Chytání druhého dechu se odkládá, ale zatím neruší
Německo se řítí do hospodářské propasti. Spolková republika je zadlužený stát, který nedokáže modernizovat svůj sociální systém. Všichni podnikatelé nakonec utečou do zahraničí, aby se vyhnuli vysokým daním a nadměrným nákladům na pracovní sílu. Takový mediální obraz dnešního Německa je silně přehnaný, ale není úplně odtržený od problémů, jimž největší evropská ekonomika čelí. Řada „poťouchlých“ Čechů se v takovém vidění německého hospodářství docela vyžívá. Představa zbankrotovaného hospodářství země, která se kdysi chlubila ekonomickým zázrakem, je ve dnešním mediálním světě „přitažlivá“. Německo se údajně nehodlá vzdát svých vymožeností a cestu do propasti si pěkně užívá v první třídě.
Zamotaná situace po parlamentních volbách 18. září na první pohled potvrzuje katastrofické scénáře. Strany složitě jednají o vytvoření koalice, voliči nikomu nedali jasný mandát k prosazení reforem. Ten, kdo věřil, že Německo hned po volbách chytne druhý dech, si musí ještě počkat. Zhruba před měsícem byl přitom světový tisk plný úvah o tom, jak německá ekonomika nečekaně ožívá. Spolková republika je v současnosti největším světovým exportérem, její firmy vykazují slušné výsledky a daří se jim omezovat náklady na pracovní sílu. Kdyby z politické scény vzešla reformní vláda s jasným programem, mohla by být atmosféra v zemi mnohem optimističtější. Nyní se zvyšuje riziko, že kvůli nepřiměřeným osobním ambicím politiků - na prvním místě dosavadního kancléře Gerharda Schrödera - jejich země reformní směr neudrží.
Možná to chce větší nadhled. Strany, které tak či onak prosazují reformu trhů práce, sociálního i daňového systému, získaly ve Spolkovém sněmu drtivou většinu. Jediným subjektem, který by šel zcela jinou cestou, je Levicová strana, v níž se spojili postkomunisté s odpadlíky od sociálních demokratů (SPD) v čele s Oskarem Lafontainem. Jistě, to vůbec neznamená, že ostatní „reformní“ strany se nutně musejí shodnout na tom, co teď Německo opravdu potřebuje. Hodně nejistý je vývoj v SPD, neboť ta na jedné straně navazuje na některé reformní kroky vlády kancléře Schrödera, ale také na silně antikapitalistickou rétoriku v předvolební kampani. Vnitřní tříštění SPD nelze vyloučit, stejně jako prohlubující se schizofrenii jejich volebního vůdce.
Složitosti na politické scéně však mohou být také příležitostí. Německý systém je postaven na nutnosti konsenzu, přičemž dohodnout se mezi sebou leckdy musí i ti, kteří zastávají naprosto protichůdné názory. Jakási malá „velká koalice“ už vlastně existovala za rudo-zelené vlády. Její kroky obsažené v Agendě 2010 totiž musela posvětit horní komora parlamentu, tedy Spolková rada, kterou ovládalo uskupení křesťanských stran CDU/CSU. Potřeba konsenzu je přirozenou součástí německého demokratického systému, který se vytvářel na ruinách druhé světové války. Tento princip nezajišťuje potřebnou pružnost a může nepříjemně zdržovat odhodlané politiky. Nakonec ale může poskytnout reformátorům nezbytnou politickou oporu. Není jisté, zda se to podaří, ale je třeba o to usilovat.
Scénář velké koalice mezi CDU/CSU a SPD by měl také své stinné stránky. Spojení umírněné pravice s levicí by mohlo posílit extremisty v obou částech politického spektra. Méně se však hovoří o tom, že velká koalice by mohla být také šancí pro liberální FDP, jež by zůstala v opozici. FDP je po volbách třetím nejsilnějším subjektem ve Spolkovém sněmu a vůči programu CDU/CSU-SPD by prosazovala radikálnější podobu reformy. Kdyby si liberálové počínali šikovně, mohli by na sebe strhnout více pozornosti než krajní levice či pravice.
K zahození nejsou ani úvahy o tom, co vlastně má CDU společného se stranou Zelených. Ať už podobné diskuse povedou k vytvoření kuriózní vládní „jamajské“ koalice mezi „černými“ křesťanskými demokraty, „žlutými“ liberály a Zelenými, či nikoliv. Přední politik CDU Wolfgang Schäuble tvrdí, že pokud jde o změny v systému sociálního zabezpečení, má jeho strana blíže k Zeleným než k sociálním demokratům. Skeptici prominou, ale dovolme si jistou nadsázku: Lákavou se může jevit představa, jak spojit konzervativně-křesťanský respekt k tradičním hodnotám společnosti a rodině s úctou vůči přírodě. Naprosto odlišný je ovšem přístup obou stran například k jaderné energetice. Povolební jednání navíc ukázala, že vzájemná nedůvěra je příliš velká. „Jamajská“ koalice je lákavá svou originalitou, ale realita bude mnohem šedivější.
Středoevropané bezpochyby mají řadu důvodů sledovat dění v Německu. Na budoucím zdraví německého hospodářství závisí do značné míry osud ekonomiky celé Evropské unie. Leckdo spojil své naděje se šéfkou křesťanských demokratů Angelou Merkelovou, a je nutné dodat, že vcelku logicky. Tuto političku charakterizuje silně racionální uvažování. Umí si spočítat, že Německo i Evropa dnes potřebují pružnost, nikoli zastaralá pravidla. Ale to snad by už měli vědět i další němečtí politici.
