Dva roky uběhly od chvíle, kdy se Edward Snowden snažil zburcovat svět zprávou, že jsme masově odposloucháváni
Neskutečná odhalení systémového administrátora z Národní bezpečnostní agentury (NSA) byla po počátečním humbuku přivítána čímsi jako rozpačitým tichem. Rozpaky jsou též slovem, které charakterizuje nejběžnější reakci na „masové sledovací programy“ NSA dodnes. Důvodem je to, že jen málokdo si uměl (a pořád umí) představit, co to americká vláda s internetem vlastně provádí. Konkrétní údaje rozpaky ještě umocňují: NSA zpracovává denně 20 miliard komunikací z celého světa, troubil před dvěma lety na poplach Glenn Greenwald. Co že to NSA dělá? Slavný investigativní reportér mohl zrovna tak varovat, že Washington monitoruje všechny kapky deště nad Tichým oceánem, a vzbudilo by to podobný nerozruch.
Technicky zaměřené magazíny byly samozřejmě v obraze, avšak široká veřejnost se musela nejdříve seznámit s tím, co je to třeba digitální vlečná síť (dragnet). Prvotní údiv nad tím, jakými zázračnými schopnostmi musí několik stovek zaměstnanců NSA disponovat, aby mezi 20 miliardami telefonátů, textových zpráv, e-mailů a soukromých vzkazů na sociálních sítích identifikovali tu jednu od jemenských teroristů, vystřídalo zděšení pramenící ze zjištění, že to NSA vůbec dělat nemusí, protože stačí ulovená data z digitální sítě postupně ukládat na servery v Utahu, kde budou několik let omývána padesáti tisíci hektolitry vody denně (aby se servery nepřehřály), dokud si je nějaký administrátor nevyhledá pomocí vhodně zvolených klíčových slov. Případně budou – což je asi trilionkrát pravděpodobnější – navždy zapomenuta a za pár let přemazána novými shluky dat, v nichž se budou útržky konverzací mezi bratry Carnajevovými střídat s útržky důvěrné korespondence mezi vámi a vaší milenkou.
NSA nejprve spěchala veřejnost konejšit tvrzením, že ve skutečnosti záznamy rozhovorů s milenkami nemonitoruje, nýbrž jen sbírá metadata. To pomohlo zklidnit rozjitřenou náladu masově sledované veřejnosti do doby, než jí bývalý zaměstnanec NSA osvětlil, že jakmile máte metadata, obsah už nepotřebujete. Jak to? Když manžel zavolá manželce, že zůstane v práci do večera, máte obsah jejich hovoru.
Metadata vám ale prozradí, že nevolal z práce, nýbrž z motelu a krátce předtím kontaktoval po internetu místní eskortní agenturu, vysvětlil analytik. Nyní jsme věděli, k čemu je dobré schraňovat metadata, ale tím méně nám bylo jasné, proč analytici NSA nechali třeba na jaře 2013 bratry Carnajevovy nerušeně osnovat atentát v Bostonu, aby se namísto jejich sledování věnovali sběru metadat telefonních hovorů německé kancléřky Angely Merkelové, brazilské prezidentky Dilmy Rousseffové a dalších asi třiceti světových vůdců.
Bílý dům bezprostředně po odhaleních Eda Snowdena ujistil světovou veřejnost, že masové sledování je podle ustanovení č. 215 zákona z roku 2001 zvaného PATRIOT Act zcela legální a probíhá s posvěcením Kongresu. A proč NSA špehuje přátele USA, třeba Angelu Merkelovou? Amerika prostě využívá skutečnosti, že naprostá většina internetového provozu probíhá přes její servery, vysvětlili američtí bezpečnostní experti. V jejich žargonu se tomu říká výhoda domácího hřiště. Jestli se vám to nelíbí, nechoďte na web, anebo si založte vlastní internet, zněl zhruba jejich vzkaz. Situace nadlouho zkameněla v následující podobě: Snowden je vlastizrádce, jenž musí být souzen za špionáž. Masové sledování je nezbytné k zajištění národní bezpečnosti USA. Bude pokračovat, kapacitu serverů je třeba navýšit a sledovací metody ještě vytříbit.
Tak tomu bylo skoro dva roky a vlastně až počínaje dneškem – přesněji řečeno 1. červnem 2015 – je všechno jinak. K rozhodujícímu zvratu dospěl děj pomocí dramatických kotrmelců, které by ocenil i Franz Kafka.
Odpadní roury patří vládě Přestože Spojené státy žily dva roky v představě, že sběr metadat byl podle ustanovení č. 215 zákona PATRIOT Act legální, federální odvolací soud došel 7. května k přesně opačnému závěru. Soudci po vyslechnutí mnoha kongresmanů konstatovali, že nikdo v Kongresu včetně členů výborů dohlížejících na tajné služby, a dokonce ani sami autoři ustanovení 215 neměli ve skutečnosti tušení, že FBI a NSA budou zákon používat k paušálnímu vymáhání metadat od telefonních operátorů a poskytovatelů připojení (kteří o tom podle jiného ustanovení nesměli pod vysokou pokutou hovořit). Masové sledování je podle soudu porušením čtvrtého dodatku ústavy, který vyžaduje ke každému sledování speciální soudní příkaz.
