Víc piva se už v Česku asi nevypije, ale zato se může pít lepší a ziskovější.
Komu to dojde včas, vydělá
Evropu lze rozdělit celkem ideálně na dvě části. V té první se žádné jídlo neobejde bez česneku a bez zapití několika doušky, či raději láhvemi opravdu dobrého vína. V té druhé kuchyni vládne vůně cibule a na stole stojí velké sklenice s pěnivým pivem. Celkem pozoruhodné pro ekonomy je, že hranice mezi těmito dvěma světy je současně hranicí dvou optimálních měnových zón. Ostatně i problémem eura je, že se s ním platí na sever i na jih od Alp a na východ i na západ od Rýna. Ačkoli je naprosto zjevné, že pijáci vína jsou rozpočtově neukáznění a socialisticky rozhazovační, zatímco spořiví pivaři nadávají, že jim v jednotné Unii musejí na jejich životní styl přispívat.
My Češi víme dobře, kam patříme; o euro nestojíme a pivo pro nás není jen nápoj, ale životní styl. Je však otázkou, nakolik to chápou vlastníci a manažeři pivovarů, restaurací a obchodů a jak se nepochopení pro pivaře promítá do celkové spotřeby a zejména do její struktury. Podle prostých statistik to vypadá, jako by Češi přestali pivu rozumět nebo naprosto rezignovali na kvalitu. Vysoký podíl nízkostupňových piv nejnižší kvality a rostoucí obliba tragických PET lahváčů o české pivní kultuře ale moc nevypovídají. Je to daleko spíše diktováno ekonomickými možnostmi, protože pivař stále rozezná dobré pivo od špatného, i když normálně konzumuje jakousi pivní imitaci z Normy. A možná by si i připlatil za kvalitní značkovou desítku, kdyby ovšem byla opravdu kvalitní, což dnes až na zázračné výjimky není. Ne vždy jen vinou hodně „ekonomické“ výroby v pivovaru. Pro poučeného pivaře dnes není tak těžké najít kdekoli v republice dobré pivo. Ať už z velkého prémiového pivovaru, od malých ambiciózních lokálních hráčů, či od hospodského s mikropivovarem. Problém je najít hospodu, jejíž výčepní se pivu věnuje, protože jak známo pivovar pivo vyrábí, ale hospodský ho dělá. Zvyk čepovat do skutečně čistých, chladných a mokrých sklenic z pravidelně sanitovaného výčepního zařízení je zatím běžný jen v pražských pivnicích a na pár místech na venkově. Kromě Plzeňského Prazdroje si výčepní svého piva nikdo systematicky nevychovává a nekontroluje je, nebo to alespoň není vidět. A zřejmě i za touto skutečností je část onoho ne zrovna pro pivovary žádoucího přesunu od sudového a tankového piva k láhvím a plechovkám, kde je už mnohem těžší udržet si věrného konzumenta kvality. Zvláště když na nákupy vyrazí spořivá manželka.
Nicméně přesto zažíváme výraznou renesanci pivní kultury díky minipivovarům s hospodou, kde lidé s nadšením konzumují čerstvé a dobře ošetřené pivo, které pro ně vyrábějí nadšenci, pro něž je to zpravidla mnohem více než jen práce a zdroj obživy. A ta piva jsou v naprosté většině opravdu dobrá, ať už jde o módní speciály, jejichž obliba roste stejně rychle, jako klesá, nebo o českou spodně kvašenou světlou a dobře červeňákem chmelenou klasiku. Část trhu, který dnes drží, je sice malá a těžko dramaticky vzroste, nastavuje ale kvalitativní etalon, s nímž se musejí velké značky vypořádat.
A ony se o to bezpochyby budou snažit. Nakonec většině pivovarnických podnikatelů by už snad mohlo dojít, že v Česku se prostě nemůže pít ještě více piva, než se pije, ale zato se může pít lepší a ziskovější. Kdo to pochopí rychleji, bude mít v řežbě, která začíná a kterou prognózujeme v tématu tohoto vydání týdeníku Euro, navrch. l
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz