Do republiky vloni přišlo asi tisíc uprchlíků. Tolik jich Polsko přijme za měsíc.
Česko nakonec přijme sedmdesát uprchlíků z válkou zmítané Sýrie, došla minulý týden k závěru vláda. Nebylo to lehké rozhodování a neobešlo se bez trapnosti. Táhlo se několik měsíců a nejspíš by se nic nedořešilo, kdyby na Prahu nezatlačila Organizace spojených národů (OSN) a Německo. „Těch patnáct rodin, to je opravdu humanitární akt České republiky a je to na základě žádosti vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.
To není snaha české vlády o začátek nějaké velké vlny přílivu těchto uprchlíků,“ uklidňoval hned pro jistotu své voliče ministr vnitra Milan Chovanec. Ministrovi se ale není co divit. Češi mluví jasně: v jedné webové anketě hlasovalo 16 tisíc čtenářů proti a 2,5 tisíce pro přijetí sedmdesáti Syřanů. Není to nic neobvyklého, tento poměr zhruba odráží i výsledky průzkumů veřejného mínění. Proti je rovněž opoziční ODS, o rasistickém Úsvitu Tomia Okamury nemluvě. Zkrátka a dobře, žádné uprchlíky si tu nepřejeme, zní názor většiny Čechů a politiků napříč spektrem. A už vůbec ne z muslimských zemí, nechceme přece dopadnout jako redaktoři magazínu Charlie Hebdo.
Ve srovnání se 180 tisíci uprchlíky, kteří hledají azyl v Německu, je rozhodování české vlády o přijetí pouhé sedmdesátky absurdní fraška. Mnohem vstřícnější než my je i Polsko nebo Maďarsko. Česko se v Evropě plné uprchlíků stává pevností, která azylantům ukazuje záda a jíž se i oni sami vyhýbají. Pro hodně utečenců je jen přestupní stanicí na cestě do bohatších zemí.
Z Casablanky do Prahy „Ne, nemám v plánu jet do Švédska. V Česku se mi líbí od prvního okamžiku, krajina, řeč, lidé,“ říká jednadvacetiletý Maročan Hamza, se kterým se seznamuji v přijímacím středisku pro uprchlíky v Zastávce u Brna. Mluví plynulou angličtinou, česky zná zatím jen pár slov. Jeho příběh trochu nabourává zažité představy o uprchlících na gumových člunech, kteří se do Evropy plaví přes Středozemní moře. „Hlavní důvod, proč jsem tady, je moje orientace. Jsem jiný, jsem gay. V muslimském Maroku jsou lidé k homosexuálům netolerantní. Ubližovala mi a ponižovala mě i moje rodina,“ říká mladík s bystrýma očima.
Zhruba před rokem se Hamza na sociální síti Facebook seznámil s mužem z Prahy a přeskočila mezi nimi jiskra. Nový partner ho přivedl na myšlenku utéct do Evropy. Vízum dostal až napočtvrté a jen na sedm dní. V Praze přistál loni v říjnu a připadal si jako v pohádce. Zpočátku šlo všechno dobře. Hamza bydlel v hlavním městě se svým českým partnerem a společně žádali o udělení dlouhodobého pobytu jako partneři. Jenže po nějaké době se vztah začal rozpadat a Hamza nakonec od svého přítele utekl. Zpátky do Maroka už nemohl, a tak si zjistil, kde je přijímací středisko pro uprchlíky. Nasedl na autobus do Zastávky, menší vesnice u Brna, a zazvonil tu u brány, kde ho přijali policisté.
Vzali mu otisky prstů a přidělili mu pokoj. Pak Hamza několik dní jen spal. U pohovoru ve středisku se ho ptali, jestli je muslim a jaký má plán. Řekl jim, že muslim je a že chce studovat. „Chtěl bych studovat psychologii,“ svěPevnost řuje se nesměle. Běženci v Zastávce, která trochu připomíná internát, jsou v karanténě, nesmějí opustit oplocený areál. Za týden se ale Hamza přestěhuje do pobytového střediska v Kostelci nad Orlicí, kde už je volnější režim. Tam bude čekat na rozhodnutí o udělení azylu.
