Přede dvěma lety popsal Tony Blair smysl evropské integrace tak, jak to známe i od jiných: čelit čínské dominanci a globálním výzvám. Na rozdíl od jiných však z toho Blair vyvodil i logický závěr, když řekl: „Základní princip Evropy není mír, ale moc.“ Britský premiér tak pojmenoval skutečnost, že sjednocování evropského kontinentu nezáměrně, ale bezprostředně koliduje s ruskou představou o rozdělení moci v Eurasii.
Brusel se ve vztahu k Moskvě dosud cítí jako „senior partner“ – ekonomicky výkonnější a politicky příkladný vzor. V Rusku se na to takhle dívali jen prvních pár let po zániku SSSR. Dnes hovoří o „ruské cestě“ a Eurasii, pojmech spjatých s geostrategickými ambicemi.
Moskevské elity se přiklánějí k názoru, že Evropa je západní výběžek Eurasie a Rusko hraje pro její budoucnost rozhodující roli. Současný neutěšený stav EU jako by tyto teze potvrzoval. Není jistě přehnané vnímat krizi eurozóny jako výraz selhání integrační strategie. Moskevští stratégové z toho odvozují historickou příležitost korigovat mocenské ztráty utrpěné po zániku SSSR.
Vůči Evropě má Moskva tradičně dva cíle: oslabit soudržnost evropského soustátí a zesílit kontrolu ruského předpolí. Proto všechny dosavadní ruské vlády jednaly raději s jednotlivými státy než s Evropskou komisí. Také v současné krizi Moskva obratně využívá rozdílné národní zájmy členských zemí. Nemusí se ani moc namáhat.
Moskva má velký zájem podmanit si státy ve svém předpolí, aby se co nejméně ekonomicky a politicky lišily, a neohrožovaly tak její stabilitu. Rusové však nezapomněli, jak nákladné bylo financování sovětského impéria. Proto expandují bez rozšiřování svého území. Snaží se kontrolovat sousední země, aniž by je museli obsadit. S pomocí hospodářských prostředků, třeba v rámci „Euroasijského hospodářského společenství“, toho lze dosáhnout elegantněji a levněji.
Rusko dnes vykonává téměř imperiální moc, za niž však platí podstatně nižší cenu než Brusel za moc, kterou ve skutečnosti nemá. Dlouholeté nekontrolovatelné zadlužování členů eurozóny je příkladem bezmocné velikosti EU. Brusel totiž oproti Moskvě postupuje staromódně a rozšiřuje své území o další a další státy. Tím však chudne a zároveň se stává vydíratelným i tak malým členem, jako je Kypr.
Dokud Evropané nepochopí, že budování kontinentálního státu je dnes pro svou nákladnost neproveditelné a že moc, kterou Brusel skutečně vykonává, je příliš drahá, bude mít Moskva v euroasijském soupeření lepší karty. Naposledy se to projevilo právě v kyperské krizi.
Moskva Kypr podporovat nemusela. Unie zaplatí bezperspektivní hospodářskou záchranu, a „udrží“ si tak dalšího zchudlého člena. Rusko sice na ostrově ztratilo nějaké peníze, ale na druhé straně získalo další možnosti, jak geostrategicky operovat. Kypr přibyl do hroutícího se jihovýchodního křídla EU. Tvoří jej Řecko, předčasně přijaté Bulharsko a Rumunsko. „Posílit“ se jej zjevně chystají další státy bývalé Jugoslávie. Velmoc Evropa je předražený sen.
Čtěte také:
Zeman uvažuje o přijetí eura do pěti let, Turecko chce nechat mimo EU
Autor je poradcem pro strategické otázky