„Nemůže být náhodou, že největší vlna migrace začala, když Západ podepsal s Teheránem dohodu o jaderném programu,“ říká polský novinář specializující se na Blízký východ Paweł Smoleński. Redaktor listu Gazeta Wyborcza říká, že podpis v oblasti posílil pozici politického islámu a zúžil tak prostor pro lidi, kteří v něm nechtějí žít.
Lidé ztratili naději. Po americké invazi jí byli Iráčané plní, Saddáma Husajna opravdu nenáviděli. Mysleli si, že s americkou a západní pomocí mohou zemi změnit k lepšímu. Mezi jejich aspiracemi a možnostmi danými ze Západu byla ale velká propast. K tomu Američané a jejich spojenci udělali spoustu chyb.
Vaše reportážní kniha Peklo v ráji vypovídá o Iráku rok po americké invazi. Nakolik se od té doby život Iráčanů změnil?
Jaké byly ty hlavní?
Nejdříve zakázali stranu Baas. Ta byla za Saddáma nosnou kostrou celé země, takže vzniklo vakuum. Spousta lidí se najednou ocitla bez práce a platu. Američané navíc stejným způsobem rozpustili i iráckou armádu. Ta byla zaměstnavatelem, který dodával práci, jídlo, uniformy, sociální postavení. Před intervencí Iráčané věděli, že situace v režimu je víceméně stabilní. Dokázali jednat tak, aby byli v bezpečí, a zařídili si každodenní život. Po intervenci bylo všechno pryč. Byli sami a neznali pravidla. Kolem sebe měli mladé Američany se zbraněmi v uniformách, kteří porušovali jejich zvyky. Představte si pocity Iráčana v mém věku, kterého má prohledat vojačka.
Projevily se sociální rozdíly...
Samozřejmě byla propast mezi americkými vojáky a muslimskou společností, která je hodně jiná. Nechci vinit Američany, že by tak postupovali schválně. Ale pokud je vám dvacet a máte zbraň, máte nějakou moc. Jste pánem ulice, jste důležitější než normální kolemjdoucí. Jste v bezpečí. Člověk v takovém postavení dělá více chyb. Američané nebyli na okupaci takové země připraveni.
Rozhodně nechci obhajovat vznik Islámského státu, ale pro mnoho lidí to byla jediná cesta. Jen začali poslouchat jiné rozkazy.
Co jim chybělo?
K dnešnímu stavu přispěly mýty ze strany Saddáma i Američanů. Saddám svým lidem celou dobu říkal, že irácká armáda a stát jsou to nejlepší na celém světě. Američané potom dobyli Bagdád lusknutím prstu. Všechno, co Saddám řekl, tedy vůbec nebyla pravda. Američané přišli a všechno zničili. To pro Iráčany znamenalo, že ti cizinci musí být mnohem silnější. A mohou dělat, co chtějí. Létají do vesmíru, byli na Měsíci. Američané slíbili, že v Bagdádu zajistí elektřinu do tří měsíců po intervenci. Čas utíkal a nic se neměnilo.
Proč?
Američané to nemohli dokázat. Pro Iráčany ale byla ta informace jasná. Tihle lidé dokázali doletět na Měsíc a nedokážou zajistit elektřinu ani potraviny. Takže jsou proti nim. Nepřišli jim pomoci zbavit se Saddáma nebo zřídit normální stát. Přišli kvůli ropě, jsou to dobyvatelé. A ta propast se stále prohlubovala.
Byla opravdu chyba hned rušit stranu Baas a armádu?
Možná. Jak víme z naší části Evropy, ne každý v komunistické straně byl zločinec. Byl to způsob, jakým žít pod tlakem režimu. Zničit všechno znamenalo donutit celý národ k úplně jinému způsobu chování. Nevěděli, jak na to. Vznikla armáda stovek tisíc nezaměstnaných mužů, kteří ještě před několika týdny věřili, že si poradí. Přinesou domů jídlo, zaplatí účty a pošlou děti do školy. Tomu byl najednou konec. Bylo v nich hodně hněvu a vůle s tím stavem něco udělat. Lidé si vždycky myslí, že nejjednodušší řešení je to nejlepší.
Měla být zachována diktatura?
Vždycky existuje oprávněný důvod, proč diktátora svrhnout. Je jedno, kdo to je. Můžete vyhrát válku a za několik měsíců vás může porazit mír. Saddám byl tehdy jeden z nejkrutějších vládců na světě. O tom není pochyb. Většina Iráčanů byla opravdu velmi šťastná, když mohla jít do jeho paláců, když cítili, že diktatura je pryč. Ale co dál? Tohle je případ každé intervence nebo revoluce. Během ní je všechno jasné. Co potom? Jak zorganizovat každodenní život, jak zajistit plyn na vaření, elektřinu, vodu? Jak zorganizovat školy, nemocnice? Co dělat se společenskou strukturou? Jak potrestat opravdové zločince minulého režimu a oddělit je od lidí, kteří dělali to, co museli? Všechno se nedalo připravit. Musí se počítat s překvapeními. A ta nebývají pozitivní.
Překvapil vás vznik Islámského státu?
Rozhodně je nechci obhajovat, ale pro mnoho lidí to byla jediná cesta. Zkuste si představit čtyřicetiletého sunnitského (skupina vyznávající větev islámu, která je v Iráku minoritní, byla zvýhodňovaná za Saddámova režimu – pozn. red.) muže, který býval důstojníkem v armádě. Za Saddáma měl víceméně zorganizovaný život. Pak se všechno změnilo. Je sunnit, takže je menšinou. Nemá už žádnou moc. Byl si jistý svou pozicí v armádě a teď nemá nic. Byl si jistý dalším dnem, najednou se zítra může stát cokoli.
