Menu Zavřít

Perestrojka na karibský způsob

14. 1. 2011
Autor: Euro.cz

Problémy se zadlužením nutí bývalé revolucionáře k zásadním hospodářským reformám

Dnes už víme, že když bývalý sovětský vůdce Michail Gorbačov přišel v 80. letech s návrhem přestavby centrálně plánovaného hospodářství, byl to vlastně poslední (a ve výsledku marný) pokus o záchranu východního bloku. Chronicky neefektivní komunistické ekonomiky se vyléčit nepodařilo, ve svém důsledku pak perestrojka spíše přispěla k rychlému zhroucení totalitních režimů. Více než dvacet let poté se o podobný krok pokouší jeden z posledních komunistických mohykánů, Kuba. Je tamní experiment rovněž odsouzen k neúspěchu nebo se Havaně podaří transformovat svoji ekonomiku až do podoby „tržního socialismu“ podle vzoru Číny nebo Vietnamu? Letošní rok v mnohém napoví.

V pokladně prázdno

Valná část obyvatel Kuby si nepamatuje jiný systém než ten současný, založený na všeobjímající „péči“ komunistické státostrany – základní potraviny na příděl, umístěnky do zaměstnání, téměř nulová možnost cokoli hodnotnějšího vlastnit nebo zpeněžit soukromou iniciativu. Od loňského podzimu se ale obyvatelé „ostrova svobody“ musejí postupně vyrovnat s tím, že některé tradiční pilíře socialistického života už nejsou nedotknutelné. Stovky tisíc lidí se v těchto měsících musejí rozloučit s teplým místem ve státním aparátu, výčet dotovaného zboží se postupně omezuje, dosud značně unifikované mzdy budou rozmanitější. Asi nejrevolučnější změnou je povolení soukromého podnikání, i když v omezené míře. „Jde zkrátka o to, změnit mylné a neudržitelné představy o socialismu, které během let velmi hluboce zakořenily v širokých skupinách obyvatelstva v důsledku příliš paternalistického, idealistického a rovnostářského přístupu, který byl zaveden revolucí v zájmu sociální spravedlnosti. Mnozí z nás Kubánců zaměňují socialismus s něčím, co je zadarmo nebo je dotováno, a rovnost si pletou s rovnostářstvím,“ prohlásil prezident Raúl Castro, mladší bratr nemocného Fidela, na závěr prosincového jednání parlamentu o hospodářských vyhlídkách země. Je třeba uznat, že otevřenost k vlastním chybám, která zaznívala v proslovech kubánských stranických špiček v posledních měsících, byla i na tamní poměry celkem neortodoxní. O tom, že by vládnoucí compaňeros změnili po více než padesáti letech marxisticko-leninský světonázor, však nemůže být řeč. Podobně jako Sovětský svaz dotlačila i Kubu k reformám svízelná ekonomická situace, zejména neschopnost splácet rostoucí zahraniční dluhy. Vláda zkrátka musí nasadit rázná úsporná opatření, což ji chtě nechtě nutí k pootevření dveří tolik zavrhovanému kapitalismu.
Skutečnou alfou a omegou hospodářských potíží Kuby je trvající embargo Spojených států. Odstřižení normálních obchodních vztahů ze strany souseda, který dříve zcela ovládal kubánskou ekonomiku, by za normálních okolností vedlo k jejímu rychlému zhroucení. Díky letité podpoře SSSR a jeho satelitů včetně bývalého Československa se Kubě nicméně dařilo až do konce 80. let fungovat bez dramatických potíží. Pád komunismu v zemích spojenců však znamenal i ztrátu sponzorů a postupný sesuv životní úrovně. Jako částečná náplast zapůsobil později nástup levicového populisty Huga Cháveze ve Venezuele, která Kubu zásobuje hlavně životně důležitou ropou. Největší problém ale zůstal – většinu důležitých surovin i hotových výrobků Kuba dováží a nedokáže v exportu nabídnout přiměřenou protihodnotu, natož dostatek peněz k zaplacení. Špatnou situaci navíc ještě zhoršily rozsáhlé škody po řádění ničivého hurikánu Katrina v roce 2005 a dopady globální finanční krize. Podle odhadů analytiků převyšuje zahraniční dluh Kuby 21 miliard dolarů, což je zhruba polovina hrubého domácího produktu země. Z neoficiálních zpráv vyplývá, že věřitele včetně těch ze spřátelených zemí jako Venezuela a Čína už unavují neustálé žádosti Havany o odklad splátek. Plány kubánské vlády na výstavbu železničních tratí, přístavů, elektráren a průmyslu spojeného s výrobou niklu přitom vyžadují další nové úvěry ze zahraničí.

