Jedna z konspiračních teorií tvrdí, že PKN Orlen používá Unipetrol jako ochrannou bariéru před vstupem konkurence na polský trh
Při posledním extraligovém utkání hokejové Sparty na ledě Litvínova vytáhli fanoušci pražského celku transparent s nakreslenými trpaslíky a nápisem „Smrdí, smrdí to, smrdí“. Nepřímo tak odhalili stav, ve kterém se nachází nedaleká litvínovská rafinerie a s ní i celý Unipetrol.
Není žádným tajemstvím, že se petrochemický holding v posledních několika letech nenachází v právě úchvatné kondici. Firma víc prodělává, než vydělává, je podinvestovaná, kvůli poklesu poptávky musela zavřít svoji rafinerii v Pardubicích a stále častěji se v odborných kruzích hovoří o tom, který z dalších provozů ji bude následovat. Zda ten v Kralupech, nebo v Litvínově.
Týdeník Euro proto oslovil několik českých odborníků, kteří v Unipetrolu v minulých letech pracovali a nadále zůstávají v oboru. To je ostatně první věc, která stojí za zmínku: od doby, kdy Unipetrol ovládl polský koncern PKN Orlen, se začalo hovořit o tom, že nový polský majoritní vlastník cíleně vyměňuje český management za polský, na úkor odbornosti na obsazených klíčových postech.
Ostatně dnes, až na několik výjimek, není na nejvyšších postech v Unipetrolu, respektive některých jeho dceřiných firmách žádný Čech. Unipetrol má údajně sloužit jako „domov důchodců“ pro polské manažery. A to ani nebereme vážně příběh o umělém vytváření funkcí pro polské zpravodajské důstojníky. V zisku. Ale jen na chvíli Ale zpět k hospodaření firmy. Jak již bylo řečeno, situace na českém, potažmo evropském trhu není rozhodně dobrá. Unipetrol sice ve třetím kvartálu letošního roku dosáhl zisku 1,4 miliardy korun, za letošní tři čtvrtletí ale firma vykázala konsolidovanou ztrátu 1,15 miliardy, přitom loni ve stejném období petrochemická společnost prodělala 706,1 milionu. Dobrá čísla by měl Unipetrol alespoň částečně zopakovat i ve čtvrtém kvartálu letošního roku. Další výhled již tak optimistický není.
Samotný Unipetrol připouští, že lze v dalších měsících očekávat návrat k „novému normálu“. Tak lidé z oboru označují stav, kdy rafinerie budou vykazovat extrémně nízké marže. „Zlatá éra rafinerského odvětví je nenávratně za námi. Rafinerské marže se v posledních letech dostaly na extrémně nízké úrovně,“ konstatuje firma v prezentaci, kterou před několika týdny představila novinářům. Globální důvody takového stavu jsou notoricky známé. Evropský trh zaplavuje stále větší množství dovážených paliv z USA, Saúdské Arábie a v posledních měsících i z Ruska. To v uplynulých dvou třech letech spustilo rozsáhlou modernizaci svých rafinerských kapacit, hlavně kvůli tomu, aby byly schopny produkovat palivo v kvalitě, která splňuje evropské ekologické normy.
Moskva dokonce dotuje export paliv s nízkým obsahem síry do zahraničí.
Dalším problémem je, že evropské rafinerie mají v porovnání s globální konkurencí nejvyšší provozní náklady (viz rozhovor se šéfem Unipetrolu). To se pak opravdu špatně konkuruje.
Peníze dáme, ale… Jenže současné potíže Unipetrolu nezpůsobuje pouze vývoj globální ekonomiky. Již před časem odhadlo ministerstvo průmyslu a obchodu, že je nutné na modernizaci chemických provozů Unipetrolu vynaložit několik desítek miliard korun. Z toho největší díl peněz by měl jít na modernizaci rafinerií.
Jen v Kaučuku Kralupy je dle zdroje z ministerstva průmyslu situace natolik kritická, že reálně hrozí bez větších investic za dva až čtyři roky zavření.
Trochu optimismu může vyvolat nový rozvojový plán, který Unipetrol vyhlásil zhruba před rokem. V jeho rámci má v následujících letech investovat zhruba 19 miliard korun.
Generální ředitel Unipetrolu sice v rozhovoru pro týdeník Euro konstatoval, že se plánované investice ani s ohledem na negativní vývoj na trzích nebudou měnit. Již minulou středu ale na toto téma proběhla telekonference vedení a akcionářů petrochemické společnosti. A právě snížení objemu investic mělo být jedním ze stěžejních témat.
O kolik klesnou, ale nebylo zatím rozhodnuto.
