V pádných a oprávněných diskuzích o stavu české ekonomiky a potřebě jejího oživení se jaksi ztrácejí rozpravy nad stavem a perspektivou našeho trhu práce. Ten se nachází s ohledem na ekonomický útlum v pozoruhodně zdravém stavu, s nímž je však spojen jeden velký otazník: jak dlouho to vydrží? Tento otazník má dva rozměry: krátkodobý a dlouhodobý.
Lze považovat téměř za zázrak a současně projev značné ekonomické racionality, že drtivá většina zaměstnavatelů byla schopna vůči svým zaměstnancům dosáhnout dohody o tom, že se sice na nějaký čas mzdově uskromní, ovšem za cenu udržení pracovního místa. A to v čase, kdy stavebnictví pátý rok za sebou klesá, útlum zasáhl i zpracovatelský a těžební průmysl a taktéž dynamika zahraničního obchodu je vykazována v záporném řádu. V dané situaci je evropsky harmonizovaná hodnota ukazatele míry nezaměstnanosti 6,8 procenta vskutku mimořádně příznivá, lepší než proslavené flexibilní trhy práce v Dánsku či Nizozemsku.
Jak dlouho to však lze vydržet? A současně: budeme schopni personálně zachytit i případný nástup oživení, když stále nejpopulárnějšími studijními obory stereotypně zůstávají ty humanitní a přesvědčivým argumentem dosud není ani téměř jistota zaměstnání s rostoucí mzdou v oborech technických? Odpověď na tuto otázku má delší časový horizont než na tu předchozí. Je to možná spíše záležitost generační a týká se celé fáze vzdělávacího procesu počínaje školstvím základním, a dokonce snad i předškolní výchovou, a konče samozřejmě a přirozeně vnímaným celoživotním vzděláváním v požadované obsahové struktuře.
Můžeme se tedy brzy dožít toho, že se tuzemský trh práce dostane na zásadní křižovatku. A to v případě, že sice přijde impulz ke kýženému hospodářskému oživení a podniky přestojí silný tlak na udržení zaměstnanosti i na úkor nákladové efektivnosti, ale současně nebudou schopny získat dostatečný počet a kvalitu pracovníků na zajištění budoucí poptávky. O výstupy tradičních odvětví s tradiční strukturou zaměstnanosti nebude zájem a univerzálně vzdělané manažery bez specializace těžko využijeme pro účely velmi úzce zaměřené vysoce kvalifikované profese.
Bez toho, že budeme výdaje na vzdělávání alokovat nikoli na nynější, nýbrž na budoucí poptávku po pracovní síle, bez toho, že nezabudujeme mezi pracovní návyky permanentní potřebu se vzdělávat a přizpůsobovat nejaktuálnějším požadavkům, se nám může paradoxně stát, že sice dobu krize přežijeme s nízkou nezaměstnaností, ale na fázi oživení kvůli strukturálním problémům s pracovní silou nikdy úplně nedosáhneme.
Autor je hlavním ekonomem Conseq Investment Management a členem Národní ekonomické rady vlády (NERV)
Čtěte také:
Nezaměstnanost v červnu mírně klesla, na trhu práce je ale cítit napětí
Jsou mladí a bez práce. Evropa řeší, co nabídnout ztracené generaci
