Úředníci nenesou za rozhodnutí v případě D8 žádnou hmotnou odpovědnost
Poslední nedostavěný český úsek dálnice D8 z Prahy do Drážďan přijde na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu co nevidět o územní rozhodnutí. Odvolací orgán vyhověl kasační stížnosti Dětí Země a dalších a uložil ústeckému krajskému soudu, aby napravil své procesní chyby. Dopustil se jich v roce 2005, kdy odmítl žalobu na nezákonně vydané územní rozhodnutí s tím, že pro ni neshledal žádný důvod. Teď bude muset na základě těch „nedůvodů“ konečně rozhodovat. Přesněji řečeno, bude muset rozhodnutí krajského úřadu o umístění stavby zrušit. Jenže mezitím už na jeho základě byla loni vydána tři stavební povolení, na něž se rozsudek z poloviny února nevztahuje.
Do hry tím vstoupil nový stavební zákon. Aniž si toho zákonodárci při jeho schvalování všimli, nějaký filuta do jeho 94. paragrafu vpravil ustanovení, že prokáže-li se nesprávnost územního rozhodnutí u stavby, která už má platné stavební povolení, nové územní rozhodnutí se nevydává. Povolená stavba, ač v nepovoleném prostoru, bude zřejmě moci pokračovat v nezměněném tempu.
Zná však někdo jiné řešení? Letecký most, který překlene 16,4 kilometru mezi Litoměřicemi a Řehlovicemi? Opuštění započatých staveb a vybudování tunelu Kubačka, který navrhovaly Děti Země, když byl ještě čas na diskusi? Nic z toho v už v tuto chvíli není reálné. Režisérům, kteří někde ze zákulisí řídí přípravu výstavby dálnice D8, všechno vychází. Všechny jednající postavy se jim podařilo dostat do situace, že se musely rozhodovat v časové tísni. A pak pod tímto tlakem vědomě a možná i na nějakou politickou objednávku dělali vážné chyby. Tlak trvá.
Už je pozdě hledat jinou variantu ke zbytečnému rozetnutí přírodně unikátního Českého středohoří dálnicí na dvě části. Přitom na výběr méně konfliktní trasy dálnice bylo před započetím výstavby dost času. Navíc to ukládá zákon. Ale ty se přece u nás u takto zpolitizovaných staveb nectí. Zákon ostatně porušila i Klausova vláda, když v roce 1996 schválila územní plán Litoměřicka s touto jedinou variantou, ač je zákonnou povinností jich předložit více. Co asi v červnu 2003 vedlo úředníky krajského úřadu v Ústí nad Labem odmítnout odvolání proti spornému územnímu rozhodnutí? Přece dobře věděli, že tím přestupují zákon. Na pouhou nepozornost se vymlouvat nemohou, vždyť stížnost zkoumali rok a čtvrt! Její předkladatelé navíc snaživě přiložili vyjádření ministerstva životního prostředí, že k vydání územního rozhodnutí je třeba výjimka ze zákona. Jedině ta opravňuje investora k zásahu do biotopů zvlášť chráněných druhů rostlin a živočichů. V té době žádná taková neexistovala.
„Pokud o výjimce nebylo pravomocně rozhodnuto, nemohla být v daném území ani umístěna stavba,“ zní čerstvý verdikt předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu Marie Žiškové. Přišel však poněkud pozdě. Soudci si dávají na čas. Navíc při žalobě na vydané územní rozhodnutí žádný český soud na základě jakéhosi plzeňského judikátu není ochoten nařídit odkladný účinek. A proto je běžné, že než se soudy rozhýbou, sporné stavby už většinou stojí. V zemi, kde se ctí právní řád a kde dbají na to, aby zákony dávaly smysl, by zrušení územního řízení uprostřed nedostavěné dálnice byla tragédie. V Česku je to fraška.
Paragraf 94 však nabízí skulinu i pro všechny další úředníky, kteří mají něco za lubem. Bezstarostně mohou vydat špatné územní rozhodnutí, a když se to podaří dotáhnout až ke stavebnímu povolení, mohou si poškození stěžovat jen na hlavním nádraží. Když na to odvolací orgán přijde, špatné rozhodnutí se zruší a nikomu se nic nestane.
Naši úředníci za vědomě chybná rozhodnutí jako v případě D8 nenesou žádnou hmotnou odpovědnost. Oprávnění stěžovatelé si odnášejí jen trpkou pravdu, že sice vyhráli soud, ale prohráli svou kauzu. A kdo za úředníky zaplatí zbytečné soudní výdaje? My, vážení daňoví poplatníci.
