Hlavním příjmem provozovatelů veřejnoprávního vysílání – České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo) – jsou rozhlasové a televizní poplatky. Dle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci veřejnoprávního vysílání bez ohledu na způsob příjmu – tedy z rozhlasového, respektive televizního přijímače.
Platba za možnost
„Zařízení“ se považuje za rozhlasový či televizní přijímač, i pokud si je poplatník upraví k jinému účelu. Televizním přijímačem je tedy i počítač vybavený kartou nebo USB TV tunerem. Popřípadě počítač, který dokáže přijímat televizní vysílání prostřednictvím internetového protokolu. Ostatní počítače či mobilní telefony televiznímu poplatku nepodléhají, přestože na nich lze prostřednictvím internetu sledovat digitální vysílání vybraných stanic, například ČT 24. Povinnost platit poplatek za televizní přijímač má poplatník bez ohledu na faktické využití zařízení. I pokud jej používá pouze jako přehrávač videa, DVD či záznam z kamery. A poplatku podléhá i televizní přijímač bez set-top boxu.
Zákon je záměrně koncipován obecně, neboť pouze široké vymezení přijímače umožňuje veřejnoprávním provozovatelům vysílání poplatky efektivně vymáhat. Pokud by ČT a ČRo musely pokaždé prokazovat, je-li přijímač používán k přijímání veřejnoprávního vysílání, dostávaly by se často v soudních řízeních do důkazní nouze. A poplatky by byly téměř nevymahatelné. Proto je dle zákona rozhodné, že nabytím přijímače může jeho držitel přijímat veřejnoprávní vysílání, a tedy i využívat službu, kterou ČT a ČRo veřejnosti poskytují. Nejde tedy o přímou úhradu za poskytovanou službu, ale o platbu za možnost ji využívat.
Poplatníci
Televizní poplatek činí měsíčně 135, rozhlasový pak 45 korun. Poplatníkem může být fyzická osoba (domácnost), podnikající právnická či fyzická osoba nebo organizační složka státu či územního samosprávného celku. Fyzické osoby tvořící domácnost platí rozhlasový či televizní poplatek pouze z jednoho přijímače – bez ohledu na to, kolik jich vlastní. Oproti tomu fyzická osoba, která používá přijímač k podnikání nebo v souvislosti s ním, platí poplatek z každého přijímače, včetně toho, jenž je součástí příslušenství jí provozovaného dopravního prostředku používaného k podnikatelským účelům. Tím není dotčena její povinnost platit poplatek z domácího přijímače.
Právnická osoba platí poplatek z každého přijímače. Výjimku tvoří podnikatelé, kteří v rámci podnikání vyrábějí, opravují nebo prodávají přijímače. Ti neplatí poplatek za jednotlivý přijímač, ale za každou provozovnu.
Přirážka
Zákon dále stanoví, že odběratel elektřiny připojený k distribuční soustavě a dosud nepřihlášený v evidenci rozhlasových a televizních poplatníků se za něho automaticky považuje. Pokud však provozovateli vysílání na jeho výzvu k zaplacení poplatku nezašle do 30 dnů čestné prohlášení o opaku.
V poslední době proto začala ČT zasílat osobám, které jsou odběrateli elektřiny, ale poplatky zatím neplatí, dopisy s výzvou k jejich úhradě – společně se zákonnou přirážkou za nepřihlášení přijímače, která u televizního poplatku činí deset tisíc korun za každý. V případě rozhlasového poplatku to je pět tisíc korun.
Zejména podnikatelé tedy kvůli pouhé neznalosti úplné definice rozhlasového či televizního přijímače musejí v mnoha případech platit desítky tisíc korun za přirážku, protože se nepřihlásili k placení poplatků. Oprávnění ČT a ČRo kontrolovat vlastnictví či držbu přijímačů však naráží na ochranu soukromí a domovní svobody. Proto je otázkou, zda vymáhání poplatků může být úspěšné jinde než u podnikatelů s veřejně přístupnými provozovnami, jako jsou například obchody, hotely či realitní kanceláře.
