Zkracování pracovního týdne se setkává s odporem
Šest zaměstanců kadeřnictví v Puy-de-Dome pracuje už od září 1998 jen čtyři dny v týdnu, celkem 35 hodin. Salon má delší otvírací dobu, přibral dalšího zaměstnance na plný a ještě jednoho na zkrácený úvazek. Umožnilo to vládní nařízení, které předcházelo zákonu o nové 35hodinové týdenní pracovní době. Ta je povinná pro všechny soukromé firmy s více než dvaceti zaměstnanci od začátku února.
Lék na nezaměstnanost?
Jedním z hlavních předvolebních slibů šéfa socialistů Lionela Jospina bylo snižování tehdy více než dvanáctiprocentní nezaměstnanosti. Realizací tohoto slibu pak už v nové vládě byla pověřena ministryně práce a sociálních věcí Martine Aubryová. Její plán počítal v první řadě s vytvořením několika tisíc pracovních míst ve veřejném sektoru (pečovatelské služby, pomoc v metru, na nádražích a tak dále) pro mladé lidi do 26 let. Cílem bylo zapojit mládež do pracovního procesu dříve, než si nenávratně zvykne na život bez zaměstnání. Státní rozpočet tímto krokem údajně příliš nezchudne: podpory v nezaměstnanosti, které by jinak mladí lidé stejně pobírali, se přesunou na financování pracovních míst.
Druhým krokem na snižování nezaměstnanosti je postupné zkracování pracovního týdne. Zkrácení pracovní doby by podle představ socialistické ministryně mělo vytvořit prostor pro zaměstnání dalších lidí. Otázkou je, kdo zaplatí vyšší náklady. Zaměstnavatelé mají strach, že vyšší náklady na pracovní sílu omezí jejich konkurenční schopnost, zaměstnanci se bojí, že za méně pracovních hodin budou brát nižší mzdu. Ani na jednu z těchto otázek zákon nedává odpověď.
Dnes Francie vře.
Francouzské ministerstvo práce a sociálních věcí podcenilo informování obyvatelstva, a tak mnozí nyní ani netuší, co je čeká, jak se vlastně nová pracovní doba promítne u nich.
Přechod na kratší pracovní týden se zatím týká zhruba patnácti milionů Francouzů zaměstnaných v soukromých podnicích s více než dvaceti zaměstnanci. Ostatní to čeká od ledna roku 2002. Mohou však k tomuto kroku přistoupit již nyní, ze státní kasy dostanou poměrně slušné úlevy na daních (na zaměstnance je to mezi šesti a třinácti tisíci franky, podle toho, kdy 35hodinový týden zavedli, v dalších letech se tyto úlevy mírně snižují).
Postupně se však ukazuje, že na financování úlev pro firmy, které kratší týden zavedou dříve, stejně tak na sociální příspěvky spojené s přijímáním nových pracovníků, se budou prostředky ve státním rozpočtu hledat jen velmi obtížně. Pro letošek se sice téměř deset miliard eur povedlo vyšetřit, otazník stále visí nad tím, kde se pro další čtyři až pět let najde téměř sedmnáct miliard eur. Vláda zřejmě předpokládá, že ekonomika se rozjede ještě rychleji, a tím přibudou peníze do rozpočtu.
Někteří experti a zaměstnavatelé tvrdí, že snížení pracovní doby o čtyři hodiny týdně je krok k ničemu: vyšetří se tím pouze jedna pracovní směna za dva týdny. Když ovšem někdo bude mít den volna navíc jednou za čtrnáct dní a na jeho místo se bude muset nabrat nová síla, pro zaměstnavatele je to spíš problém.
Proto zaměstnavatelé říkají, že když už snižovat, tak rovnou na 32 hodin. Zaměstnat člověka na jeden den týdně, který se takto „ušetří , už alespoň nějaký efekt přinese a je to snesitelné. V současné situaci, jak tvrdí i někteří zástupci francouzských firem v ČR, si spíše zaměstnavatelé budou muset pro nováčky práci vymýšlet, protože lidé prý jsou schopni mnoho věcí stihnout v kratším čase.
Práskání dveřmi.
Návrh zákona projednaly jak federace zaměstnavatelů, tak i odbory zaměstnanců. Prošel s tvrdými přestřelkami i parlamentem. V polovině ledna, když už bylo o všem rozhodnuto a zcela jasno, že od 1. února zákon začne platit, vypukly stávky.
O slovo se nejdříve přihlásili řidiči a provozovatelé dálkové dopravy a Francii opět zviditelnili oblíbenými blokádami dálnic. První se svými požadavky vystoupila federace majitelů nákladové přepravy. Vydupali si daňové úlevy a státní příspěvek na pohonné hmoty, jejichž ceny ve Francii za poslední rok vzrostly téměř o třetinu a jsou vyšší než v sousedních zemích. Pracovní doba se omezí na 220 hodin měsíčně nebo 56 týdně u řidičů dálkové přepravy, pro ostatní mělo platit 208, respektive 48 hodin. Na příplatky za přesčasy by byl nárok už po 25 hodinách, kdežto původní plán počítal s 38.
Řidiči kamionů ovšem takové řešení odmítají - prý příliš zvýhodňuje zaměstnavatele. „Nechceme se stát mučedníky, říká Roger Poletti, šéf jednoho menšího odborového svazu řidičů. Odboroví předáci se prý vzdali příliš snadno.
Co ostatní?
Veřejného sektoru se zatím změny netýkají. A právě to vede paradoxně k dalším stávkám: zdravotnického personálu, řidičů hromadné dopravy i pošťáků. Vše se točí kolem toho, zda, pracují-li tito zaměstnanci déle než 35 hodin, mají nárok na zaplacení přesčasové práce, nebo nikoliv. Nad návrhy řešení se stále diskutuje.
V soukromém sektoru, kterého se zákon o kratší pracovní době týká, mají výjimku vlastně jen vedoucí pracovníci na vrcholových funkcích. Mohou pracovat stejně dlouho jako dosud. Ostatní mají stanoveno maximum deset hodin denně nebo 44 týdně v průměru posledních dvanácti týdnů. Znamená to zvyšování dovolené - z 27 na padesát dní.
Co tomu říká Evropa?
V zemích EU je maximální pracovní doba direktivami stanovena na 48 hodin týdně i s přesčasy. Němci pracují maximálně 39 hodin, kolektivní smlouvy, jako ostatně i v dalších zemích, mohou stanovit méně.
Francouzská vláda je nyní přesvědčena, že přišla s receptem na problém, který dnes přece jen ještě Evropskou unii tíží. Průměrná nezaměstnanost dosahuje deseti procent aktivní populace. (Na rozdíl od Spojených států, kde je nezaměstnanost po zrušení všech regulací na nejnižší úrovní za třicet let.) O účinnosti léku socialistické vlády se pochybuje stále více.
