Kapitola 208
Svědek Firtaš * Paroubek a Voldemort * Kořeny kindlstube * Podobnost čistě náhodná?
Svědek Firtaš
Mocný ukrajinský miliardář Dmytro Firtaš před Vánocemi navštívil Budapešť, aby ho policie mohla vyslechnout jako svědka v kauze podezřelého prodeje společnosti Emfesz. Ta ovládá téměř čtvrtinu maďarského trhu se zemním plynem a vlastnila ji Firtašova kyperská firma Mabofi Holdings. Emfesz však byl loni v dubnu prodán generálním ředitelem – bez vědomí Firtaše – švýcarské firmě RosGas a transakci maďarský regulátor energetického trhu schválil za pouhý den. „Osm let podnikám v Maďarsku, ale tak rychlé vyřízení žádosti jsem ještě nezažil,“ podtrhl ukrajinský podnikatel, který u úřadů zpochybnil legálnost transakce. Chce, aby ruský Gazprom koupil většinu v Emfeszu, bude-li tuto firmu opět vlastnit Firtašův Mabofi Holdings.
V této nepřehledné kauze offshorových firem nejen veřejnost, ale ani úřady nevědí, kdo je skutečným vlastníkem kyperských či švýcarských společností. Pravdu znají pouze skuteční hybatelé plynárenského byznysu v Rusku a na Ukrajině. Když novináři Firtašovi vytkli, že Emfesz kontroloval i on prostřednictvím kyperských struktur, tajemný podnikatel přiznal, že vlastní jen firmy, které nejsou na burze, protože „peníze mají rády ticho“. „Tím, že optimalizuji daně svých firem, nespáchám zločin. Pouze dobře platím své právníky,“ dodal.
Paroubek a Voldemort
Jiří Paroubek by z megaskandálu pražského Opencardu rád vytloukl nějaký politický kapitál. Jak to však udělat, zná-li se předseda ČSSD dobře téměř se všemi funkcionáři a lobbisty magistrátu, kteří magické číslo 888 milionů s minusovým znaménkem vyprodukovali? Přece nebude získávat politické body tím, že zaútočí na kamarády! Paroubek tedy našel řešení. A prohlásil, že jsou to dalíkovské praktiky.
Jenže Topolánkův přítel Marek Dalík nemá s Prahou nic společného. Možná že Paroubka napadl i jiný výběrčí. Jeho jméno však nesmí vyslovit ani on.
Kořeny kindlstube
Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček o svém studiu žurnalistiky za „totáče“ v knize Sto studentských revolucí uvedl: „Byli jsme za Jiřím Cihoněm z Práce, který nás učil propedeutiku. Nikdo nevěděl, co to je. Pamatuji si, že jsme zápočty dostávali v hospodě U zpěváčků.“
To je upřímná a nevynucená, tudíž těžko zpochybnitelná výpověď státního dějepravce. (Státního proto, že je volen politiky, nikoli akademiky, což téměř v našich poměrech vylučuje jeho nezávislost.) Žáčkův příklad potvrzuje, že některé manýry jsou nezávislé na režimu. Pseudostudenti plzeňských práv mají své dávné předchůdce. A jistě nejen je! Bude měřeno všem stejně? Bude zpochybněno dosažené vzdělání nejen těm, kteří své diplomy získali díky „kindlstube“, ale i jejich předchůdcům?
Podobnost čistě náhodná?
Pražský vrchní soud potvrdil rozhodnutí městského soudu v Praze, že se bývalý ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Jan Kubice nemusí omlouvat Jiřímu Paroubkovi. Ten se cítí být poškozen zveřejněním takzvané Kubiceho zprávy, která unikla na veřejnost těsně před parlamentními volbami v roce 2006. Tehdy ji Kubice – jako utajenou, ale bez profesionálně obhajitelné příčiny – předložil parlamentnímu výboru. Jejím obsahem, tedy výsledkem práce „elitního“ policejního útvaru, byla změť analyticky nezpracovaných dílčích informací a různých bonzů a pomluv kolujících v podsvětí.
Soudce žalobu zamítl s odůvodněním, že Kubice při předkládání zprávy postupoval jako policista. Respektive v souladu s tím, jak si soudce zřejmě představuje policejní postup. Tento postup posoudily příslušné policejní orgány, konstatoval soudce, a neshledaly, že by vybočil ze svých práv a povinností.
Formálně je prý tedy všechno v pořádku. Vlastním obsahem zprávy se nikdo nezabýval. Nečekaně plasticky je tím ilustrovaná problematika zveřejňovaných spisů Státní bezpečnosti (StB). I její příslušníci byli oprávněni psát do svazků vše, co se kde doslechli, včetně evidentních ubohostí a pomluv. K čemu jim to v práci bylo, by mohli osvětlit podobně postupující příslušníci ÚOOZ. Po pravdě řečeno, StB neměla v úmyslu spisy sebraných stupidit zveřejnit. K tomu bylo zapotřebí – v obou případech – jiných slabomyslných. A pak bylo neštěstí hotovo. Pravdu však má každý, kdo namítne, že za sběr podobných pitomostí jsou státní instituce v jakémkoli režimu zadarmo drahé!