Týden po tomto rozsudku schválil Kongres zákon zvaný FREEDOM Act, jenž masové sledování pomocí digitální vlečné sítě a dalšího online monitorování výslovně zakazuje. Prezident Barack Obama, který sledovací praxi dříve podpořil, je nyní připraven FREEDOM Act podepsat. Jenže nedostane šanci, protože zákon 22. května neprošel Senátem, a to přesto, že pro hlasovalo 57 senátorů ze 100 (regule horní komory vyžadují 60 hlasů). Vznikla tak zajímavá situace – FREEDOM Act rušící sporné ustanovení má sice podporu Sněmovny reprezentantů, prezidenta a většiny senátorů, přesto v USA nadále platí paragraf, který je podle soudu protiústavní a Kongres jej v podobě, v jaké je nyní tajnými službami vykládán, vlastně nikdy neschválil.
Od 1. června je to zase jinak. Ustanovení č. 215 neplatí. Ovšem nikoli proto, že by je zrušil nějaký nový zákon anebo že by si jeho zrušení vyžádala vůle lidu. Platnost ustanovení vypršela sama od sebe. Senátu se totiž nepodařilo dočasně prodloužit jeho platnost omezenou 1. červnem, mimo jiné díky heroické řeči republikánského senátora a kandidáta na prezidenta Randa Paula, který proti prodloužení sporného ustanovení na půdě Senátu hovořil (filibustroval) deset a půl hodiny v kuse. Znamená to konec masového sledování?
Nikoli. Kdo by si myslel, že NSA se po neúspěchu v Senátu rozhodne svá úložiště dat v Utahu zase rozebrat, odvézt do sběru a na místě bývalých serverů třeba zahradničit, ten podceňuje ochotu běžných Američanů dát » podobným programům zelenou a sami sebe vystavit online sledování. V diskusích pod články o vládním programu zaznívaly argumenty, podle nichž vlastně není rozdíl mezi sběrem dat a běžným patrolováním policie, třeba při kamerovém snímání dálnice. Proč by mě mělo znepokojovat, že vláda shromažďuje údaje o mých telefonátech? Operátor to přece dělá taky, dělal to vždycky a dělá to zrovna teď! Jak by mi jinak vystavil účet? ptal se jeden diskutující. Vím toho o odpadním potrubí dost na to, abych věděl, že už nechci vědět víc. Někdy je dobré věřit své vládě, argumentoval jiný diskutér.
Po demonstraci takto ledabylého přístupu k vlastním datům podle vzoru „kdo nic neprovedl, nemá se čeho bát“, by bylo bláhové se domnívat, že Američané budou cítit nějaké ohledy při sběru dat o Neameričanech. Právě na jejich – tedy vlastně na našem – špehování chtějí NSA a spřátelené agentury založit pokračování programu masového sledování (viz ustanovení č. 702 a dekret č. 12333), když se jim nepodaří obnovit ustanovení č. 215. Namístě je tedy otázka, čeho Edward Snowden svým předloňským útěkem a usilovným hvizdem na píšťalu vlastně dosáhl.
Jehly v seně Je toho překvapivě více, než by se z vlažné reakce americké i světové veřejnosti zdálo. Dokázal třeba, že jehly ve stohu hledají Američané marně. Tak zní totiž nejoblíbenější metafora tajných služeb, když chtějí veřejnosti své dosti nesrozumitelné počínání trochu přiblížit – poeticky naznačují, že pátrají po nebezpečných jehlách ve stohu. Bývalý zástupce ředitele CIA Michael Morell například tvrdí, že kdyby měla jeho organizace k dispozici sledovací programy už před 15 lety, mohla zabránit 11. září. Ponechání těchto programů v běhu má podle něj potenciál zabránit dalšímu 11. září.
Tajné služby mají prý za úkol sbírat balíky slámy (rozuměj informací) a pátrat po nebezpečných jehlách, ještě než stačí někoho zranit.
Někteří zastánci programu jdou tak daleko, že citují příklady útoků, jimž se díky sběru slámy podařilo zabránit: útok na newyorskou podzemku či na dánský deník Jyllands-Posten. Ani jeden z příkladů však nesedí. První útok zmařil Scotland Yard a druhému zabránily informace od teroristovy ženy. Nikdo nepředložil jediný důkaz, že by sledovací programy jako Prism odhalily jakýkoli připravovaný útok, konstatovala prezidentská vyšetřovací komise ustavená po Snowdenově útěku. Příprava atentátu v Bostonu (duben 2013) bratry Carnajevovými nebo útoku na výstavu portrétů proroka Mohameda v Texasu (květen 2015) sběračům metadat zcela unikla.
