Menu Zavřít

Persie - vstup povolen

15. 11. 2007
Autor: Euro.cz

Írán zrušil překážky pro dovoz českého zboží

Teherán zrušil veškerá omezení pro dovoz českého zboží, která Íránci uplatňovali nad rámec pravidel pro své obchodní partnery z Evropské unie. Česko bylo do letošního srpna na íránském trhu v horším postavení než všechny ostatní země EU. K uzavření transakce mezi íránskou a českou společností bylo třeba zvláštní povolení teheránského ministerstva zahraničí. V českých ministerských a podnikatelských kruzích se mluvilo o „tichém embargu“. Od léta však tato omezení neplatí, což týdeníku EURO potvrdil český obchodní rada v Teheránu Jan Kouřil.
Také Jiří Kobza, šéf poradenské firmy Bohemian Consulting, která působí v Íránu, informace o zrušení překážek potvrzuje na základě svých zpráv z teheránského bazaru. Připomíná, že toto odstranění obchodních omezení bylo možné ověřit až s určitým časovým odstupem. Írán začal „tiché embargo“ uplatňovat od začátku roku 2003 kvůli tomu, že z Prahy vysílá rádio Fardá, tedy perská stanice Rádia Svobodná Evropa. Nyní Íránci podle zpráv týdeníku EURO uvádějí, že spory kolem tohoto rádia nebyly výhodné pro Česko ani Írán a sloužily třetí straně - tedy zjevně Američanům. Obecně platí, že Teherán vidí ve spolupráci s Evropany velkou naději do budoucna, zatímco vztahy s Amerikou jsou stále napjaté. To na druhé straně nebrání pragmatičtěji naladěným Íráncům i Američanům hledat cestu k omezenému dialogu, který by měl kupříkladu přispět k uklidnění situace v Iráku.

Tajně obchodují i Američané.

Zprávy o zrušení íránských překážek pro české zboží paradoxně přicházejí v době, kdy světová média chrlí články o krizi kolem jaderného programu této země. Ve světě se diskutuje o sankcích vůči Íránu, rozebírají se možnosti (a také obrovská rizika) případného amerického či izraelského útoku na zemi Peršanů a mnoha dalších národností, v centru pozornosti jsou výroky íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. V Česku se hodně mluví a píše o plánu na vybudování amerického radaru, který má čelit hrozbě íránských raket. Hodnocení této hrozby se však zde i v zahraničí značně rozcházejí. Obchod Evropanů s Íránem se však každopádně nezastavil. Velké mezinárodní firmy sice v současné napjaté situaci mnohdy vyčkávají, ale nehodlají odejít ze země bohaté na ropu a plyn (zásoby plynu má Írán po Rusku největší na světě). Volání Američanů po sankcích sice v některých případech odrazuje nadnárodní společnosti od uzavírání nových velkých kontraktů, ale nehodlají kvůli nim rušit staré. A Evropská unie jako celek stále zůstává hlavním obchodním partnerem Íránu.
S Íránem nepřímo obchodují také sami Američané. Německý koordinátor pro vztahy s USA Karsten Voigt podle listu Financial Times prohlásil, že Berlín má důkazy o podnikání amerických firem v Íránu prostřednictvím společností z oblasti Blízkého východu.

Konec Pyrrhových vítězství?

