stále méně času věnovat se svému poslání – poskytování služeb zákazníkům. Ale hlavně ani tak podrobný návrh, jaký směrnice přináší, nepřinesl posun při hledání odpovědi na odvěkou otázku: Kdy přesně nastává rozhodný okamžik pro násilnou intervenci dohledového orgánu tak, aby intervence sama o sobě situaci „zachraňovaného“ subjektu dále nezhoršila? A zejména aby nebyla následně pro neprůkaznost důvodů soudně napadnutelná?
Autor je výkonným ředitelem České bankovní asociace