bitcoin_skoleni

Podnikání žádoucí

Opatření, která mají Kubu z krizové situace dostat, shrnuje dokument, který zároveň slouží jako ideový základ reforem. Nese název Návrh zásad pro hospodářskou a sociální politiku strany a revoluce a na dvaatřiceti stranách popisuje hlavní kroky „obnovy ekonomického modelu“ (jak se v oficiální terminologii reformy označují). V úvodu nechybí zdůraznění, že pouze socialismus je zárukou překonání současných ekonomických výzev. Z návrhu kromě jiného vyplývá, že dojde k posilování autonomie státních podniků (nerentabilní podniky se budou moci snadněji zavřít) a stát bude vstřícnější k zahraničním investorům. Naznačuje se také možnost zrušení dvojí měny (kromě „národního“ pesa používá Kuba ve vnějším platebním styku „konvertibilní“ peso, původně zavedené jako ekvivalent dolaru).
O uvedeném manifestu se zatím diskutovalo v různých komisích a organizacích včetně parlamentu. Oficiálně bude dokument schválen až na sjezdu Komunistické strany Kuby v polovině dubna. Právě svolání kongresu se obvykle chápe jako signál o tom, že se vládnoucí partaj chystá zpečetit nové iniciativy. Stojí za připomenutí, že poslední sjezd se konal v roce 1997. V době, kdy bude tisícovka stranických delegátů zasedat v Havaně, však už budou některá opatření v plném proudu. Je zřejmé, že Castro a jeho garnitura už nemohli čekat na oficiální posvěcení od strany.
Nejsledovanější jsou rozsáhlé změny na pracovním trhu. Do začátku dubna má být propuštěno půl milionu lidí. Dalších 800 000 bude zřejmě následovat v průběhu dvou až tří let. K přechodu na živnost je zatím odkázáno zhruba sto tisíc lidí. Část propuštěných státních zaměstnanců mají přijmout stávající nebo nově vytvořená výrobní družstva nebo zemědělské farmy. Od konce října, kdy se uvolnilo vydávání živnostenských licencí, získalo povolení přes 75 tisíc zájemců. Podle oficiálních informací deníku Granma byl největší zájem v oborech příprava a prodej jídla, námezdní práce a doprava včetně přepravy cestujících, dále prodej drobného zboží, pronájem a kurýrní služby. Stovky licencí se vydaly také novým obuvníkům, tesařům či zedníkům. Rozjezd malého podnikání s sebou nese i další novinky – jedna osoba zaměstnává několik dalších – tedy vztah, který byl donedávna zapovězen jako „vykořisťování“. Umožnilo se poskytování úvěrů na podnikání, možnost pronájmu nebo nákupu bytů. Uvedené změny si pochopitelně vyžádaly poměrně hluboké zásahy do legislativy. „Museli jsme revidovat asi 30 právních předpisů, protože stávající regulace nedovolovala, co je třeba. Jinými slovy, museli jsme příslušné zákony úplně revidovat,“ řekl ministr hospodářství Marino Murillo.
Na druhé straně, řada věcí, jako například prodej některého zboží či služeb, zůstává stále zapovězena. Státní propaganda také zdůrazňuje, že živnostníkům nebude povoleno „hromadění majetku“. Zrušení statisíců míst v administrativě a povolení živností ale představují pouze část „ozdravných“ opatření. Kubánci už pocítili také omezování státní podpory, například postupné zmenšování okruhu laciného zboží na příděl. Od začátku letošního roku vypadly ze seznamu těchto výrobků například zubní pasta nebo mýdlo, už dříve byly vyškrtnuty cigarety, sůl nebo brambory. O dalších změnách v sociální oblasti se zatím spekuluje. Špičky režimu nicméně nepřestávají zdůrazňovat, že systém se nadále postará o všechny, kteří to potřebují. Beze změny pravděpodobně zůstane také bezplatný přístup ke zdravotní péči nebo ke vzdělání. Jak se na poměrně radikální změny dívají sami Kubánci? Skutečnou náladu na ostrově není snadné zjistit, zejména vzhledem k absenci svobodných médií. K dispozici jsou tak buď oficiální zprávy, které se omezují na „hlasy lidu“, jež nešetří podporou chystaným změnám, případně na „konstruktivní kritiku“. Reakce disidentů jsou podle očekávání negativní. „Je tu všeobecné zklamání. Mnozí se cítí poškozeni, jsou znát obavy,“ uvedl mluvčí ilegální Strany lidu Juan Carmelo Bermúdez pro list Miami Herald. Vedení katolické církve naopak reformy podpořilo a požádalo věřící o porozumění. Připomeňme, že průměrná měsíční mzda na Kubě se pohybuje kolem dvaceti dolarů.
Jistou skepsi mezi obyvatelstvem může vyvolat vzpomínka na první experiment s uvolněním pracovní politiky na začátku 90. let. Fidel Castro tehdy vzhledem k opadávající podpoře ze strany Sovětského svazu a posléze Ruska neochotně souhlasil s povolením některých soukromých činností, například restaurací. Po přechodném oživení hospodářství díky dodávkám venezuelské ropy ale brzy jejich fungování přidusil vysokými daněmi a poplatky a přestal vydávat nové licence. Tentokrát to ale vypadá, že změny jsou už nezvratné.