O obchod přes partnery ze třetích zemí se snažili i Češi a v některých případech úspěšně. Není však pochyb o tom, že obchod po přímé linii by byl z tohoto pohledu komerčně ještě úspěšnější. Obchodní rada Jan Kouřil jako jeden z příkladů uvádí společnost Barum Continental, která s Íránem obchodovala prostřednictvím své mateřské společnosti v Německu. Kouřil také upozorňuje, že slovo „embargo“ přesně nevystihuje podstatu dřívějších omezení z íránské strany. Obchodní výměna se nezastavila a kupříkladu ještě v roce 2005 se třeba firmě Moravia Steel podařilo realizovat kontrakt na dodávku kolejnice. Někdy se kvůli zmiňovaným omezením obchodní transakce zdržela, jindy nebyla vůbec povolena. České firmy vedla tato situace právě k hledání prostředníků na Slovensku, v Německu, Itálii či Spojených arabských emirátech. Problémy zaznamenala firma Škoda Transportation, která podle Kouřila dvakrát zvítězila v tendru na dodávku vozidel nadzemní dráhy v íránském Mašádu, ale obchod dosud nikdy nebyl dotažen do konce. Kouřil nicméně zdůrazňuje, že Češi budou o zakázku nadále usilovat. Zrušení bariér vůči českým podnikatelům by k tomu mělo přispět.
V roce 2006 dosáhl obchodní obrat s Íránem nejnižší úrovně od vzniku samostatného českého státu, s výjimkou roku 1998 - byl na úrovni pouhých 35 milionů dolarů. Význam Česka jako obchodního partnera permanentně klesá. Bývalé Československo přitom navázalo nadějné ekonomické vztahy s Íránem už v období mezi dvěma světovými válkami. A Češi i jejich obchodní značky mají v Íránu stále dobrou pověst. Někteří podnikatelé proto mluví o velkých promarněných příležitostech. „Obrat českého obchodu s Íránem by mohl potenciálně dosáhnout výše 300-500 milionů dolarů,“ říká Jiří Kobza. Šanci podle něho mají i české firmy, které by se v Íránu pustily do projektů partnerství veřejného a soukromého sektoru typu BOT (Build, Operate, Transfer - tedy vybudování určité infrastruktury, její provozování a po čase převedení na stát).
Český obchod s Íránem asi nikdy nebude v celkovém obratu nijak dominantní. Přesto někteří čeští podnikatelé uvádějí, že trhy podobné velikosti (Írán má 70 milionů obyvatel) mohou být ve svém součtu velmi důležité. Třeba obrovská Čína a Indie se pochopitelně jeví jako atraktivní pro celý svět, ale o to těžší tam pro Čechy může být uspět v konkurenci.

Nadšení pro perskou kulturu.

Nadšení pro Írán sdílí kromě některých českých podnikatelů také řada tuzemských obdivovatelů staré perské kultury. Patří mezi ně kupříkladu bývalý náměstek ministra zahraničí pro ekonomické záležitosti David Gladiš. Ten ve svém průvodci Hedvábná stezka mimo jiné napsal: „Peršané o sobě tvrdí, že jsou národem, který nejdéle ze všech na světě obývá svou zemi - již pět tisíc let. Ve srovnání s přibližně 1500 lety Slovanů u nás je to dost.“ Mnozí čeští odborníci se také snaží bořit mýty o charakteru současného íránského režimu, který je v poslední době posuzován spíše podle výroků prezidenta Ahmadínežáda.
Íránský systém přitom rozhodně není diktaturou jednoho muže. O vliv v zemi soupeří různé mocenské skupiny, a i když Írán rozhodně není demokracií západního typu, jeho systém je postaven na některých demokratických prvcích. Představitelé státu se volí z více kandidátů, byť jejich okruh bývá předem omezený. „Obyvatelé okolních zemí považují Írán za přitažlivý vzor. Za zemi, v níž se dobře žije. Takový pohled na Írán mají mnozí lidé nejen v muslimských zemích, ale kupříkladu také v Arménii či Gruzii,“ říká Jiří Kobza.

Překvapení Vondra.

