Permanentní šok

Varovných scénářů týkajících se budoucích cen ropy přibývá

Zločinecké gangy kradou ropu v Nigérii. Teroristé a bojovníci proti americké okupaci v Iráku nepřestávají strašit celý svět. A ruští daňoví inspektoři opět zasahují, tentokrát vůči společnosti TNK-BP. Co mají všechny tyto zprávy společného? Nahlodávají ochotu investovat do dalších nalezišť klíčových surovin - ropy či plynu - v různých částech světa. V době, kdy se rozmnožily pesimistické scénáře nových ropných šoků, se objevují další důvody ke skepsi. Tedy alespoň pokud jde o tu část světové ekonomiky, která je stále závislá na přísunu zmíněných surovin. Obhájci alternativních energetických zdrojů naopak mohou v této situaci hledat potvrzení svých koncepcí.
Snad největší rozruch vyvolala na začátku dubna studie společnosti Goldman Sachs, která pro příští léta předpověděla enormně vysoké ceny ropy, které se mohou vyšplhat až na úroveň 105 dolarů za barel. Jde pochopitelně pouze o jednu z alternativ vývoje, a ani finančníci z Goldman Sachs jistě nebudou tvrdit, že se musí nutně vyplnit. Dokonce se ozvaly hlasy, že podobné radikální předpovědi bývají kolikrát počátkem naprosto opačného trendu, což by v našem případě naopak znamenalo pokles cen.

Permanentní šok.

Obrovská nejistota mnoha aktérů současné ekonomiky je ovšem skutečností. Obavy mají nejen autoři zmíněné studie. Také Mezinárodní měnový fond naznačil variantu permanentního ropného šoku, když upozornil, že surovinová poptávka v budoucnu může převýšit nabídku. Představitelé Evropské centrální banky mluví o tom, jak vysoké ceny ropy ohrožují evropskou ekonomiku. Z amerického ministerstva energetiky zase zaznělo varování, že Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) musí zvýšit těžbu, aby uspokojila poptávku.
Saúdští Arabové, považovaní za „centrální bankéře“ ropného trhu, nabídli, že nad rámec stanovených limitů pomohou doplnit zájemcům dlouhodobě zásoby. Saúdové tak dali najevo: spíše než momentální cena ropy nás teď zajímají vyhlídky světové ekonomiky. Případná recese či výrazné zpomalení hospodářského růstu by zpětně ohrozily i surovinově bohaté země. Pokles cen surovin by pak přišel také, ale příliš pozdě.
Další dubnové dny přinesly přece jen úlevu. Nové údaje Mezinárodní energetické agentury (IEA) ukázaly, že poptávka ve Spojených státech, Číně a v dalších asijských zemích by nemusela být až tak enormní. Trhy na tyto informace zareagovaly poklesem cen ropy. Z dlouhodobého hlediska to však nemá rozhodující význam. Stačí jedna nepředvídatelná událost, jako teroristický útok v citlivé části světa nebo velká havárie, a trhy zase začnou panikařit.

Prohraná válka v Iráku.

Bez ohledu na momentální výkyvy je evidentní, že žijeme v období nečekaně vysokých cen. Málokdo je dokázal předpovídat. Před iráckou válkou ceny ropy v roce 2003 stouply nad hranici třiceti dolarů za barel, což nikoho příliš nepřekvapilo. Blízký východ zůstává hlavní světovou zásobárnou klíčových surovin a jakýkoliv neklid v této oblasti se pochopitelně projeví na trzích. Leckdo ovšem očekával uklidnění situace. Po pádu Saddáma Husajna skutečně přišel krátkodobý pokles ceny. Netrval však příliš dlouho. Poslední měsíce ukázaly, že ani šedesát dolarů za barel by nemusela být konečná cenová hranice. Nemluvě o 105 dolarech ze studie z dílny Goldman Sachs… Autor knihy „Závislí na ropě“ Ian Rutledge vše dává do souvislosti s tím, že Američané údajně prohráli válku v Iráku. Rutledge napsal dopis listu Financial Times, v němž tvrdí: Možnost supervysokých cen ropy dle předpovědi Goldman Sachs nemůže překvapit nikoho, kdo studoval informované názory amerických energetických expertů před válkou v Iráku. Rada pro mezinárodní vztahy ve zprávě pro prezidenta George Bushe v roce 2001 uvedla, že svět je blízko okamžiku, kdy bude využívat veškerou produkovanou kapacitu ropy. Hrozí tedy velké krize v dodávkách klíčové suroviny v příštích desetiletích.
Rada tehdy také uvedla, že je naprosto nezbytné zajistit, aby politické faktory nekomplikovaly rozvoj nových ropných polí v oblasti Perského zálivu. Rutledge rovněž upozorňuje, že se ve Spojených státech tehdy začal objevovat názor, že Irák je pro budoucí energetickou bezpečnost důležitější než Saúdská Arábie, jejíž vstřícnost vůči Američanům klesala. Rutledge cituje analytiky, kteří tehdy tvrdili, že jedním z nejlepších řešení pro zajištění bezpečných dodávek je osvobodit Irák.
Ve skutečnosti však bylo vše mnohem složitější. Američané sice svrhli Saddámův režim, ale nepokoje v Iráku znemožnily rychlou expanzi irácké produkce. Zdá se, že Spojené státy vedly válku o ropu na Blízkém východě a že ji prohrály, tvrdí Rutledge.