Reformátoři v uniformách

Může se zdát trochu paradoxní, že klec socialistické ekonomiky otevírá právě Raúl Castro, který se stal přesvědčeným komunistou mnohem dříve než Fidel. I když už krátce poté, co v roce 2006 od nemocného bratra reálně převzal prezidentskou funkci, naznačil jistou změnu kurzu, první roky se v hospodářství nic převratného neudálo. Ve skutečnosti Raúl postupně upevňoval svoji pozici. Opíral se hlavně o svoji tradiční baštu, armádu. Ostatně jako dlouholetý ministr obrany vždy spoléhal hlavně na muže v uniformách a armáda vždy hrála velmi silnou roli v řízení hospodářství. Po nástupu Raúla do čela země její vliv ještě vzrostl. Například armádní holding GAESA, který vede Raúlův zeť Luis Alberto Rodríguez, údajně kontroluje až 40 procent kubánské ekonomiky. Nedůvěra prezidenta vůči civilistům se projevila také v několika případech sesazení, nebo dokonce uvěznění vysokých státních manažerů kvůli údajným finančním machinacím.
O tom, že se mladší Castro nebojí rázných personálních zásahů, svědčí i série změn ve vládě. Loni v září nechal Raúl odvolat ministra paliv a těžby pro „nedostatky“ a „slabost“, několik měsíců předtím museli odejít ministři zdravotnictví, dopravy a šéf ministerstva pro zpracování cukru. Na začátku tohoto měsíce byl pro blíže nezveřejněné „chyby“ odvolán ministr výstavby Fidel Figueroa. Možná zajímavější byla jiná souběžná změna – z čela ministerstva telekomunikací se stáhl Ramiro Valdes, jeden z Fidelových soudruhů z revolučního roku 1959, který byl považován za blízkého muže nynějšího prezidenta. V kabinetu si nechal „pouze“ křeslo vicepremiéra. Z českého pohledu může být odhodlání Kuby k reformám chápáno jako pozitivní zpráva. Počet Čechů, kteří se každoročně na ostrově rekreují, postupně stoupá a v posledních letech se vyhoupl přes hranici deseti tisíc. Pokud by se změny projevily na rozšíření turistických kapacit a zkvalitnění služeb, atraktivita Kuby jako exotické destinace ještě poroste. Pro tuzemské byznysmeny je tradičně lákavá hlavně energetika, cukrovary a závody na zpracování niklu. Z jejich pohledu je klíčové, aby si kubánské podniky zlepšily finanční disciplínu.
Jak dopadne kubánský experiment s ekonomickými reformami, se zatím nedá spolehlivě odhadnout. Stejně tak není jasné, zda v dohledné době nastane aspoň částečný posun směrem k demokracii. Na rozdíl od sovětské perestrojky, která kromě decentralizace hospodářství zahrnovala také politické uvolnění, se na Kubě zatím nic podobného pravděpodobně nechystá. Lze jen těžko očekávat, že by se komunisté sami od sebe vzdali svého výsadního postavení. Není však vyloučeno, že pokud se životní úroveň na ostrově bude dále zhoršovat, vyvolá to mezi obyvatelstvem určitý kvas, který by pro vládnoucí garnituru, jíž jde také o maximální ekonomickou a sociální stabilitu, představoval nepříjemný tlak. Rozhodující změnou pro hospodářství i politiku Kuby by bylo zrušení nebo alespoň omezení embarga USA, na které doplácejí hlavně obyčejní Kubánci, zatímco komunistům svým způsobem politicky nahrává. Konstelace v americkém Kongresu ale něčemu takovému zatím vůbec nenahrává.

  • Našli jste v článku chybu?