„Se mnou udělejte rozhovor, já chci bejt taky slavnej,“ šklebí se snědý mladík, který zpovzdálí poslouchá Hamzův příběh. Armén David je sice o rok mladší, ale vedle citlivého Hamzy působí jako ostřílený a sebevědomý mazák. Mluví dobrou češtinou, žije v Česku už dva a půl roku. Do Zastávky ho nyní vrátili z Kostelce, protože jeho žádost o azyl byla zamítnuta. Teď zkusí požádat znovu a doufá, že to konečně vyjde. Má zřejmě o něco menší šanci než třeba Hamza, Arménie je teď totiž celkem klidná země. Zkouší to uhrát na to, že je jezíd a v zemi mu za toto vyznání hrozí diskriminace. O tom, co chce v Česku dělat, má jasno. „Hele, já umím uvařit asi devadesát dva druhů jídel, různý pizzy, těstoviny, dělal jsem v restauraci v Mladé Boleslavi, studuju na automechanika, umím to s autama,“ říká David. „Kubánci všichni zdrhaj do Ameriky, Syřani zas do Švédska, já tady chci zůstat, tak proč mě nenechaj? Nejsem žádný flákač, umím makat,“ kroutí hlavou dvacetiletý Armén.
Zamčený kolotoč V areálu tábora, který tvoří několik bytovek na kraji vesnice, teď přebývá asi sedmdesát lidí. Nesmějí ven, a tak mají spoustu volného času, který tráví různě. Někteří sedí u počítačů a brouzdají internetem, děti si hrají ve výtvarné dílničce, dvojice černochů hraje na plátně bojovou hru na herních konzolích.
Kdyby měl někdo chuť, má k dispozici posilovnu. Dvě ženy za oknem hrabou listí, čímž si přivydělají pár stovek k dobru. Večer se bude promítat film o Kosovu a hrát společenská hra Dixit.
Venku po několika dnech vyšlo slunce a několik starších mužů se vyhřívá na lavičkách. Denní kapesné je třicet korun, za které si muži pořídili cigarety, nyní pokuřují a klábosí v ruštině. „Hlavně klid!“ volá jeden na druhého. „Vždyť víš, že je to zamčenej kolotoč. Ze Zastávky do Kostelce a zase zpátky,“ chechtá se prošedivělý muž, který se zřejmě vyzná.
Na sluníčku stojí i Evans, černoch z Nigérie. Jeho příběh by vydal na knihu. Vypráví mi, jak šel pěšky přes poušť a přes hory do Libye. Odtud pak plul s dalšími sto lidmi v chatrném člunu čtyři dni a čtyři noci ke břehům Itálie. Doputoval do Německa, kde prý žádá o azyl. Na Vánoce si s několika známými vyrazil do Polska, odtud pak do Prahy. Když mu v hotelu došly peníze, přihlásil se na policii jako uprchlík. Zřejmě bude vrácen do Německa, protože každý uprchlík smí dle Dublinské úmluvy žádat o azyl pouze v jedné zemi. Zpravidla to bývá ta, která ho jako první zachytí po jeho příchodu do Evropské unie. Itálie, kde Evans přistál, ale kvůli obrovskému náporu přestala uprchlíky registrovat a posílá je dál, kam chtějí. Tak se asi Evans dostal do Německa. Jeho vyprávění je často nesouvislé, plné mezer a velmi emotivní. Můžu se jen domnívat, co z toho je pravda, a co nikoli. V podobné situaci se zřejmě nacházejí i úředníci, kteří mají vyhodnotit, jestli je žadatel v ohrožení a má dostat azyl, anebo se chce pouze dostat do bohaté země, kde se lidé mají dobře. Úředníci jsou často odkázaní pouze na tvrzení uprchlíka. V každém případě je na Evansovi vidět, že ho několik let života na útěku poznamenalo. Spaní na lavičkách v parku, policejní výslechy, osamělost a neustálá nejistota v něm vypěstovaly uprchlickou mentalitu. Integrovat ho bude nejspíš o poznání těžší než třeba Hamzu nebo Davida.
Opilci z R uska „Zažil jsem tu i pár trestanců, ale naprostá většina lidí je slušná a za všechno vděčná,“ říká ředitel střediska Josef Sekerka, který v Zastávce pracuje už jedenáct let. Nejvíc lidí, kteří tudy prošli, pocházelo ze zemí bývalého Sovětského svazu. „Ti, co tu máme, by se dali přirovnat k populaci Česka. Najdete mezi nimi slušné i méně slušné,“ říká Sekerka. V Zastávce u Brna se uprchlíci zdrží většinou dva týdny a pak putují do pobytového střediska v Kostelci nad Orlicí. Tam budou nejspíš směřovat i Syřané, které se vláda rozhodla přijmout minulý týden.
„Někdo je tu pár měsíců, někdo ale i pár let,“ říká ředitelka střediska v Kostelci Ivana Vyhnálková.
Zařízení je plné jen z poloviny – přebývá tu 160 lidí. I Vyhnálková potvrzuje slova kolegy Sekerky – většina uprchlíků je z postsovětského prostoru. Na rozdíl od přijímacího centra v Zastávce tu cizinci fungují relativně samostatně. Pobírají životní minimum 3410 korun na dospělého za měsíc, se kterým musejí vyjít. Sami si nakupují a vaří, někteří i pracují, děti chodí do školy. Dochází tak ke kontaktům s českými starousedlíky.
Soužití to není vždy harmonické. „Řekla bych, že se to zlepšuje. Obavy z přílivu nemocí a kriminality se nenaplnily. Horší je to s konzumací alkoholu, se kterou mají lidé z rusky mluvících zemí problém,“ popisuje Vyhnálková. „Lidem vadí, když je vidí opilé na veřejnosti. Na druhé straně podnikatelé jsou rádi, že u nich cizinci utratí své peníze,“ shrnuje.
Na Čechy nedám dopustit Kosteleckým střediskem si prošla i pětadvacetiletá Ayane, která do Česka uprchla před čtyřmi lety na falešný pas ze somálského města Kismaayo. V Kostelci pobyla devět měsíců, kdy čekala na rozhodnutí o udělení azylu. Dnes žije sama v Praze v pronajatém bytě ve Vysočanech. Na dobu v Kostelci vzpomíná s nostalgií, mnohem horší časy podle ní přišly poté, co azyl dostala. Tehdy se totiž musela postarat sama o sebe, ale ještě neuměla česky a neměla žádnou pořádnou kvalifikaci. Chápe proto, že si jiní uprchlíci vybírají bohatší – a tedy štědřejší – země. U Ayane vše ještě komplikoval fakt, že byla černoška zahalená v šátku. „Šla jsem na zdravotní školu, ale ředitelka mi zakázala nosit šátek. Šla jsem s ní k soudu a vyhrála, ale ze školy už jsem odešla. To byl však jediný špatný člověk, kterého jsem tu potkala, jinak nedám na Čechy dopustit,“ říká Ayane. Bavíme se v angličtině, ve které se cítí jistěji.
Ayane do Česka zavála náhoda. Směřovala do Německa za příbuznými, ale let přes Moskvu přistával v Praze. Tady ji pak zaregistrovaly úřady, a proto tu také požádala o azyl. „Nevěděla jsem, že Česko existuje,“ vzpomíná.
Po udělení azylu a přestěhování do Prahy brala Ayane každou práci, která se objevila – hlavně uklízení. Teď už dva roky pracuje ve montessoriovské školce. Jestli tu zůstane navždy, neví. „Chci si požádat o občanku,“ usmívá se. Ayane chodí do mešity na Palmovce, s lidmi z muslimské komunity se ale blíže nezná. „To nesouvisí s náboženstvím. I v křesťanském kostele mohou být nějací špatní lidé,“ krčí rameny při otázce, jestli z českých muslimů může vzejít terorista.