Vadí, nevadí?

Rutledgeova tvrzení jsou samozřejmě jen jedním z možných úhlů pohledu. Zastánci útoku na Irák stále věří, že se v dlouhodobém měřítku podaří situaci uklidnit. Stabilní Irák by pak byl vzorem pro ostatní země Blízkého východu. To by znamenalo vyrovnané dodávky klíčových surovin na globální trh a svět by se mohl cítit bezpečněji. Paradoxem ovšem zůstává, že klíčová úloha Saúdské Arábie se nyní ještě více posiluje, neboť jako prakticky jediná země dokáže v případě potřeby zvýšit produkci - byť i její možnosti jsou omezené. Na druhé straně ale země dovážející ropu stále více zkoumají ropný potenciál jiných regionů světa.
Zpochybnit lze i přehnané obavy z toho, jak vysoké ceny ropy poškodí světovou ekonomiku. Oproti období šoků ze sedmdesátých let se mnohé změnilo. Závislost na ropě se snížila. Existuje více odvětví, na něž pohyb cen surovin nemá bezprostřední vliv. Stejné zdražení jako v minulosti se dnes statisticky projeví rozdílně: hospodářský růst se sníží, ale ne o tolik jako před třiceti lety. Nikdo si však nemůže být jist tím, co by se stalo, kdyby byl růst cen opravdu tak dramatický a přiblížil se úrovni sto dolarů za barel. Ani věční optimisté by pak asi nejásali.
Dnes se pozornost odborníků hodně zaměřuje na to, jak velká je vlastně rezervní produkční kapacita. Organizace OPEC sice nepřestává operovat s možnostmi zvyšovat či nezvyšovat těžbu a dodávky, ale všichni cítí, že při hodně vysoké světové poptávce by se producenti dostali k limitům svých schopností.
Navíc už dnes platí, že i když se Saúdům podaří vyždímat více suroviny nad rámec stanovených limitů, je to spíše méně kvalitní ropa s vysokým obsahem síry. Ta v rafineriích nebývá vítaným hostem.

Krizová opatření.

Mezinárodní energetická agentura (IEA) hodlá již brzy zveřejnit studii, která upozorňuje, jak velkou paseku by nadělalo, kdyby se dodávky ropy z nějakých důvodů snížily o pouhé jeden až dva miliony barelů denně. Už za této situace by bylo nutné sáhnout k mimořádným krokům. Studie sice ještě nebyla oficiálně publikována, v tiskových agenturách a zahraničních médiích se nicméně objevily informace o tom, na jaká opatření musejí být země dovážející ropu připraveny.
Agentura upozorňuje, že nastane-li skutečně krizová situace, země Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), mezi něž patří i Česko, by měly prakticky okamžitě zavést rázná omezení v dopravě, třeba přísnější limity rychlosti na dálnicích (90 kilometrů za hodinu), střídavý zákaz jízdy pro vozidla se sudými a lichými čísly, snížení poplatků za veřejnou dopravu nebo jejich úplné zrušení. Takovéto příkazy a zákazy jistě nevyvolají velké nadšení automobilistů, ale přinejmenším se zdá, že naznačují správný směr. Alan Greenspan, šéf americké centrální banky Fed, nedávno upozornil, že na světové energetické spotřebě se celými jedenácti procenty podílejí vozidla jezdící po silnicích ve Spojených státech..
Mezi dalšími doporučeními EIA se objevuje možnost zkrátit pracovní týden a povzbudit ty, kteří jsou ochotni pracovat doma. Je jasné, že podobných opatření je více a jednotlivé země by si mezi nimi měly vybírat. Pokud se však budou doporučeními autorů studie řídit, musejí počítat se značnými investicemi na přípravu. Tedy ještě předtím, než jakákoliv krize vypukne.
Agentura EIA kromě toho také rázně vyzývá státy, aby zrušily jakékoliv dotace, které zvyšují cenu ropných produktů. Země by se měly vyvarovat všeho, co zbytečně povzbuzuje spotřebu a případně hledat jiná řešení, jak pomoci sociálně slabším vrstvám obyvatel.

Chevron se pochlapil.