Leckoho možná překvapí, že pozitivním vztahem ke staré perské kultuře a k Íránu vůbec se netají ani vicepremiér Alexandr Vondra, který je znám spíše jako zastánce amerického radaru a otevřeně mluví o íránské hrozbě. Právě Vondra se přesto jako bývalý ministr zahraničí v první vládě Mirka Topolánka zasloužil o značný posun ve vztazích s Teheránem. Když tento bývalý disident loni přicházel do Černínského paláce jako jeho šéf, žádal, aby byla vypracována komplexní strategie vztahů s Íránem, která by se nesoustředila pouze na záležitosti spojené s americkým radarem. Vondra zastává názor, že s Íránci se má komunikovat. Upozorňuje na dlouhou tradici vztahů s Íránem, které už před zhruba osmdesáti lety budovalo bývalé Československo. Také poukazuje na význam Íránu jako regionální velmoci, s níž je nutné jednat. V tom se shoduje s pragmatickými hlasy v americké administrativě, podle nichž je tak či onak nutné hledat společně s Teheránem cestu k uklidnění situace v Iráku či dalších oblastech Blízkého východu.
Svou roli ve vstřícnějším postoji Prahy oproti éře předchozího ministra zahraničí, lidovce Cyrila Svobody (a paradoxně také premiérů ČSSD), pak sehrála také snaha o silnější ekonomický rozměr české diplomacie. Právě ta je spojována jak s Vondrou, tak jeho náměstkem Davidem Gladišem, který později musel funkci opustit. Narovnání ekonomických vztahů s Íránem mělo pravděpodobně být začátkem realističtějších styků i s jinými nedemokratickými zeměmi. „Snažil jsem se o to, abychom k zemím, kde existuje ekonomický potenciál a s nimiž většina států EU obchoduje, přistupovali stejně jako tyto evropské státy,“ říká Gladiš.
Bývalý náměstek se nijak netají tím, že obchodní embargo nepovažuje za účinný prostředek v politice vůči diktaturám. Ekonomické vztahy se zahraničím naopak mohou podle něho přispět k mírné pozitivní změně v té či oné zemi (byť ne ke svržení režimu). Dokládá to na příkladu Barmy, která se kvůli embargu ze strany Západu stále více propojuje s Čínou. Kdyby se Západ v minulých patnácti letech nebránil hospodářským kontaktům s touto zemí, mohla by mít dnes Barma ekonomickou elitu, závislou na spolupráci se světem, nejen s Číňany.
K tomu je však nutné dodat, že česká vláda dnes nehází Írán do jednoho pytle s Barmou. Dokonce ani premiér Mirek Topolánek nezařadil Írán do svého výčtu zemí (EURO 46/2007), o jejichž podporu by Česko při podpoře své kandidatury do Rady bezpečnosti OSN ani nemělo usilovat.

Zbytečné přirážky.

Vstřícnější přístup k jednáním s Íránci v Praze však nebyl jediným faktorem, který nakonec přispěl ke zrušení íránských překážek vůči českým obchodníkům. Teherán podle všeho dospěl k názoru, že „tiché embargo“ může být kontraproduktivní. Obchodní rada Jan Kouřil kupříkladu uvádí, že i někteří íránští podnikatelé se podivovali nad tím, proč mají kupovat české zboží od prostředníků ze třetích zemí. Dobře chápali, že se jim taková transakce zbytečně prodražuje. Navíc přinejmenším část íránského vedení si je dobře vědoma, jak potřebné jsou pro zemi ekonomické vztahy se zahraničím a Evropskou unií zvlášť.
Íránský chargé d´affaires v Praze Madžíd Nili zhruba před rokem v rozhovoru pro týdeník EURO řekl: „Spolupráce mezi Íránem a Evropou tu není kvůli jednomu či dvěma dnům. Má dlouhou tradici. Evropská unie je hlavním obchodním partnerem Íránu jak v importu, tak v exportu. Je normální, že Evropa při formování své zahraniční a ekonomické politiky vychází z vlastních priorit. To samé platí také pro Írán. Přesto si nemyslím, že budeme ve vzájemné spolupráci čelit nějakým mimořádným výzvám.“ (EURO 44/2006.) Íránci si navíc mohli uvědomit, že obchodními překážkami nedotlačí Prahu ke změnám politických postojů. Vondra s Gladišem sice pootočili kormidlem, ale zároveň dávali jasně najevo, kudy cesta nevede. V úvahu nepřicházelo nejen žádné omezování rozhlasové stanice Fardá, ale ani zrušení zvláštního zákona, kterým čeští poslanci po tlaku americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové v roce 2000 zakázali vyvézt firmě ZVVZ Milevsko vzduchotechniku do jaderné elektrárny Búšehr.