Dnes 31letý obrýlený mohykán Snowden, který žije se svou americkou přítelkyní v Rusku a zapřísahá se, že hostitelské zemi neposkytl za nedobrovolný azyl (původně chtěl do Jižní Ameriky, ale na moskevském letišti Šeremetěvo zjistil, že mu americké úřady mezitím pozastavily platnost pasu) žádnou dodatečnou informaci, také pomohl konečně osvobodit firmy, jako jsou Google, Facebook, Twitter, LinkedIn, Yahoo, Dropbox, Apple a Microsoft. Ty se nedávno sdružily do koalice Reformuj vládní špionáž a snaží se ukončit neslavnou éru, v níž dosud fungovaly pro tajné služby jako cukrárna. Google a Apple například vyvíjejí šifrovací software, který má zabránit dalšímu bezuzdnému plenění dat ze strany vlády prostřednictvím jiných programů než Prism, která soudní příkaz dokonce ani nevyžadují.
Snowden už vše podstatné asi řekl, a to včetně drbů, například jak se kolegové v NSA navzájem rozptylují tím, že si ukazují nahé fotografie běžných uživatelů internetu v kompromitujících sexuálních pozicích, případně se baví nad jejich dojemnými milostnými a finančními peripetiemi. V USA je obviněn ze špionáže, což mimo jiné znamená, že mu nedávný rozsudek odvolacího soudu o protiústavnosti sledovacích programů bude při případné obhajobě k ničemu, neboť špion nemůže argumentovat veřejným zájmem. Postupně si získal vlažné sympatie veřejnosti, ovšem převažuje skepse. Kdyby se dala shrnout do několika slov, zněla by asi takto: Děkujeme za upozornění, ale možná jste se nemusel obtěžovat. Teď kdybyste laskavě odložil píšťalku a převzal si soudní obsílku. l
Sledovací programy, jež světu odhalil Snowden MUSCULAR. Tajný program ke sběru dat (hlavně o Yahoo a Googlu) z podmořských kabelů u břehů Británie. Nevyžaduje ani předschvalování u soudu a provozuje jej primárně britská rozvědka GCHQ. Prism. Tajný program, jehož pomocí NSA získává elektronickou komunikaci od firem jako Google nebo Yahoo. Obešle je soudním příkazem (paušálně předschváleným) a pohrozí pokutou (např. 250 tisíc dolarů denně, jak se stalo v případě Yahoo). Firmy mají příkaz o celé záležitosti mlčet, rovněž pod pokutou. Tempora. Program britské „signální“ rozvědky GCHQ. Sbírá elektronickou komunikaci přímo z optických kabelů a předává ji dále, například americkým kolegům. „NSA Temporu miluje,“ říká Snowden. NSA má sbírání komunikace přímo z optických kabelů v USA zakázáno. XKeyscore. Počítačový systém k analýze elektronických dat. Jeho pomocí lze v záplavě dat identifikovat konkrétní osobu a zacílit na ni. Amerika prostě využívá skutečnosti, že naprostá většina internetového provozu probíhá přes její servery, vysvětlili američtí bezpečnostní experti. V jejich žargonu se tomu říká výhoda domácího hřiště.
Svět paragrafů Ustanovení č. 215. Ustanovení zákona PATRIOT Act a zároveň úprava zákona o rozvědce (FISA) ohledně přístupu k dokumentům. Umožňuje udělit přístup ex parte, tedy bez účasti všech stran. Součástí je příkaz mlčenlivosti s pokutou do výše stovek tisíc dolarů denně, když se firma nepodvolí. Ze strany tajných služeb přišly desítky tisíc takových žádostí, jež byly příslušným soudem FISA vyřizovány paušálně kladně Ustanovení č. 702 (zákon FISA). Přístup k dokumentům mimo USA. Umožňuje zachycovat komunikaci osob s jiným než americkým občanstvím. Dosud se týkalo asi 90 tisíc osob. Když sledovaná osoba komunikuje s občany USA, je legální zachytit i jejich komunikaci. Dekret č. 12333. Vydal jej roku 1981 prezident Ronald Reagan. Rozšiřuje možnosti, jak zachycovat komunikaci osob s neamerickým občanstvím. NSA nyní plánuje dekret využít i k pokračování sledovacích programů na území USA. Federální databáze lidí podezyelých z napojení na terorismus. Týká se asi milionu osob po celém světě. Podle Snowdena je na seznam zařazeno legitimně zhruba deset procent osob, ostatní byli na seznam „vtaženi sítí“. Ron Wyden. Senátor za demokraty, jenž se do roku 2013 jako jediný pozastavil nad masovým sledováním. Byl umlčen „jestřáby“ v Senátu. Někteří kongresmani o programech přece jen věděli. Kongres totiž každoročně schvaloval jejich rozpočet, na seznamu však figurovaly pod kódovými jmény a bez specifikace.
34 tisíc tajných žádostí o povolení k elektronickému sledování dostal federální soud FISA mezi roky 1979 a 2012. 12 žádostí federální soud zamítl.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz