Pivo lepí Sudety. Zapomenuté hřebeny a údolí Krušných hor oživuje pivní stezka

Po krátké odpolední bouřce se krušnohorské lesy zelenají ještě víc než před pár hodinami. Svěžím vzduchem se proplétá nejen vůně čerstvého jehličí a mokré trávy, ale i odér vařeného sladu. Line se z podniku Privatbrauerei Rechenberg, který stojí pár kilometrů od české Moldavy. „Prodával jsem chmel a před dvěma roky jsem se dostal i sem. Majitel se mě ptal, jestli neznám nějakého dobrého českého sládka, tak už jsem tu zůstal,“ směje se Jiří Vent.

Právě Andreas Meyer, kterému zdejší rodinný podnik patří, přišel loni s myšlenkou na propojení minipivovarů na obou stranách Krušných hor. Když se prý Vent o ideji svého šéfa dozvěděl, hlasitě se rozesmál. „Protože vím, že v České republice se takové nápady řeší už dvacet let,“ doplňuje sládek.

Jenže Krušnohorská pivní stezka nezůstala jen na papíře. I proto, že kromě Meyera „chmelový sen“ zaujal řadu jiných pivovarníků.

A zájem je prý mnohem větší, než kdokoli čekal. Podle Libuše Novotné, ředitelky Destinační agentury Dolní Poohří, v současnosti stezku tvoří sedmnáct pivovarů. Což ale není konečné číslo. Ozývají se další podniky. „Původní myšlenka přitom byla, že propojíme maximálně deset pivovarů, abychom si nejdřív vyzkoušeli, jestli to bude vůbec fungovat,“ přibližuje Novotná.

Kraj větrníků a piva. Kousek za hranicí s Německem můžete stále slyšet češtinu.

Až se „provoz“ na Krušnohorské pivní stezce letos 12. května rozjede oficiálně, čeští i němečtí pivaři budou moci zjistit, jaké pivo se vaří na druhé straně hranice.

Spadla mi brada

V Krušných horách totiž panuje velmi zvláštní situace. A ve svém vyprávění ji popisuje i sládek Jiří Vent. Když už se pěší turisté nebo cyklisté z české strany vydají do Krušných hor, málokdy vstoupí za hranici. A pokud ano, tak především jen na příhraniční trasy a stezky. Málokdo proto ví, jaké pivní bohatství ukrývají německé krušnohorské lesy. „Když jsem do Rechenbergu přišel poprvé, spadla mi brada,“ vypráví Vent.

Zdejší pivovar, kde uvaří zhruba deset tisíc hektolitrů ročně, tvoří dva provozy. Jeden historický – a plně funkční – kde se pivo dělalo až do začátku 90. let. Ve starých prostorech provoněných sladem a chmelem může člověk navštívit kompletně vybavené pivovarské muzeum. Parní varna se nachází v klenuté dřevěné hale, jejíž strop zkonstruoval stavitel námořních lodí. V prostorné šalandě, která vznikla z bývalé sladovny, se zase kromě jiného čepuje i „sklepní“ kellerbier. Tedy nefiltrované pivo, jež jinde nedostanete.

„Protože stál pivovar na území Německé demokratické republiky, v druhé polovině minulého století se jej rodina Meyerů musela zbavit. Hned na začátku 90. let si ale vzala úvěr od banky a koupila svůj majetek zpátky,“ vypráví Vent během prohlídky. A poté začal vedle historických provozů růst ultramoderní pivovar. Podle Venta začne technologie ve tři ráno sama vařit a on může přijít až po čtyřech hodinách, aby jen okem zkontroloval, jestli je všechno v pořádku.

„Bereme zdejší vodu, do našich limonád zase používáme místní bodlák a divoký chmel,“ upřesňuje recepty, zatímco na ochutnávku stáčí z tanku černý a hutný bock. Tohle je rechenbergská specialita – sám Vent o ní mluví jako o „marmeládě“ –, která leží celý rok, aby se až na podzim dostala na výčep v pivovarské šalandě.

Přichází správný okamžik k rozloučení a porovnání německé produkce s českými minipivovary. A Krušnohorská pivní stezka jich nabízí několik. Nejjednodušší je odtud na kole přejet na Moldavu a pak dlouhým klesáním začínajícím u chaty Vitiška dojet přes Dubí až k teplickému minipivovaru Monopol. Sládková Martina Valterová tady pivo vaří od března 2015 a posbírala už řadu cen. „Na svrchně kvašená piva mám nejlepší ohlasy, dělám tady osvětu,“ řekla Valterová loni, kdy ji týdeník Euro navštívil poprvé. Právě nyní je v secesní restauraci Monopol na čepu i její jarní IPA, kterou vaří ze čtyř druhů chmelu.

Historické sklepy v Rechenbergu. Ve starých prostorech provoněných sladem a chmelem můžete navštívit kompletně vybavené pivovarské muzeum.

Kam dál? Stezka má opět několik možností. Buď do Oseka, kde kromě klášterního funguje i Orlovský pivovar, nebo Na Rychtu do Ústí nad Labem. Návštěva ústeckého království sládka Jaroslava Rottenborna představuje oázu pro všechny, kdo holdují tradičním spodně kvašeným pivům. Jeho světlý ležák Mazel je proslavený téměř v celém regionu. Proto není divu, že z tisíce hektolitrů, které tu ročně navaří, připadá na Mazla rovných 75 procent. „Zařízení tady kontrolujeme několikrát týdně. Když chcete mít čistotu, musejí být na pípě velké protáčky, do čehož se většině výčepních v jiných restauracích nechce,“ přibližuje Rottenborn, jak se pivovarští výčepní starají o kvalitu jeho produktů.

A pokud takhle pivaři během letní sezony zavítají alespoň do deseti pivovarů Krušnohorské pivní stezky, za odměnu získají speciální půllitr.

Kdy pojede vlak?

Samozřejmě že Krušnohorská pivní stezka není první. Jedna vede Krkonošemi, další zase Rychnovskem pod Orlickými horami. Českoněmecká trasa ale přece jen řadou věcí vyčnívá. Především tím, jak propojuje dvě strany Sudet. Rozdíl obou světů je markantní.Především tedy při cestě z Německa do Česka.

Z upraveného lesa, sytě černé silnice s jasně bílými pruhy obsypané udržovanými domy a restauracemi, přijde po přejezdu hraničního mostu na Moldavě úplně jiná realita. Ať už se oko zaměří kamkoli, cítí zmar. Neudržované vlakové nádraží, hnijící dřevěné konstrukce kolem vietnamských obchůdků s německými zákazníky nebo nevzhledné a přežité reklamní tabule.

Zjednodušeně se dá říct, že úpadek české části zdejšího regionu přišel po druhé světové válce. A nejen kvůli vysídlení původních obyvatel. Zásadní roli sehrálo i vytrhání železnice mezi Moldavou a Holzhau, které provedla Rudá armáda. Horská trať, kudy dřív stoupaly nákladní vlaky s uhlím a dřevem, najednou ztratila smysl. A s vlaky zmizeli i lidé.

Čech v německých službách. „Prodával jsem chmel a před dvěma roky jsem se dostal i sem. Majitel se mě ptal, jestli neznám nějakého dobrého českého sládka, tak už jsem tu zůstal,“ říká Jiří Vent, který vaří pivo v Rechenbergu.

V současnosti je situace o to bolestivější, že více než rok už tudy nejezdí ani občasné výletní motoráky z Mostu na Moldavu. Loni v březnu se část železnice utrhla a vlaky končí v Oseku. Kdo chce na hřeben, musí do náhradního autobusu.

Původně se sice spekulovalo, že opravit „Teplický Semmering“ nebude kvůli penězům reálné. Nicméně dělníci už koleje spravují. A s probíhajícími pracemi se opět oživila starší myšlenka na obnovení kolejí mezi Moldavou a Holzhau. Použít by se dal původní násep, který v zimě využívají běžkaři.

Pivem vycpaná veverka, ležák ze sudu po whisky. Nejdražší piva světa

Prvním krokem má být alespoň autobusové propojení obou nádraží. Rozhodnout se může během několika týdnů. Pomohlo by to i Krušnohorské pivní stezce. Podél trati leží hned několik pivovarů. Jestli ale v lesích za Moldavou opět někdy zahouká vlak, to je zatím velkou neznámou.

Faktem však zůstává, že letos v létě budou mít čeští milovníci piva ideální šanci prozkoumat, jaké pivo se vaří na druhé straně Krušných hor. A řada jich možná zjistí, že k dosud skrytým německým pivovarům vede mnohem kratší trasa než k těm českým.

Dále čtěte:

Minipivovary: Česko má novou turistickou atrakci

Češi zůstávají s odstupem největšími pivaři. Na druhé místo se propili Rakušané

Minirevoluce. Malé pivovary se v tichosti slučují do skupin

Neduživé zrno. Měnící se klima ničí český slad