Lidí, jako je Ayane, kteří požádali o azyl, dostali ho a zůstali v Česku, je tu jen hrstka. Český stát je v udílení ochrany extrémně přísný. V loňském roce získalo podle ministerstva vnitra azyl jen 82 osob ze zhruba tisícovky žadatelů o mezinárodní ochranu. 294 osob dostalo takzvanou doplňkovou ochranu, která se udílí jen na jeden až dva roky. Například takové Německo mělo vloni zhruba 180 tisíc žadatelů o azyl a nevyhovělo jen třetině.
Parta notorických odmítačů Tolik žádostí, kolik má Česko za rok, přijímá Polsko za jediný měsíc. Přes naše severní sousedy se valí vlny uprchlíků z války na Ukrajině směřujících za lepším životem do Německa. Vzorní Poláci je zaregistrují a Němci jim je pak kvůli Dublinské úmluvě zase vracejí, což frustruje jak Poláky, tak uprchlíky. Zaplaveno je také Maďarsko, kde se jen v listopadu tohoto roku objevilo devět tisíc utečenců. Přílivu běženců čelí rovněž Rakousko. Jediná ze sousedních zemí, kde moc uprchlíků není, je Slovensko. „V EU je parta asi deseti zemí, kam nechodí vůbec nikdo. Státy, které mají uprchlíků hodně, na tyto země tlačí, aby jim ulehčily,“ popisuje ožehavou debatu o uprchlících, která nyní probíhá v Unii, Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům. Velké a bohaté země jako Německo by rády zavedly kvóty, které by běžence spravedlivě rozdělily mezi členské státy Unie. Tomu se domácí politici brání. Ve stejné skupině s Českem jsou pobaltské země, Slovinsko, Slovensko, Portugalsko, Rumunsko, Lichtenštejnsko a také Chorvatsko.
„Italové jsou chytří. Uprchlíky přestali registrovat a pošlou je dál, kam chtějí jít. Maďaři mají dramatický nárůst. Ze začátku všechno poctivě registrovali, teď buď nestíhají, anebo pochopili, že jim je pak pošlou zpátky. Máme teď plnou detenci (zadržovací zařízení – pozn. red.) v Bělé Jezové, kde čekají lidé na transport do Maďarska, kde byli prvně zaregistrováni,“ vysvětluje úskalí Dublinské úmluvy Rozumek.
Celý evropský systém je podle něho divný a nefunkční. Tlačí totiž uprchlíky do jižních a východních států, kde se poprvé dostanou do kontaktu s úřady. „Myslím, že italský přístup je dobrý: zachránit život a pak nedržet.
Chtělo by to jednotné síto někde na jihu a východě, kde by úředníci vyhodnocovali žádosti.
Musí se vyslat jasný signál, že pro ty, kteří chtějí jen nastartovat svůj život jinde, tu místo není,” myslí si ředitel OPU. „Jihu se musí ulevit,” dodává Rozumek. Celkem mluvíme o 530 tisících lidí, kteří vloni v EU požádali o azyl. Česká tisícovka tedy Evropu rozhodně nevytrhne.
Rozumek je ale rád, že se nyní nastartovala debata o přistěhovalectví: „Ta problematika politiky nikdy nezajímala, protože cizinec rovná se nevolič. Teď se poprvé objevuje debata, kdy čeští politici vyslovují své názory.”
Co se týče dobrovolných emigrantů, Česko vloni dalo povolení k dlouhodobému pobytu 12 tisícům lidí a k trvalému pobytu pak 22 tisícům cizinců. „Já tady chci zůstat, tak proč mě nenechaj? Nejsem žádný flákač, umím makat,“ kroutí hlavou dvacetiletý Armén David.
O autorovi| Petr Horký • horky@mf.cz