Řešením je připojit se k islamistům. Stejně nikdy neměl rád ty zatracené šíity. Teď zase poslouchá pravidla, ta islamistická. Politický islám organizuje všechno od narození po smrt. Je docela lehké vzdát se alkoholu, kouření a dolarů. Kolem jsou lidé, kteří se cítí stejně utlačovaně jako on.
Neodradí ani krutosti, které musí ten bývalý důstojník pro Islámský stát páchat?
To je cena, kterou musí zaplatit. A má podporu lidí kolem sebe.
Objevují se zprávy, že se velení Islámského státu může pod tlakem stáhnout do Libye nebo Jemenu. Co se potom může v Iráku dít?
Jedna věc je organizace, druhá je idea. Když Američané zabili Usámu bin Ládina a zmrazili al-Káidě účty, hodně lidí si myslelo, že USA zničily nejenom al-Káidu, ale také extremistický politický islám. Pak se objevil Islámský stát, který povstal z ničeho. Západ ho samozřejmě na bojišti porazí. Něco jiného je ale porazit ideu. Ta je velmi atraktivní.
Přispívá k tomu i rasismus?
Přečtěte si životopis bin Ládina. Když byl mladší, hodně cestoval po Evropě s kapsami plnými peněz. Byl to tak trochu playboy, navštěvoval kluby. Zároveň ale byl mužem druhé kategorie kvůli barvě své kůže, původu, mnoha věcem. Radikální politický islám mu dal příležitost cítit se rovným.
Zakladatel Muslimského bratrstva Hassan al-Banna jel kdysi do Spojených států. Chtěl zjistit, jak zorganizovat vzdělávací systém v Egyptě. Šokovaly ho nejen kulturní rozdíly, ale právě i rasismus. Nezáleželo na tom, co dělal, stejně byl podřadným.
Jsme děti komunismu. Cítíme se bezpečně, když jsme jednotní. Nenávist proti muslimům je v Polsku velmi podobná polskému antisemitismu. Nemáme rádi cizince a chybí zkušenosti. Nemusíte někoho znát, abyste ho nenáviděl.
Přesto teď muslimové masově odcházejí do Evropy. Neklid v Iráku a válka v Sýrii zuří už dlouho. Proč lidé migrují do Evropy právě teď?
Většina z nich jsou obyčejní lidé. Docela dobře vzdělaná střední třída. V Iráku i Sýrii viděli, že neexistuje žádná alternativa. Když cítíte napětí mezi sunnity a šíity, vidíte, že neexistuje alternativa pro obyčejné lidi. Jediným řešením své ochrany je emigrace. Na Blízkém východě funguje jen náboženský režim jako v Íránu nebo zkorumpovaná sekulární diktatura, jakou je například Sýrie nebo která se nyní formuje v Egyptě. Neexistuje žádný prostor pro lidi, jako jsem já nebo vy. Nemůže být náhodou, že největší vlna migrace začala, když Západ podepsal s Teheránem dohodu o jaderném programu.
Jakou tam vidíte souvislost?
Politický islám vyhrává, šíitský i sunnitský. Jsou v něm dvě skupiny. První jsou ti, kteří využívají islám jako politickou zbraň. Mezi ně patří i příslušníci Islámského státu. Myslí si, že mohou bojovat proti Západu a nakonec tu bitvu vyhrát. Druhá skupina si nemyslí, že je proti Západu připravena bojovat. Možná za dvacet třicet let. Proto se Írán se Západem dohodl. Ale nemyslím si, že by se ajatolláh změnil. Írán získá ještě větší vliv v Iráku, a kdoví, co bude za deset patnáct let. Prostor pro obyčejné lidi v tom regionu se zmenšuje.
Takže za emigrací nestojí nějaké bezprostřední bezpečnostní ohrožení?
To samozřejmě ano. Ale pokud bychom šli hlouběji, najdeme další důvody.
Věříte tvrzení, že ti lidé přicházejí do Evropy, protože je sem „pozvala“ Angela Merkelová?
Ne. Tihle lidé opravdu věří, že nemají žádnou jinou možnost. Není to jen o probíhající válce. Oni ani jejich děti tam nemají budoucnost.
Proč myslíte, že se hlavně ve střední Evropě proti migraci vzedmula taková nenávist?
Jsme děti komunismu. Cítíme se bezpečně, když jsme jednotní. Nenávist proti muslimům je v Polsku velmi podobná typickému polskému antisemitismu. Přitom v Polsku je asi třicet tisíc muslimů na čtyřicet milionů lidí. Nemáme rádi cizince a nemáme s nimi zkušenosti. Nemusíte někoho znát, abyste ho nenáviděl.
Paweł Smoleński (56) |
---|
Začal publikovat v samizdatu. V roce 1989 nastoupil do deníku Gazeta Wyborcza založeného disidentem Adamem Michnikem. Je představitelem polské literární reportáže. Zaměřuje se hlavně na oblast Blízkého východu, v českém překladu nedávno vyšla jeho kniha o Iráku Peklo v ráji. Věnuje se ale i domácím tématům. Například jeho článek v roce 2002 odstartoval korupční aféru Rywin, do které měl být podle následné parlamentní zprávy zapojen i tehdejší levicový premiér Leszek Miller. |
Čtěte také:
Pentagon má prý plán, jak porazit Islámský stát v Sýrii a Iráku