Ze zákulisí americké firmy Eli Lilly vyrábějící mimo jiné lifestylový lék Prozac
Vzali byste si pilulku z rukou lékaře, kdybyste věděli, že vám nejenže nepomůže, ale naopak zvýší riziko vaší sebevraždy? Nebo že vám přinejmenším zničí zdraví? Hloupá otázka. Přesto to denně dělají miliony lidí. O negativních účincích léků, které bereme, víme pramálo. Farmaceutické firmy je nepřiznávají, jelikož jejich motorem je touha po výdělcích za každou cenu. Jenže tato cesta je dlážděna mrtvolami, jak vyplývá z knihy bývalého šéfa švédské pobočky americké farmaceutické společnosti Eli Lilly Johna Virapena Nežádoucí účinek: Smrt. Bylo jen otázkou času, kdy někdo zevnitř lékového průmyslu vyrukuje s popisem toho, jaké praktiky v této branži panují. A málokdo je zasvěcenější než právě Virapen. Začínal totiž jako obyčejný obchodní zástupce, jenž navštěvuje lékaře ve svém rajonu a snaží se je přesvědčit, aby předepisovali jeho léky. Z pozice začátečníka v byznysu se vlastní šikovností vyšvihl mezi nejlépe hodnocené ředitele švédské pobočky amerického koncernu.
Prostředky na úplatky
Pro zasvěcené nic z toho, co je v knize, nepředstavuje zvláštní novinku. Spíše jde o připomenutí průkopnických začátků, jak před nějakými pětatřiceti lety výrobci vnucovali svůj lék na trh. Od relativně neškodných pozorností typu květin pro lékaře až po jachtu coby dárek. Systém úspěšně funguje dodnes a rozvinul se do skutečně sofistikované podoby úplatků. Slovy jednoho z lékařů citovaných v knize: „Můj názor si sice nekoupili, ale je nezdvořilé se kriticky vyjadřovat na adresu lidí, kteří mě skvěle pohostili…“ „Zatímco v minulosti jsem lékaře stimuloval rozdáváním kožených obalů na spisy, per a předem vyplněných receptů, teď jsem měl k dispozici jiné prostředky. Na vyšší úrovni šlo o to, aby o našich výrobcích pozitivně psali lékaři na vědeckých postech, a to například v odborných časopisech. Takovými výzkumníky jsou takzvaní „míněnítvorní“ odborníci. Pečlivě jsme si je vybírali a šikovně je přetahovali na naši stranu. Ne že bychom je vědecky přesvědčili o kvalitě našich výrobků. Kdeže, zaplatili jsme jim za to,“ popisuje Virapen. Například když o léku Distalgesic, kdysi významném opioidu, na veřejnost prosákly informace o vážných nežádoucích účincích, bylo slovy autora knihy na čase aktivovat míněnítvorného odborníka na léčbu bolesti. Ten do jistého odborného časopisu napsal článek ve smyslu „není to tak hrozné“, přičemž všechny noviny následně poslušně citovaly váženého odborníka. Odbyt byl zachráněn. Platba pro něj za splnění úkolu se pak podle Virapena ocitla v účetnictví Eli Lilly v kolonce „Prostředky na výzkum“. „Tvůrci veřejného mínění jsou skutečné autority. Když něco řeknou, tak to platí. A je jedno, jaká jsou fakta a co na to říká věda,“ píše bývalý šéf švédské Eli Lilly.
Chybné pokusy se nepočítají
Závažnější je, když Virapen popisuje, jak se dá zmanipulovat klinický výzkum či jak lze pomocí úplatků dostat na trh lék s vážnými vedlejšími účinky. A přiznává se, jak snadné bylo v zemi typu Švédska, které má vysoké mravní kodexy, uplatit profesora majícího registraci léku na starost. O co šlo? O jeden z nejznámějších léků vůbec – antidepresivum Prozac – který se na konci minulého století stal snad nejznámější lifestylovou drogou. Byť podle Virapena výzkum ukázal, že lék působí v mnoha desítkách případů jinak, než by měl – místo aby z deprese léčil, pacienty do deprese uvádí, takže ti pak páchají sebevraždy – byl s pomocí korupce schválen. Upravily se protokoly o klinických zkouškách a nepříjemné věci se z nich vypustily. „Roku 1986 došlo při klinických zkouškách k enormně vysokému počtu sebevražd. V průměru z každého tisíce pacientů, kterým se podával Prozac, spáchalo 1,25 procenta sebevraždu. Šestinásobně vyšší riziko sebevraždy zjistila i pozdější studie v roce 1995,“ píše autor a dodává, „Skutečným skandálem však je, že Eli Lilly o všech nežádoucích účincích věděla už před samým podáním žádosti o schválení přípravku.“ Testy probíhaly tak, že byli předem vyloučeni lidé se sklonem k sebevraždám nebo ti, co trpí depresemi (tedy ti, jimž měl být lék primárně určen). Vyloučili se také jedinci, kteří na lék žádoucím způsobem nezareagovali. Chybné pokusy se zkrátka nepočítají. „Po sečtení zbytku všech těchto testovacích sérií zůstává jen 286 pacientů, kteří absolvovali zkoušky až do konce. Z jedenácti tisíc jen 286. Prozac je předepisován v milionových množstvích a hltají ho lidé po celém světě. Na základě zkušeností 286 jedinců, na nichž ho před schválením vyzkoušeli,“ uvádí Virapen. To vše navíc probíhalo na pozadí výzkumů, které kriticky zkoumaly, zda léky na bázi zvyšování hladiny serotoninu v těle (což je princip Prozacu) vůbec fungují. A zdá se, že nikoli. Naopak má podle odhadů Virapena Prozac na svědomí smrt pětadvaceti tisíců lidí.
