V záplavě špatných zpráv málem zanikají i ty dobré. Nejdůležitější se týká zahraničního obchodu. Česká obchodní bilance skončila v loňském listopadu přebytkem 14,5 miliardy korun, což znamenalo meziroční zlepšení o 15,6 miliardy.
Kladné saldo obchodní bilance za celý rok 2009 asi bude nejvyšší v historii samostatné České republiky a bude se pohybovat kolem 150 miliard korun.
Potíže v druhé polovině 90. let provázel hrozivý obchodní deficit. V té době šlo o krizi, jejíž kořeny byly tuzemské. Šlo ji tedy řešit i změnou hospodářské politiky. K nejdůležitějším opatřením patřilo posílení ekonomického charakteru diplomacie, rozvoj činnosti České exportní banky a společnosti EGAP. Z hlediska menších vývozců pak šlo zejména o transformaci někdejšího Výzkumného ústavu vnějších ekonomických vztahů do proexportní agentury CzechTrade. Díky tomu, že české podniky dostaly podobnou podporu, jakou měla konkurence ve vyspělých západoevropských státech, dokázaly obchodní bilanci otočit. Úspěšný export je dnes jednou z mála kotev české ekonomiky.
Účelná investice
Peníze, které stát investoval do podpory vývozu, se neprojedly, nýbrž se vracejí. Lidé, kteří mají práci v exportujících podnicích, nejsou odkázáni na podporu. Jejich mzdy jsou zdaněné a navíc si za vydělané peníze kupují zboží, z čehož plynou do státní kasy další prostředky. Tato podpora je užitečná a je dobře, že nakonec se na ní strany v podstatě shodly.
České podnikatele však může trápit celkový obraz naší země za hranicemi. Je naivní si myslet, že v obchodě jde jen o cenu, kvalitu, dodací a platební podmínky. Tak to nefunguje, ani když si rodina vybírá automobil, natož když nějaký pracovník nákupního oddělení rozhoduje o tom, jak utratí firemní peníze.
Často rozhodují emoce**
Pokud jsou si nabídky podobné, zakázku získá ten, kdo je sympatický. U běžného zboží „komoditního“ přitom bývají nabídky skoro jak přes kopírák. Někdo má o fous nižší cenu, ale konkurent zase nepatrně lepší podmínky. A tak nakonec v mnoha případech rozhodují emocionální vztahy nejen k dodavateli, ale i k zemi původu.
Stát by se proto měl snažit, aby neutrácel za činnosti, které obraz Čechů zbytečně zhoršují. Po jedné takové akci se hůř vyváží do Bulharska, po jiné do Francie a další exportéři by si na podobné „protivývozní“ zásahy jistě také vzpomněli.