Zatímco jedněm přinášejí vysoké ceny ropy jen potíže, pro druhé mohou znamenat zajímavou příležitost. Ropné společnosti byly v posledních letech hodně opatrné. Ačkoliv je jasné, že bez dalších investic do rozvoje nových nalezišť bude surovinový pramen vysychat, nikdo se do nich příliš nehrnul. Nadnárodní korporace se bály rizika, že ceny surovin nebudou v budoucnosti dost vysoké na to, aby se jim jejich investice vrátily.
Také fúze a akvizice v tomto odvětví rozhodně nebyly právě na denním pořádku. Až nyní… Jedna z obřích společností ChevronTexaco se rozhodla koupit americkou firmu Unocal za osmnáct miliard dolarů. Odvětví čekalo na tak velkou akvizici tři roky. Okamžitě vznikly spekulace, zda se zase vracejí staré časy. V minulém století bývalo zvykem, že v dobách vysokých cen ropy korporace používaly nadbytek peněz k ovládnutí svých konkurentů, zatímco v horších časech se držely zpátky. V novém století toto pravidlo zatím neplatilo. I tučné ropné zisky se používaly na jiné účely, třeba na vyplácení zvláštních dividend.
Koupě Unocalu však vůbec nemusí znamenat skutečný obrat. Řada odborníků tvrdí, že tato americká společnost byla díky svým aktivům mnohem zajímavějším terčem než jiné středně velké firmy. Zájem o ni projevovali i Číňané či italská společnost ENI. A ti největší naftařští hráči se už na přelomu tisíciletí pospojovali do nevelkého počtu obřích korporací, takže další konsolidace by nedávala velký smysl.
Ať tak či onak, nová akvizice společnosti ChevronTexaco naznačuje, že sami průmyslníci do budoucna počítají s vysokými cenami. Vzhledem k pohlcení Unocalu se Chevron ještě více zaměří na těžbu v oblastech, které považuje za nadějné, tedy v jihovýchodní Asii, Mexickém zálivu a v oblasti kolem Kaspického moře. Do portfolia Unocalu také patří značné zásoby zemního plynu, kterému velké naftařsko-plynárenské společnosti přikládají stále větší význam.

Budoucnost má plyn.

Právě zemní plyn se stává hitem. Je nadějí pro těžaře a průmyslníky, sympatie si získává i jako ekologicky čistší surovina. Objevují se předpoklady, že by se časem mohl odpoutat od svého postavení jakéhosi dvojčete ropy. Zatím pohyb cen plynu s odstupem kopíruje vývoj cen ropy. Tak to však nemusí být navždy.
Fatih Birol, hlavní ekonom agentury IEA, nedávno přišel s předpovědí, že se po roce 2010 od sebe trhy plynu a ropy odpoutají a ceny obou surovin se budou vyvíjet odlišně. Birol očekává, že poptávka po plynu v Evropě se do roce 2030 zdvojnásobí a po zkapalněném zemním plynu bude dokonce šestkrát vyšší. Díky novým technologiím bude možné dosáhnout toho, že se ceny zkapalněného plynu stanou přijatelnějšími a konkurenceschopnějšími.
Týdeník The Economist uvedl, že právě síla firmy Unocal, pokud jde o zkušenosti s těžbou plynu, byla jedním z důvodů, proč po ní původně pošilhávala rovněž čínská společnost CNOOC. „Také Čína si pochopitelně chce zajistit dodávky plynu pro svou rychle se rozvíjející ekonomiku,“ uvedl list.

Kam teď? Do Afriky.

Zatímco ChevronTexaco se díky nové akvizici stává majitelem druhých největších zásob ropy a plynu v asijsko-pacifické oblasti, hned po čínské státní společnosti PetroChina, pozornost dalších korporací asi bude stále více přitahovat západní Afrika. Tato oblast má z hlediska obřích nadnárodních společností jednu velkou výhodu - tamní státy chtějí lákat zahraniční investory, aby se přímo podíleli na těžbě surovin. Tím se liší od zemí Blízkého a středního východu včetně Saúdské Arábie, které sázejí na systém velké národní společnosti, ale i od Ruska, jež se také rozhodlo chránit své přírodní zdroje. Ruský zákon nyní umožňuje přímou účast na rozvoji surovinových nalezišť pouze těm firmám, v nichž je ruský kapitál zastoupen minimálně 51 procenty.
Ropa ze západní Afriky má ještě jednu výhodu navíc: je kvalitní, lehká, s nízkým obsahem síry. List Wall Street Journal ji přirovnává k surovině z Texasu, kterou umějí dobře zpracovávat rafinerie na východním pobřeží Spojených států. Tato zmínka není náhodná . O západní Africe totiž stále více uvažují rovněž američtí bezpečnostní stratégové, kteří v této oblasti hledají pojistku pro případ nepříznivého vývoje na výbušném Blízkém východě. Na prvním místě jde pochopitelně o Nigérii, zemi s téměř 140 miliony obyvatel, která již dnes patří mezi velké vývozce ropy. Její produkce se má v příštích letech zdvojnásobit. Na druhé straně je ovšem také těžba ropy a plynu v západní Africe spojena s velkými bezpečnostními riziky lokálních válek a terorismu. Wall Street Journal upozorňuje na činnost zločineckých gangů v ústí řeky Niger, kterým se údajně daří z ropovodů odčerpávat až desetinu roční nigerijské produkce, jejíž hodnota se loni pohybovala na úrovni třiceti miliard dolarů. Tomu se africká země zatím neumí příliš bránit, naději však přinášejí první úspěchy nigerijské vlády v jejím tažení proti rozbujelé korupci, bez níž by ropný zločin nebyl možný.