Peníze, nebo pomsta
Laiky bude kniha šokovat. A po přečtení se nejspíše začnou ptát lékaře, jestli ten lék, co jim předepisuje, nepochází od této „podvodné“ firmy. Avšak nemylme se, tady nejde jen o Eli Lilly. Podobně fungují také ostatní farmaceutické společnosti. Snad jen s tím rozdílem, že se dnes samy snaží o jistou etiku a vnitřní regulaci. Jistěže ne proto, že by se v nich rázem hnulo svědomí. Vystavit si etický kodex na webové stránky působí hezky na veřejnost. Dělá to pozitivní image. Ještě důležitější je fakt, že spirála pozorností a darů se už roztočila do tak drahých výšin, že to příliš narušovalo rozpočty i těm největším lékovým gigantům. Takže bylo zapotřebí to nějak zarazit, omezit to nejnákladnější. Dnes například většina firem zaplatí lékařům pobyt na kongresu v exotickém prostředí den před začátkem kongresu a den poté, nikoliv týden před a týden poté. To za Johna Virapena ještě nebylo. Virapen je nicméně člověk, který umí vydělat peníze. Přesvědčí vás o tom už na začátku knihy svým příběhem chudého chlapce, kuliho, který vyrůstá v cizincům s tmavou pletí nepřátelském prostředí, tedy začíná méně než od nuly. A přesto se vypracuje v úspěšného šéfa velké farmaceutické firmy, jemuž rok od roku zvyšují plat. Ano, John Virapen umí vydělat peníze a tato kniha je toho důkazem. Čte se velmi dobře. Autor používá krátké věty, na které není nutné se příliš soustředit, jednoduše obracíte stránku za stránkou stejně samozřejmě, jako když ukusujete chleba k snídani. Krátké věty navíc působí úderněji, takže vám jejich smysl rezonuje v hlavě ještě dlouho poté, co jste knihu odložili. To vše jsou důvody, proč se kniha nepochybně stane bestsellerem. A vydělá autorovi balík. To je totiž pravděpodobnější důvod, proč Virapen své přiznání ke korupci sepsal, než ten, jímž se v knize ohání: že myslí na svého syna a bojí se, protože výrobci léků si vymýšlejí nemoci a na neexistující nemoci prodávají léky, které ubližují. Že by se ostřílený pardál, který má za sebou dvě manželství a dnes už dospělé děti, zrovna u posledního potomka přerodil v úzkostlivého rodiče, jenž chce bránit gigantům v ovlivňování svého syna jejich produkty? Pardon, tak ušlechtilé pohnutky autorovi nevěřím. Mnohem spíše stojí za vznikem knihy pomsta, protože Virapen byl z Eli Lilly vyhozen. Anebo fakt, že takové přiznání šokujících faktů o lécích a firmách, které je vyrábějí, tu ještě nebylo, tudíž to má potenciál vydělat peníze.
Dvě poselství
Přesto je to kniha důležitá. Dokonce velmi. Kdyby totiž v každém čtenáři zanechala alespoň následující dvě poselství, stačí to. Zaprvé: pilulky nejsou lentilky. Všechny tabletky jsou tělu nepřirozené chemikálie a všechny člověku ubližují. Jde jen o to, jak velký je poměr mezi tím, že při nemoci pomohou, a mezi jejich negativními účinky. Jde o to, co převažuje. Budete-li se chtít vyléčit z rakoviny a nezemřít, bude vám v první chvíli asi jedno, že vám chemoterapie zničí vlasy a imunitu. Důležitější je eliminovat větší nebezpečí a pak teprve můžete řešit to ostatní. Mimochodem kdyby se dnes schvaloval aspirin, neprošel by. Má tolik nežádoucích účinků, že by mu lékové agentury odmítly vydat registraci. Přesto je dobré přemýšlet dříve, než začnete brát cokoliv, co vám chce lékař předepsat. Jestli více než o nemoc nejde o dobrou reklamní kampaň. Nejvíce se to asi týká očkování. A za druhé: lékař není pacientův partner. Nesnaží se pomoci z čistého altruismu, byť na to přísahal. Všechny informace o lécích a nemoci je proto dobré si ověřit jinde. Je lepší předpokládat to horší, totiž že si lékaře „koupila“ některá firma, než si zničit zdraví zbytečnými pilulkami. „Ptejte se. Položte jednu, dvě nebo více otázek. Máte právo dostat trpělivou, vyčerpávající a srozumitelnou odpověď. Mimo jiné si ověřte lékaře: bral byste ten lék vy osobně?“ radí autor pacientům. Pokud u čtenářů kniha „Nežádoucí účinek: Smrt“ zapůsobí natolik, že nejprve budou přemýšlet, než začnou polykat jakékoliv pilulky, byla spisovatelská práce Johna Virapena užitečná.
Nežádoucí účinek: Smrt Autor: John Virapen Vydal: Slovart-Print 2010 Rozsah: 247 stran
