Když americký prezident Donald Trump 3. ledna odstartoval letošní část své předvolební kampaně likvidací Kásima Solejmáního, velitele jednotek Quds Íránských revolučních gard (a podle mnohých druhého nejmocnějšího muže teheránského režimu), a Íránci odpověděli vypálením dvaadvaceti raket na americké základny v Iráku, ceny ropy právě takový skok předvedly. Američané už už začali hledat ekonomický kapesník, jejž by přiložili ke kýchajícímu nosu, a zbytek světa se začal ohlížet po aspirinu.
Jenže než se obě země stačily přes švýcarského velvyslance v Íránu Markuse Leitnera dohodnout, že se jim do války nechce, ropa o svých deset procent zisků zase přišla; americká ekonomika, natož světová, neměla čas zareagovat. Trhy správně odhadly, že vojenská konfrontace a s ní hrozba narušení chodu ropného trhu nejsou na pořadu dne.
Špatné důvody dobrých zpráv
Fakt, že válka nebude (či alespoň ne hned), je bezpochyby dobrou zprávou. Stejně jako skutečnost, že americká ekonomika zadržela kýchnutí. Problém je v tom, že je tomu tak díky kombinaci důvodů, které dobrou zprávou už tak jednoznačně nejsou; přesněji řečeno, jak pro koho.
Zaprvé - a to je nejpodstatnější - se změnila pravidla hry. Ještě v roce 2008 produkovaly Spojené státy pět milionů barelů ropy denně, kdežto dnes je to milionů třináct (a intenzita produkce stále roste). Z Ameriky to činí nejen největšího světového producenta, nýbrž také zemi, jež je plus minus stran ropy soběstačná. Američané, kteří byli nejméně půlstoletí jejími čistými dovozci, dnes mají zhruba vyrovnanou výši jejího dovozu a vývozu. To neznamená, že jsou na zbytku světa zcela nezávislí (ceny určuje celosvětový trh), ale platí, že pro ně ropný šok přestal být reálnou hrozbou.
K tomu je třeba přičíst fakt, že Američané za energie utratí celkově pouze 5,8 procenta svých výdajů; v sedmdesátých letech to bylo osm procent a na počátku osmdesátých let hned třináct procent. Vezmeme-li zároveň v potaz skutečnost, že v ropném sektoru a odvětvích na něj přímo navázaných naopak pracuje více Američanů než kdykoli v minulosti (jak píše The Wall Street Journal), zjistíme, že pouto mezi stavem ropného trhu a úrovní výkonnosti americké ekonomiky je ve srovnání s ještě nedávnou minulostí podstatně oslabeno.
Válka na Blízkém východě už Američany ropnou krizí neděsí. Sami hodně těží a mají větší vliv
Znamená to do jisté míry splnění snu amerických izolacionistů. Dosud byl americký důraz na mezinárodní instituce a multilateralismus podložen kromě „měkké“ ambice stát na správné straně dějin také „tvrdou“ starostí o hladký běh energetických trhů. Jestliže dnes tento prvek ustupuje do pozadí, co to znamená?
Na jedné straně to je svého druhu úleva. Američané již nemají na Blízkém východě geostrategické cíle životní důležitosti, pročež si mohou více vybírat, do kterých tamních událostí budou chtít zasahovat. Zároveň to však znamená, že mají volnější ruku i v obráceném smyslu: mohou si dovolit podstupovat vyšší rizika (například války s Íránem), než bylo dosud zvykem. Dobrá zpráva se tak začíná komplikovat — a to nejen pro americké oponenty, jako je Írán, nýbrž i pro spojence, kteří energeticky soběstační nejsou a jejichž závislost na pohybech cen ropy se od minulosti výrazně nezměnila.
Na první pohled by to nemuselo mnoho znamenat. Shodou okolností však tato zásadní změna pravidel přichází ve chvíli, kdy je v čele Spojených států muž, jenž nebere ohled na jiné zájmy (o respektování pravidel nemluvě) než svoje vlastní, konkrétně v tuto chvíli vlastní sebezvolení.
Paradoxně to však může být zlá zvěst i pro Američany samotné. Větší manévrovací prostor pro Bílý dům může znamenat, že Spojené státy naopak zabřednou do mezinárodních konfliktů tím hlouběji, oč více bude prezident jednat jako cynický oportunista a bude považovat veškerá mezinárodní angažmá své země čistě za prostředek vlastního vnitropolitického boje.
Roubini znovu hrozí
Co tedy hrozí? Zpomalení světové ekonomiky, případně dokonce globální recese, je v případě eskalace konfliktu na pořadu dne, tvrdí americký ekonom (íránského původu, aby se to nepletlo) Nouriel Roubini. „I přes optimismus na Wall Streetu by teď stačilo byt jen mírné zvýšení napětí mezi Íránem a USA, aby se tempo růstu světové ekonomiky dostalo pod průměrné tempo roku 2019,“ napsal muž, jenž si před více než desetiletím vydobyl místo na slunci správnou předpovědí kolapsu amerického hypotečního trhu. „Vážnější konflikt by vyhnal ceny ropy nad 80 dolarů za barel, srazil by akciové trhy minimálně o 20 procent a zapříčinil globální stagnaci. A naplno rozběhnutá válka by znamenala cenu ropy nad 150 dolarů za barel, třicetiprocentní ztrátu akciových trhů a krutou globální recesi.“
Obavy z kyberútoku. Američtí vojáci mířící na Blízký východ museli nechat mobily doma
Roubini vychází ve svých neveselých předpovědích mimo jiné z odhadu, jenž vydal tým ekonomů banky JP Morgan. Jejich modelová situace předpokládá půlroční přerušení dodávek ropy v různých oblastech Íránu a Iráku. Takový výpadek v iráckém Kurdistánu by znamenal, že by na trhu chybělo každý měsíc 55 milionů barelů ropy, což by zvedlo její cenu o čtyři procenta. Na druhém, strašidelném konci spektra je půlroční kompletní zastavení dodávek ropy Hormuzským průlivem; tam už by cena vylezla až na 126 procent ceny současné, tedy vysoko přes sto dolarů. Mezi následky takového zdražení by patřilo zrychlení celosvětové inflace na pět procent a zároveň zpomalení růstu světového HDP o 4,1 procenta.
Můžeme si myslet, že na půlroční výpadek Hormuzského průlivu nejspíše nedojde. Přesto je zřejmé, že při negativním scénáři by změna pravidel ropné geopolitiky vyšla svět hodně draho.
Dále čtěte:
Solejmání zabíjel Američany, měl být odstraněn už dávno, tvrdí Trump
Díky, Donalde! Trump na Blízkém východě vyklízí pole
Íránská krize vystřelila zlato na sedmileté maximum. Jeho hodnota překročila 1600 dolarů
Všichni pryč. Irácký parlament vyzývá cizí vojáky k odchodu ze země
Solejmání zabíjel Američany, měl být odstraněn už dávno, tvrdí Trump