Problém Řecka se pomalu chýlí ke svému rozuzlení. Alespoň krátkodobému. Nebude to poprvé ani naposledy. Řecko stále získává peníze od ostatních, aniž by byly vidět stabilizační efekty hodné zmínky, ECB je stále svolná zásobovat řecké banky likviditou, aby dokázaly vyplácet vklady vystrašených klientů. Přibývá termínů, dokdy Řekové už opravdu musejí předložit reformy, nebo jim definitivně dojdou peníze. Bylo jich už tolik, že nemá smysl je hlouběji řešit.
Uplynulo zhruba pět let, během nichž Řecko získalo nebývale velkorysou a současně i lacinou pomoc od ostatních. A je tomu jen o pár let méně od chvíle, kdy soukromí věřitelé této zemi dokonce odpustili dluhy v hodnotě překračující 100 miliard eur.
Přesto se zdá, že je Řecko opět na začátku své konsolidační cesty. Opět potřebuje peníze, aby dokázalo splácet předchozí půjčky. A jeho ekonomika se opět zmítá na hraně propadu.
Pět let, během nichž mělo dojít k takovému přizpůsobení hospodářství, jež by vytvořilo podmínky pro opětovné nastartování růstu a návrat k prosperitě. Pět let, během kterých se měly přizpůsobit mzdy, penze, spotřebitelské ceny či nájmy ekonomické realitě, již výrazně křivily jak dluhy nabalované v předchozí dekádě, tak kreativní účetnictví místních institucí.
Konec iluze
Iluze vyspělé ekonomiky už zmizela. Došlo ale k žádoucímu přizpůsobení řeckého hospodářství? Změnil se výběr daní, snížila se dostatečně přezaměstnanost veřejného sektoru a zvýšila se jeho kvalita po vzoru vyspělých zemí unie?
Statistiky, byť silně zpožděné, tomu rozhodně neodpovídají, ať jde o mzdy nebo o ceny. Nicméně ochota postupovat dále v nastoleném úsporném trendu je pryč. Nová vláda slíbila oddlužení a konec úspor bez ohledu na to, co si myslí věřitelé. A voliči uvěřili. Teď už by snad měli uvěřit i věřitelé.
Řecký problém přestal být problémem ekonomickým a stále více se stává problémem politickým. Dílčí, obtížně vyjednaná ekonomická řešení jsou jen „vhodným“ důvodem pro zachování jednosměrného penězovodu na jih. Ten ovšem dlouhodobě nic neřeší. Problém ekonomického přizpůsobení se stále jen odkládá.
Evropský hazard
Evropa si tento přístup vzhledem k přebytku eur na trzích dovolit může. Nicméně s ohledem na dění ve Španělsku či na podstoupené radikální reformy v Irsku by měla být ve své velkorysosti přece jen obezřetná. Časem by se totiž voliči v zemích posílajících peníze do Atén mohli začít ptát, proč jsou řecké mzdy či penze vyšší než jejich nebo proč sami musejí splácet své závazky, zatímco jiným se dluhy „restrukturalizují“.
Zatím to vypadá, že trpělivost věřitelů Řecka je neomezená. Otázkou je, zda stejně neomezená je vstřícnost voličů, respektive daňových poplatníků ve věřitelských zemích. Je paradoxní, že prvními radikálně netrpělivými daňovými poplatníky se stali právě ti řečtí.
Autor je analytikem ČSOB
Čtěte také:
Dolar pokračuje v růstu. Trh se obává bankrotu Řecka
Rusko se zapojí do řecké privatizace, Tsipras ale Putina o pomoc nežádal
Rusko čeká, jak se Řecko postaví k sankcím EU, než začne pomáhat