Případné škrty jsou závislé na tom, kdy Unipetrol ovládne podíl italské Eni v České rafinérské. Unipetrol zaplatí za 32,5procentní podíl 30 milionů eur. K částce, která dle ekonomů ani nedosahuje hodnoty prodávaného železa, je však nutné přičíst několik miliard korun na nákup ropy.
To vše za situace, kdy rafinerské marže negenerují po většinu roku finance ani na obnovu zařízení.
Další problém, který si ovšem Unipetrol kupodivu nezpůsobil sám, je skutečnost, že již zhruba pět let nemá uzavřeny dlouhodobé smlouvy na tarify za přepravu ropy se státní firmou Mero. Těžko se dělají dlouhodobější ekonomické plány, když přesně nevíte, kolik budete odvádět na poplatcích. Ty jsou navíc v porovnání s tím, co hradí konkurenční rafinerie, o 20 až 30 procent vyšší.
Dobré vztahy nemá Unipetrol ani s další státní firmou – Čeprem. Unipetrol si již dlouhodobě stěžuje, že nemá volný přístup do produktovodů této společnosti, na rozdíl od konkurenčního Slovnaftu. A když přístup má, účtuje mu státní podnik přehnaně vysoké poplatky. To vše za situace, kdy si Unipetrol s Čeprem především ve velkoobchodě s pohonnými hmotami silně konkurují a srážejí si marže. O moc lepší není situace ani v retailu – Unipetrol vlastní síť čerpacích stanic Benzina, Čepro zase EuroOil.
I proto se nelze příliš divit tomu, že se Unipetrol snaží za současné situace získat alespoň nějakou pomoc od českého státu. V některých oblastech se mu to již podařilo. Začal platit zákon, který výrazně omezil černé obchody s nezdaněnými pohonnými hmotami. Na dobré cestě jsou i jednání o tom, jak největším firmám snížit příspěvek na obnovitelné zdroje energií.
Babišova privatizace Spolupráce se státem má jít ale ještě dál. Unipetrol, respektive jeho majoritní akcionář PKN jedná se státem, jak současnou nepříznivou situaci v oboru řešit. Před časem vláda navrhla, že si státní firma od Unipetrolu odkoupí jeho podíl v České rafinérské. S tím, že Poláci budou doplácet na případnou provozní ztrátu v rafineriích. Předkladatelé návrhu, který byl pracovně ve vládních kruzích označen jako provokace, narazili na velmi ostrou zamítavou reakci.
Vzápětí Poláci kontrovali návrhem, že chtějí od státu získat společnost Čepro: buď celou, nebo alespoň významný majetkový podíl. Ani tenhle návrh u druhé strany příliš porozumění nenašel.
Otázkou je, zda je dohoda s českým státem vůbec reálná. Příliš ochoty k jakékoli kompromisní dohodě, která by byla výhodná pro obě strany, neprojevuje ministr financí Andrej Babiš. Patrně proto, že stále ještě nestrávil dva neúspěšné pokusy o privatizaci Unipetrolu, o kterou se pokoušel prostřednictvím svého Agrofertu.
První privatizační tendr Agrofert vyhrál.
Stát mu ale neskočil na jeho oblíbený trik „situace se dramaticky změnila, koukejte mi slevit“. A druhý nezdar musel být ještě bolestnější.
Spolu s PKN vyhrál privatizaci, Poláci jej ale posléze z party vyšoupli. Teď se s nimi Babiš (Agrofert) v arbitráži soudí o miliardové odškodné.
Blokáda V českých kuloárech ostatně koluje jedna takřka konspirační teorie o tom, proč polský PKN Orlen ve skutečnosti koupil majoritní podíl v Unipetrolu: česká firma má fungovat jako bariéra před vstupem konkurence na polský trh. I z toho důvodu prý majoritní vlastník českého holdingu v posledních letech neinvestoval takřka žádné finance do jeho rozvoje, ale spíš do údržby stávajícího stavu.
„Polákům se již dávno vrátily finance, které v privatizaci utratili. Teď je Unipetrol spíš v takovém režimu spánku, aby přežíval, ale nehrozil konkurencí PKN,“ tvrdí zdroj z Unipetrolu. Ostatně tuto teorii prý potvrzuje exportní politika Unipetrolu. Firma si buduje silné obchodní vazby v Německu, Maďarsku a Polsku. Tedy tak, aby ani v případě změny vlastníka nehrozilo, že bude konkurovat svojí produkcí PKN na polském trhu. l
Až na pár výjimek není na nejvyšších postech v Unipetrolu, respektive některých jeho dceřiných firmách žádný Čech. Unipetrol má údajně sloužit jako „domov důchodců“ pro polské manažery.
O autorovi| Vadim Fojtík • fojtik@mf.cz
