Před pěti lety ve Vídni bylo podpisem vzájemné smlouvy ukončeno jedno dlouholeté diplomatické úsilí. Dohoda omezující íránský nukleární program měla přinést „bezpečnější svět“ a umožnit Íránu se konstruktivně zapojit do dění na Blízkém východě, kde hraje významnou roli.
Dohoda byla důležitá zejména pro evropské diplomaty, neboť geopolitický vliv zemí Evropské unie je často zpochybňován a smlouva tak byla vítaným protiargumentem. Podle některých by se pakt měl dokonce jmenovat Ashtonská dohoda dle někdejší vysoké představitelky pro zahraniční politiku EU Catherine Ashton, která se dlouhé roky o dosažení shody snažila.
„Věřím, že to je historický moment. Dosáhli jsme dohody, která není perfektní pro všechny, avšak dohodli jsme se a to je pro nás všechny důležitý úspěch,“ uvedl krátce po podepsání dohody íránský ministr zahraničí Mohammed Javad Zarif. Stejně tak tehdejší francouzský vyjednavač Nicolas de Riviére pro web Al Jaazera přiznává, že navzdory tomu, že to je dobrá dohoda, tak o její funkčnosti před v době dojednání pochyboval.
Vnímáte Írán jako hrozbu?
Avšak dnes se zdá, že dohoda je mrtvá a s ní spojené závazky jsou již na diplomatickém hřbitově. Nesouhlas krátce po podpisu začala vyjadřovat americká strana s nástupem prezidenta Donalda Trumpa. Ten už v průběhu volební kampaně dohodu označoval jako „katastrofu“ a jako „nejhorší dohodu v historii“.
Podle něj totiž podmínky ve smlouvě nikterak neomezovaly Íránce v budování jaderného arzenálu a naopak díky zrušeným sankcím jim bylo umožněno na mezinárodním trhu získat více finančních prostředků, které následně mohli investovat do vývoje nukleárních zbraní.
Proto Spojené státy od dohody odstoupily už v roce 2018 a následně znovu zavedly hospodářské sankce omezující Írán v obchodu s ropou. Americké kroky donutily Írán odpovědět - začal porušovat dohodnutá omezení.
Írán během loňského roku znovu začal s obohacováním uranu, což po dosažení určité úrovně znamená, že radioaktivní složka může být použita pro výrobu jaderných zbraní. Íránci se ale k potřebné hranici obohacení pro využití ve vojenském průmyslu ani zdaleka nepřiblížili, zkrátka to měl být pouze signál pro evropské země, aby se pokusily mínění Američanů zvrátit.
Íránští představitelé po evropských politicích chtěli, aby buď změnili názor prezidenta Trumpa, nebo nabídli Íránu jiný mechanismus tak, aby nebyl poškozen hospodářskými sankcemi Spojených států a mohl dál ve velkém obchodovat s ropou. Zástupci Francie, Německa a Spojeného království však s žádným podobným záměrem nepřišli a naopak odsoudili íránské kroky vedoucí k porušování dohody.
Posledním pomyslným „hřebíčkem do rakve“ jaderného dohody se stala smrt jednoho z vedoucích íránských vojenských velitelů Kásima Sulejmáního – ten zemřel při americkém bombovém náletu letos v lednu. Po americkém útoku Írán definitivně oznámil, že odstupuje od vzájemné smlouvy a dokonce začal vyhrožovat, že bude následovat i smlouva z minulého století (NPT), v níž se Íránci a další země zavazují, že nebudou šířit vojenskou jadernou technologii.
V nynější době jsou spory ohledně dohody zastíněny naléhavějšími problémy, je tak otázkou, co bude se smlouvou do budoucna. Někteří experti ji považuji za mrtvou, podle dalších Írán doufá, že v případě prohry Donalda Trumpa v podzimních prezidentských volbách by bylo možné znovu zasednout ke stolu a domluvit se na nových podmínkách.
