Největší česká námořní plachetnice Panta Rhei začala svoji první plavbu letos v červenci. Za dva roky s ní chce její posádkaobeplout svět.
Autor: Petr Bayer
Křest dvaadvacet metrů dlouhé jachty ve stylu retro, mířící z polského Svinoústí na Sardínii, byl jaksepatří bouřlivý. Hned u pobřeží Rujany na nejsevernějším bodu evropské expedice u mysu Arkona ji zaplavovaly v prudké vichřici šestimetrové vlny, které přichystaly všemu živému hotové peklo. Plachty musely okamžitě dolů, aby loď nepřevrátily, a motory hrčely na plný výkon.
Přesto zarputilá posádka nezadržitelně couvala k počátečnímu bodu. Nezbylo než se vrátit a zkusit to znovu. Vše se ale mohlo seběhnout úplně jinak.
Od formule k jachtě
Duchovní otec projektu Jaroslav Vorel dlouhá léta závodil ve formulích Easter či „trojce“ a stavěl s pomocí dalších mechaniků české závodní automobily. „Měl jsem vytvořeno zázemí, dílnu, dopravu, technická zařízení, kvalifikované pracovníky,“ líčí Vorel. Od závodů ho nakonec „ze dne na den“ odradila tragická smrt kamaráda. Jeho strojírenská firma Autospektrum do té doby prodávala auta a díly i do zahraničí. Během jednoho roku se však výroba zastavila a majitel musel přemýšlet, jak naložit se svým týmem, který budoval 20 let.
Naštěstí tehdy skončila válka v Chorvatsku a otevřela se opět možnost jachtaření. „Když jsme si spočítali, že tam jezdíme několikrát ročně a je nás deset, tak než si půjčovat lodě je lepší mít vlastní,“ popisuje moment, který rozhodl o jeho dalším osudu. „Začal jsem uvažovat o tom, jestli by nestálo za to si postavit loď, to byl ten impulz,“ vzpomíná. U muže činu, jímž Vorel nepochybně je, není daleko od slov k uskutečnění „dětského snu“.
Vosičky kontra berušky Příští ráno přístav v Sassnitz zalévá hřejivé slunce a vítr se utišil. Po drobných opravách vyrážíme znovu dobýt vzdorující výspu německého ostrova. Doprovází nás roj neškodných, ale obtížných vosiček. Počasí nás nakonec nechává proklouznout na mírně šplouchající hladině známé z našich rybníků. Ve hvězdnaté noci na obzoru užasle sledujeme po pravé straně „mořskou dálnici“ osvětlených plavidel, „pochodujících“ za sebou koridorem jako husy. Na levoboku tmu prořezává maják Arkony, který varuje před nebezpečnými útesy. Ráno jsme s úlevou a únavou bezpečně zakotvili ve Warnemünde, kde nás pro změnu zasypal nálet kousavých berušek. Sympatický stotřicetikilový „Neptun“ – absolvent štětínské námořní akademie Piotr Malinski – se se svou bodrou polštinou staral o dobrou náladu na palubě. Svou firmu předal na čas manželce, vzal si nejnutnější výbavu včetně džbánu výborného sádla se škvarky a jablkem a nalodil se. Prostě s trochou nadsázky šel okolo, loď ho okouzlila a už zůstal. Tak to v námořnickém životě chodí. Za kormidlem se proměňuje ve věrného spojence a rve se s větrem a bouří o správný kurz. Počítač i sextant
Výstavba největší plachetnice postavené v Česku začala v roce 2003 a trvala až do loňského roku. „Pět let jsem nedělal nic jiného, o firmu se staraly dcera a manželka,“ přibližuje Vorel život stavitele lodí. Jelikož podnikal i ve stavebnictví, které naopak „jelo“, hýřil optimismem. Přišly však problémy s placením zákazníků a rázem „lodní“ rozpočet dostával značné trhliny. „Byl jsem silně naivní, myslel jsem si, že to lehce zvládnu,“ říká.
Musel se tak spojit s dalšími čtyřmi nadšenci, kteří přinesli na Panta Rhei chybějící peníze, ale též požadavky. Plavidlo se tak rozrostlo o elektronické navigační vybavení, klimatizaci, kompresor pro plnění potápěčských lahví. Náklady se vyšplhaly na dvacet milionů korun. Řada dílů je totiž unikátních, vyrobených pouze pro tuto loď. Jde o hydraulické navijáky, kormidelní zařízení či různé odlitky. Lana musela být na míru upletena z kevlaru, žádný jiný materiál by tak velké síly nevydržel.
| DALŠÍ REKORD V NEDOHLEDNU |
| Panta Rhei si domácího rekordu nemusí dlouho užívat. V Egyptě již další Češi začali stavět 32 metrů dlouhou repliku korzárské brigy s názvem La Grace, která bude vybavena i funkčními replikami historických děl. Hotova má být v příštím roce. |
Elektronika na celé lodi je americké provenience a stála „pouhé“ čtyři tisíce dolarů. Společnost Raymarine dodala centrální počítač, dva monitory, radar vytažený až na stěžeň, kde zachytí blížící se bouřky či okolní lodě, nouzové vysílání, měření hloubky nebo sonar na mapování dna. I nejmodernější technika však může selhat, a tak do výbavy patří i tradiční sextant a kompas. „Člověk čím dál více obdivuje staré mořeplavce, kteří pluli podle hvězd,“ říká spolumajitel lodi Tomáš Ječný.
Rozhodlo půl centimetru
Na vodu se Panta Rhei dostala už v Praze. Devět dní plula do polského Štětína. „Tady jsme loď museli vyndat z vody, protože jsme přijeli bez stěžňů a kýlu kvůli ponoru a podjezdní výšce,“ podotýká. I se stěžni položenými na palubu jim pod jedním mostem přebývalo deset centimetrů, i když podle mapy měli bez problémů projet.
„To byl vopruz, pomaloučku jsme podjížděli a navijáky jsme ohýbali stěžně. O půl centimetru se nám to podařilo.“
Ve Svinoústí přibyly plachty a po nezbytných zkouškách již nic nebránilo opravdové námořní plavbě. Martyrium papírování podstoupili u našich úřadů, byť jinde by to bylo jednodušší. „Dost nás trápili. Šlo nám ale o to, že jde o kus života a nechtěli jsme se schovávat za jinou vlajku než naši,“ poznamenává Vorel. Česká vlajka tak už zavlála v kanálu La Manche, hrdě projede kolem Francie, Španělska a Portugalska, aby někdy v půlce září zdolala Gibraltar.
Panta Rhei by potom do konce léta měla vozit zájemce kolem Sardinie a v zimě zamířit na věčně teplé Kanárské ostrovy. V příštím roce připadá v úvahu plavba do Karibiku. „Cestu přes Atlantik lze považovat za takovou maturitu,“ míní Ječný. No a potom by měla již přijít na řadu vysněná plavba kolem světa. „Ideální by bylo si na to vydělat pronajímáním lodi nebo sehnat sponzory,“ doufá Vore