FIN25

Umění diplomacie.

Právě nějaké takové vstřícné gesto ovšem Íránci očekávali. Dávali přitom najevo, že o spolupráci s Českem mají zájem. Pozitivní roli podle všeho sehrál chargé d´affaires Madžíd Nili. Ten se loni v prosinci sešel s tehdejším ministrem zahraničí Alexandrem Vondrou - shodou okolností na společenské akci pořádané vydavatelem týdeníku EURO, na niž byli oba pozváni jako osobnosti, které předtím poskytly týdeníku rozhovor. Později Niliho přijal také premiér Mirek Topolánek. Íránský diplomat si podle dostupných zpráv získával sympatie.
Posun k větší vstřícnosti z íránské strany byl zaznamenán letos na přelomu zimy a jara. I když se Íránci zřejmě smířili s tím, že výraznější vstřícné gesto z české strany nebude, pravděpodobně si jako do jisté míry příznivý vyhodnotili přístup Černínského paláce od nástupu Alexandra Vondry. Komunikaci s Íránci nepřerušilo ani nové vedení ministerstva v čele s Karlem Schwarzenbergem. I když zaznívá názor, že na druhé straně polevilo ve svém důrazu na ekonomickou diplomacii.
Ačkoli se po odchodu Cyrila Svobody z Černínského paláce nijak zásadně nezměnily politické priority, přístup ministerstva se stal čitelnějším (asi i pro Íránce). Ještě za lidoveckého ministra se v pražském centru diplomacie rodily plány na vstřícné gesto vůči Teheránu, kterým mělo být zrušení již údajně nadbytečného zákona o dodávkách do Búšehru. Cyril Svoboda však posléze od tohoto gesta ustoupil, zřejmě z obav před negativní reakcí některých českých médií.
Kupříkladu týdeník EURO nicméně již dříve upozorňoval, že zmiňovaný zákon šel nad rámec toho, co dělaly ostatní země EU. Místo firmy ZVVZ Milevsko dodala vzduchotechniku do íránského Búšehru německá společnost Siemens.

Dialog bude pokračovat.

Současná náměstkyně ministra zahraničí Helena Bambasová se hlásí k českému zájmu vrátit vztahy s Íránem na úroveň, jež je obvyklá u členských zemí Evropské unie. Již nějakou dobu se jedná o tom, že ambasády obou zemí by měli řídit velvyslanci, nikoli chargé d´affaires, jak je tomu nyní. Sama Bambasová navštívila Írán na začátku května a června. Potvrzuje snahu Prahy vést s Teheránem dialog, i když „nebudeme ve všem souhlasit“. V oboustranném zájmu je podle náměstkyně rozvoj obchodních a kulturních vztahů. Také Bambasová připomíná perské kulturní tradice a dodává, že se v Česku uskutečnil týden perské kultury.
Na druhé straně náměstkyně odmítá interpretaci, podle níž bychom nyní „s Íránem více kamarádili“ nebo byli nějak závislí na obchodních vztazích s ním. Základem českého postoje k Íránu má být společná zahraniční politika EU. Bambasová také připomíná platné rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které se týkají íránského jaderného programu.
Jiří Kobza by uvítal, kdyby součástí celkové normalizace vztahů bylo i vytvoření společné obchodní komory. Ta by se podle něho mohla stát základem dalších kontaktů soukromých podnikatelů obou zemí. „Vznik komory by byl důležitý pro české menší a střední podniky, které na rozdíl od velkých firem potřebují podporu při vyhledávání příležitostí na íránském trhu,“ uvádí Kobza.

  • Našli jste v článku chybu?