Již od dětství rád hraji šachy. České školství na mne často působí bezradně. Reforma střídá reformu, problémy se státními maturitami se vlečou roky. Jako vysokoškolský pedagog vidím (a nejen já) klesající úroveň absolventů středních škol. Čest výjimkám.
Pokud jde o konkrétní opatření, velmi bych plédoval za zařazení výuky šachu včetně aktivní hry do učebních plánů základních a středních škol. Jak bylo odbornými studiemi dokázáno, šachy pomáhají rozvíjet logické myšlení i smysl pro strategii. Tyto vlastnosti vidím u dnešních mladých, gentlemansky řečeno, jako hodné výraznější podpory. Šachy též rozvíjejí paměť. Velkým propagátorem této myšlenky je i šachový velmistr Anatolij Karpov. Ten tvrdí, že mezi třídami a školami, které šach zařadily do svých programů, a těmi, které to neudělaly, je zřetelný rozdíl i v disciplíně ve prospěch šachových tříd. Česko by nebylo první. Šach se vyučuje ve školách v Turecku, Švédsku, Brazílii nebo Srbsku. Pro šachy bych viděl využití i rámci vězeňského systému, a to včetně vazebních věznic. Jak známo, poměry ve vazbě jsou u nás drsnější než ve vlastním vězení. Takový David Rath by o tom mohl dlouze vyprávět. A vazba je v Česku používána nadstandardně často, což kritizoval i Evropský soud pro lidská práva. Ve vazbě může v dnešním Česku skončit každý z nás, pán či kmán. V rámci humanizace věznic bych se tedy přimlouval za podporu hry v šachy. Vězení by mělo člověka „napravit“ a šachy část té moci mají.
Autor je právník a pedagog
Čtěte také:
David Navara: Život bez šachu si umím představit asi jako život netopýra