Češi přicházejí na chuť investicím do kvalitních houslí, violoncell nebo smyčců
Projděte půdy na chalupách, probádejte dědictví a pro jistotu se podívejte i do „harampádí“, které v Československu zanechali sudetští Němci při poválečném odsunu. Třeba někde pod vrstvou prachu objevíte starý hudební nástroj, který z vás může udělat boháče. Na housle od Itala Stradivariho zřejmě nenarazíte, ale i některé špičkové české housle, violoncella, smyčce či kontrabasy představují atraktivní a především dobře zhodnotitelné jmění. Tuzemští investoři totiž začínají ve stále větší míře přicházet na chuť nové formě investic – skupování kvalitních hudebních nástrojů.
Žádné druhé housle „V západní Evropě a dalších vyspělých zemích to není nic neobvyklého, zajištění lidé tam již dlouhá léta vlastní kvalitní hudební nástroje. Jsou si totiž vědomi, že v takovém instrumentu mají dobře uložené peníze,“ říká Jaroslav Svěcený, houslový virtuos a jeden z hrstky českých soudních znalců v oboru smyčcových hudebních nástrojů. „Ať už to jsou špičkové housle jako nejpopulárnější a nejrozšířenější investiční prvek v tomto oboru nebo kvalitní smyčce, violoncella, případně kontrabasy – vždy se vyplatí do nich investovat.
Představují totiž aktivum, které je likvidní, diskrétní a lehce přemístitelné, tedy mobilní. A především: kvalitní nástroje skýtají v naprosté většině potenciál zajímavého zhodnocení v čase, který se v době makroekonomické nejistoty ještě zvýrazňuje,“ vysvětluje Svěcený. „Housle nabízejí také umělecko-interpretační hodnotu, neboť i na staleté, kvalitní nástroje lze stále hrát. Takže je lze zapůjčovat na různé akce,“ dodává.
První zmínky o investicích do hudebních nástrojů v zahraničí se datují na začátek 19. století, nicméně již šlechta na italském dvoře v 18. století, podporující tamní tvůrce smyčcových nástrojů (především pak Antonia Stradivariho), nedělala čistou charitu a měla „čuch“ na zajímavé investice. A nemýlila se, housle z dílny věhlasných Cremonských mistrů – Stradivari, Amati či Guarneri – se dnes prodávají za miliony eur. Rekord představují „stradivárky“ z roku 1721, které se vloni prodaly za 16 milionů dolarů, tedy přes 300 milionů korun. Cena houslí neklesla ani za druhé světové války, kdy nacisté zkonfiskovali a skoupili řadu atraktivních nástrojů.
Česká investiční exotika končí Zatímco ve vyspělém světě se s nástroji obchoduje zcela běžně, v Československu a později v České republice byl tento investiční segment dlouhou dobu opomíjen. I proto byla většina výborných nástrojů, vyrobených českými tvůrci, ze země vyvezena.
Důvod této české „investiční exotiky“ spatřuje Svěcený v historických kontextech a především neznalosti oboru – ať již po samotné hudební stránce či investiční. „Lidé mi říkají, proč bych ukládal peníze do houslí, když si mohu pořídit obraz nebo sochu, u nichž vím, co kupuji. Ale z tohoto pohledu jsou mistrovské smyčcové nástroje v podstatě velmi podobné výtvarnému umění. Také je to umělecké dílo, kde rozhodují obdobné atributy, navíc se ale na nástroj dá hrát,“ tvrdí Svěcený.
Vzápětí ale upozorňuje, že i v Česku se postupně mění vnímání tohoto instrumentu a významně přibývá zájemců o posouzení hodnoty nástroje. „Za západní Evropou stále zaostáváme, ale to je logické. Navíc lidí, kteří buď jen chtějí vědět, co vlastní, nebo mají zájem s houslemi obchodovat, je stále více. Během první poloviny letošního roku jsem udělal několik desítek znaleckých posudků a meziroční nárůst je v několikanásobcích. Lidé si začínají uvědomovat, že nástroj opravdu může mít investiční hodnotu,“ řekl Svěcený.
Deset procent ročně Zájemci o odborné posudky se prý rekrutují především ze skupiny vzdělanějších lidí, kteří hodně cestují a „nového“ investičního oboru si všimli v cizině. „Tam investují do hudebních nástrojů i jedinci, ale především banky, penzijní fondy a velké firmy či korporace.
U nás jsou to převážně institucionální investoři,“ říká Svěcený. Zmiňovaný trend potvrzuje i Václav Přibyl, galerista a majitel společnosti Premium Art, specializující se na české umění: „Češi se již naučili investovat do obrazů, plastik či grafik, ale stále častěji zvažují rozšíření portfolia o špičkové hudební nástroje. Vidím v tomto oboru velmi zajímavý potenciál.“
Důvod takového uvažování je nasnadě.
