Lekci ze skromnosti a tolerance dostane žíznivý Čech v Africe kousek pod rovníkem. A není to díky unipivu typu Heineken, které by tady očekával. Odhoďme předsudky, jimiž si nalháváme, jak černoši neumějí leccos uvařit; natožpak pivo. Úšklebky, jimiž fajnšmekři svého času komentovali keňské zkušenosti bývalého generála Prazdroje, nejsou na místě. Nadto – Rwanda je zrovna zemí s velice slušnou spotřebou piva. Dostanete tam sice i ugandský bell či keňský pilsner, ale rodilého Středoevropana potěší nejvíce mützig.
„Co se týče kvality, bezkonkurenční je mützig,“ radí kigalský pivař Cyriaque. Hovoří o moku, v němž je 5,5 procenta alkoholu. A jeho kolega Antoine pyšně dodává, že za večer „dá i šest mucigů“. Ovšem pozor! Rwanďané se s pivem nepářou, ani co se objemu týká. Pivka nepijí z půllitrů, nýbrž proces – hlavně těch zdržujících objednávek – notně zjednodušili. Nejprodávanější rwandské značky zde totiž servírují i v provedení 65 a 72 centilitrů, což oněm „šesti kouskům“ dává poněkud jiný rozměr. (Amstel tu například prodává výhradně třetinky, a proto se občas dočkáte dvou láhví dodaných na stůl najednou.)
Dalším z nejprodávanějších piv je místně tradiční banánové urgwagwa, jehož historie se odvíjí od chutí belgických kolonizátorů.
Pro duševní kulturu našich milovníků piva by možná nebyl až tak scestný byznysplán otevřít si v Čechách hospodu čepující toliko exotické značky. Libo-li kambodžské, pobřežněslonovinové či chilské pivo? Kdo ví, třeba by to fungovalo; knajpy na ovocné i jiné speciály už v ČR přece máme. Minimálně jeden tradiční název by v nápojovém lístku zůstal, neboť druhým nejoblíbenějším pivem Rwandy je zlatavý mok podobající se našemu primusu a jmenuje se, ejhle, Primus.
Martin Rychlík, Kigali
***
Hořké osvěžení. Kdo by se kdy ve rwandské reklamce nadál, že propagace piva Mützig zasáhne i evropský tisk.
