Poslední snaha o zavedení ryze zásluhového a dobrovolného penzijního pilíře v Česku dopadl opravdu strašlivě, takže žádný další už nikdo jednu generaci nezopakuje. Pokud nebude muset.
Nějakou vládu Česko nakonec mít bude a její představa o penzijní reformě se bude nejspíš hodně podobat návrhu jednobarevného kabinetu Andreje Babiše. Vysvětlení je poměrně jednoduché.
Současný návrh vládního programu je pokusem o nalezení společného jmenovatele toho, na co Česko momentálně může aspirovat, a jako „průsečík“ bude také politicky intenzivně prodáván. Asi nejvýrazněji inzerovaným bodem je penzijní reforma, jejímž hlavním marketingovým sdělením má být oddělení správy příjmů a výdajů důchodového pojištění od státního rozpočtu spolu s ochranou „starodůchodců“ nad 85 let věku a lidí s nízkými důchody.
Všechny tyhle prvky znějí dobře a kdo by se proti nim vymezoval. Popravdě řečeno, nejde o nic jiného než o mírné úpravy současného systému a samotný termín „reforma“ je silně nadsazený.
Valorizace důchodů: od Nového roku si výrazně polepší všichni penzisté
Drtivá většina důchodců je v Česku odkázána svojí životní úrovní na „státní“ penze, na které si navzdory široce rozšířeným představám vůbec nic nenašetřili, protože svými odvody platili penze svým předchůdcům a státní penzijní pilíř nemá akumulovány jakékoli přebytky, s nimiž by pracoval jako s kapitálem.
Na to jsme nebyli nikdy dost zdrženliví a prozíraví. Kdyby byl důchodový účet skutečně důsledně oddělený, byl by touhle dobou po bankrotu. Pokud ve vrcholící konjunktuře vykazuje momentální přebytek (jako letos), je to výjimka, která neznamená porozumění systému.
Co pochopil Špidla
Říkáme tomu „průběžnost“ a samotný fakt, že dostanete nezkrácenou penzi, i když systém nevybral dost peněz, třeba kvůli rostoucímu podílu seniorů v populaci nebo špatné fázi ekonomického cyklu, berme jako určitou přednost. Napojení na veřejné finance je ale nezbytné. Tedy pokud nechcete mít periodicky zvyšované příspěvky do systému, aby reflektoval demografii, což od určité hranice naráží na velmi nízkou ochotu platit.
Kdybychom zavedli přímou závislost pobíraných důchodů na povinně odvedených individuálních příspěvcích, bylo by v Česku velmi mnoho důchodců, kteří by na tom byli ještě mnohem hůř, než jsou – ale to pochopil blahé paměti někdy na počátku nového tisíciletí tehdejší premiér Vladimír Špidla.
Víme, že počet seniorů roste podstatně rychleji než počet přispěvatelů, říká se tomu stárnutí populace. Relativně dobře dovedeme spočítat vývoj „mzdové obálky“ na nějakou dobu dopředu, ale za horizontem jeden a půl roku až dva roky jsou naše prognózy hospodářského vývoje „naivní“, řečeno odborným jazykem. Nikdy jsme se nedovedli trefit do jakékoli recese, naše dlouhodobé odhady jsou zatíženy „růstovým optimismem“.
Mohli jsme být nejméně o pětinu bohatší, než jsme, kdybychom protáhli „naivní“ projekce staré deset let. Mýlíme se, ale naše trvání na některých široce sdílených hodnotách je velmi pevné – zjevně si nepřejeme chudobu, což napříč vládami dokazujeme na reálných datech posledních osmadvacet let.
Máme rádi sociální stát – když není drahý. Napětí do toho vnáší a teprve bude vnášet demografie. Podívejte se na graf zachycující, co dostane od povinného systému obyvatel Spojeného království.
Británie vyšla v penzích z hypotézy, že stát zajišťuje minimum v podobě rovného důchodu pro všechny, na které vybírá přes nízkou sazbu daně zvané „social security“. Zbytek je na zaměstnavatelích a dobrovolném připojištění, daňově motivovaném.
Nedopadá to dobře. Ani u nich, a kdybychom šli touhle cestou, tak ani u nás. V demokratickém systému nemáte mandát pro snižování náhrad v neprospěch majority pobírajících, ale zároveň nemáte populární mandát na zvednutí sazby. Od dob Říma je to těžká disciplína.
Budoucnost na dluh
Empirických důkazů o tom, že současné předplacení budoucnosti si ale ani trochu netyká s velmi vzdáleným a podmíněným horizontem budoucího plnění, máme i v Česku dost. Tento typ občansky uvědomělé sázky na budoucnost prostřednictvím placení pojistného, když je dobrovolné nebo povinné, ale relativně snadno šiditelné, tady neděláme ani náhodou.
Poslední pokus o zavedení ryze zásluhového a dobrovolného pilíře v Česku dopadl opravdu strašlivě a nebylo to čistě jen kvůli chybám v jeho designu a politicky virulentní antikampani vedené krátkozrace ČSSD.
Čtěte o novinkách pro rok 2018:
Daňové změny v roce 2018 ulehčí zaměstnancům i podnikatelům
Takže máme téměř jistotu, že žádný druhý, povinný kapitálový pilíř, který by dělal z hlediska rizika pravý opak toho průběžného (a v tom rozkládání rizika by byl také jeho půvab), tady v příští generaci nikdo nezopakuje. Navzdory školní docházce a výuce počtů od Marie Terezie šetříme na důchod ve velmi významné části populace zcela nedostatečně, a ne že ne.
Vůbec nerozumíme daním a veřejným rozpočtům, i když demokracie bez elementárního porozumění vzájemným vazbám v této oblasti v podstatě nedává smysl. Každý režim v Česku, který promeškal příležitost vysvětlit, o čem zásluhovost a osobní odpovědnost je, bude odsouzen k tomu snižovat podíl zásluhovosti a zvyšovat podíl „důstojného minima“, málo závislého na předchozím příjmu. V zásadě je to pořád o tom samém a máte jediný problém: Kdo to bude chtít platit, když může jít danit jinam? Komunista i nácek věděli, že na skutečnou disciplínu potřebují ostnatý drát.