Kvalitní hudební nástroje totiž ve střednědobém a zejména dlouhodobém horizontu nabízejí zajímavé zhodnocení investovaných peněz. Britský internetový server This is Money cituje Floriana Leonharda, tamního obchodníka s nástroji, který uvádí, že housle v dnešní hodnotě 100 tisíc liber (asi 3,1 milionu korun) přinesly svým majitelům v posledních třech dekádách průměrný roční výnos 10,8 procenta. Philip Scott, šéf aukční síně Bonhams, zase uvádí příklad blíže nespecifikovaných „stradivárek“, jejichž hodnota z tisíce liber v roce 1940 vzrostla na 300 tisíc na počátku 90. let a nyní jsou na trhu prodatelné za šest set až devět set tisíc liber.
Dánská společnost Stradivari Invest, specializující se na prodej hudebních nástrojů, ve své prezentaci dokonce tvrdí, že investorovi zaručuje bezpečné a zároveň výrazně výnosnější zhodnocení peněz než konvenční instrumenty. Zatímco před 40 lety se průměrný roční výnos z kvalitních houslí pohyboval podle firmy mezi pěti až deseti procenty, v současnosti je to již deset až patnáct procent. Díky tomu špičkové nástroje ve výkonnosti porážejí Dow Jonesův index nebo Standard & Poor 500, nejznámější ukazatele vývoje na americkém akciovém trhu či vládní dluhopisy USA.
Třičtvrtěmilionoví Češi České hudební nástroje, tedy ty kvalitní a pocházející z dílen známějších autorů, dnes nabízejí poměrně stabilní nárůst ceny v rozsahu pěti až deseti procent, ale výjimkou není ani 20procentní roční zhodnocení. „I v tomto oboru se platí za jméno, nejen za kvalitu, zachovalost a stáří nástroje. V tom jsou instrumenty podobné výtvarnému umění. Nicméně investice do kvalitních houslí je nezpochybnitelně dobrá volba, jen je nutné si uvědomovat, že kupujete umělecká díla, nikoliv akcie či jiné cenné papíry s ihned vyčíslitelnou cenou,“ upozorňuje Svěcený.
Do čeho by tedy Češi, pokud uvažují o nákupu hudebního nástroje, měli investovat?
Mezi Svěceným posuzovanými produkty dominují housle, následují violoncella, violy a smyčce. „U nich je povědomí a znalost prakticky nulová, Češi vědí, že se používají na hraní, ale o možnosti zhodnocení peněz v kvalitním smyčci netuší,“ říká virtuos a soudní znalec.
Současnou tuzemskou tržní špičku pak představují housle Karla Boromejského Dvořáka, Kašpara Strnada, F. A. Homolky, Jana Kulíka či Antonína Sitta, zastupující nejkvalitnější historickou tvorbu na území České republiky. Z houslařů druhé poloviny 20. století jsou to určitě nástroje Přemysla Otakara Špidlena. „Cenovou hladinu lze velmi těžko generalizovat, rozhoduje spousta faktorů, obecně lze říci, že u těch nejlepších jsou to statisíce korun,“ vysvětluje Svěcený. Rozdíl je totiž i v cenách nástrojů jednotlivých autorů, například troje housle Kašpara Strnada, označovaného za českého Stradivariho, se v poslední době prodávaly v rozmezí 400 tisíc až tři čtvrtě milionu korun. Obdobné je to například u Přemysla Otakara Špidlena, nejznámějšího českého tvůrce 20. století. „Jeho renomé je i celosvětově velmi vysoko, určitě mu pomohl i tehdejší národní podnik Artia, který vyvážel jeho housle na Západ, převážně do USA. Tím se jeho kvalitní práce dostala do mezinárodního povědomí, a i díky tomu jsou dnes Špidlenovy housle velmi ceněné,“ soudí Svěcený.
Pozor na falza Zatímco housle, violy a violoncella s přibývajícím věkem neztrácejí na hudebních kvalitách a i po více než 400 letech vyluzují perfektní zvuk, investice do kytary nebo třeba klavíru je spíše v rovině umělecké než hudební. „Smyčcové nástroje mají geniální konstrukci pro dlouhodobou životnost, nedávno jsem například hrál na zrestaurované housle bratří Amatiů z roku 1590, které byly v perfektním stavu. Nové kytary se zvukově amortizují po několika desetiletích, ale historické kusy, často bohatě zdobené, mají cenu jako umělecké dílo. Drží si tak investiční hodnotu, takže to také nemusí být špatná forma uložení peněz,“ říká.
Potenciální investoři do hudebních nástrojů by si podle Svěceného měli dát pozor především na autenticitu výrobku, neboť i housle, violy či cella jsou kopírovány, zejména v Číně a dalších asijských zemích. „V poslední době se objevuje čím dál víc falzifikátů, ale naštěstí spolupracuji s českými a zahraničními odborníky, takže se mi daří je poznat. Tam, kde je to nejednoznačné, posudek prostě nemohu vydat,“ doplňuje Svěcený. l
První zmínky o investicích do hudebních nástrojů v zahraničí se datují na začátek 19. století
O autorovi| Ondřej Hergesell • hergesell@mf.cz
