PLÍŽENÍM VPŘED

Čeká nás pomalý růst při vratké rovnováze

V příliš mnoha rukou je osud české ekonomiky v příštím roce. Všichni se sice shodli na tom, že nejhorší je za námi, nicméně světlé zítřky se odváží malovat málokdo. Růst bude, ale jeho tempo spíše připomene hlemýždě a Česká republika s největší pravděpodobností zůstane s rychlostí své cesty k prosperitě na chvostu reformovaných zemí.

Při předpovědích sedí Miloš Zeman a Josef Tošovský na dvou pólech. Premiér spoléhá na to, že růst v příštím a dalším roce povede k zlepšení životní úrovně, a tudíž návratu sociálních demokratů na výsluní voličské přízně. Guvernér souhlasí s tím, že ekonomika je na startu, ale je přesvědčen, že rozjezdová dráha je velmi dlouhá a vzlet bude hodně pozvolný.

Dosavadní dostupné údaje dávají spíše za pravdu guvernérovi. Teprve příští rok patrně dojde k razantním restrukturalizačním krokům ve velkých průmyslových podnicích. Ty budou doprovázeny patrně poměrně rychlým růstem nezaměstnanosti a také výp adky v produkci, což bude kompenzovat jistě slibný rozjezd letošních zahraničních investic, jejichž výše patrně vysoko přesáhne čtyři miliardy dolarů.

Sentiment k ničemu.

Růst hrubého domácího produktu v letošním třetím čtvrtletí o osm desetin procenta (podrobněji v rubrice Trendy, str. 64) je poměrně dobré číslo potvrzující, že nejsložitější období máme za sebou. Celoroční výsledek to však už nezachrání. Přitom ještě koncem roku 1998 by většina expertů přísahala na to, že pokud česká ekonomika v devětadevadesátém neporoste, rozhodně nebude klesat. Důvody pro takové mínění ovšem byly spíše sentimentální než racionální a s ouvisely s povahou a politickým zaměřením autora. Víc pravdy měl Grebeníček než Klaus a Zeman měl méně pravdy než v osmadevadesátém před volbami. Víc pravdy měli odboráři než vesměs liberálně orientovaní makroekonomové v komerčních institucích. Kdo setrval u tvrzení, že to stojí za bačkoru, na jeho slova došlo. A kdo očekával vzlet sokolí, kardinálně se spletl. V šichni dohromady jsme se pak přesvědčili, jak málo toho o stavu a možnostech tuzemské ekonomiky víme. Analytici, kteří mají pro všechno vysvětlení, to přisuzují „neusazenosti ekonomik přechodného období a nestandardnímu vývoji proměnných .

Tak to asi opravdu bude a nejlepším lékem na tento prognostický handicap je čas. Pro rok 2000 ale vstupuje do hry ještě významnější faktor, jak se říká globálního významu. Sociální demokraté jsou sice někdy až otravní, jak se zapřísahají Evropskou unií, nicméně v jubilejním roce bychom se měli přesvědčit o tom, že úzké sepětí našeho hospodářství s vyspělou Evropou je skutečně cesta k prosperitě. A že vysoký stupeň otevřenosti tuzemské ekonomiky není jen častý handicap, ale především přednost.

Dovezený optimismus.

Očekávání jedno až dvouprocentního ekonomického růstu v roce 2000 není založeno ani tak na empirickém přesvědčení, že horší už to být nemůže, jako na očekávaném oživení ve vyspělých zemích, konkrétně v západní Evropě. V eurozóně se čeká urychlení ekonomického růstu někam ke třem procentům, což je konkrétně pro Českou republiku příslib zvýšeného zahraničního odbytu. Škoda, že zrovna Německo ani letos v Evropě hlavním tahounem růstu nebude, nicméně před několika dn y zveřejněné údaje o jeho HDP za tři čtvrtletí 1999 potvrzují, že k oživení by mělo dojít i u našeho největšího obchodního partnera.

Zejména tyto vnější okolnosti dávají výhledům na rok 2000 více racionálních prvků na úkor sentimentu, který je sice v ekonomice také důležitý, leč dobrou predikci z něj neupleteš. První podstatná zpráva pro českou ekonomiku zní, že Evropská un ie a konkrétně eurozóna nabírá na sebevědomí, založeném na docela úspěšném startu eura, měnové i cenové stabilitě a přesvědčení o reálných možnostech jejího udržení. Druhá je o tom, že hlavním faktorem očekávaného hospodářského o živení v západní Evropě by na rozdíl od poloviny devadesátých let měla být domácí poptávka.

Trošku soukromá spotřeba, ale hlavně vývoz by měl v roce 2000 zajišťovat růst české ekonomiky, přičemž současně s tím by se měly zlepšovat její produkční ukazatele a jen mírně zhoršovat vnější rovnováha. To potvrdil i makroekonomický vývoj ve třetím čtvrtletí. Význam západní Evropy vyplývá i z teritoriální struktury českého zahraničního obchodu, kde zejména v posledních dvou letech podíl vyspělých států prudce stoupl a překročil už tři čtvrtiny (samotná EU sedmdesát procent), což je úroveň běžná ve státech evropské p atnáctky.

Úměrně tomu se samozřejmě snižuje podíl dalších regionů, hlavně mladých evropských trhů v čele se Slovenskem. Z toho ale zároveň vyplývá riziko, zda se výrobní firmy dokážou na náročnějších trzích dlouhodobě udržet. Český statistický úřad upoz orňuje na významný vliv takzvané práce ve mzdě, což je faktor krajně vrtkavý. Druhým rizikem pro zahraničněobchodní saldo je zvyšující se podíl zahraničních firem, které sice pomáhají exportu, ale ještě více tlačí na dovozy.

Chůze po laně.

Měnová politika bude pod dvojím tlakem. Na jedné straně pomalé oživování bude působit směrem k zachování velmi nízkých úrokových sazeb, na druhé straně ve světě půjdou úroky nepochybně nahoru. Silná očekávání panují v USA a Velké Británii a ani v případě Evropské centrální banky trhy nepochybují, že bude muset, i když nerada, s úroky nahoru.

Od vnějšího tlaku bude ČNB ulevovat především příliv investic, které by měly být ještě silnější než letos. Jen příjmy z privatizace státních podílů by mohly vysoko přesáhnout tři miliardy korun. Je totiž reálné, že bude v příštím roce prodána Česká spořitelna přinejmenším za půl miliardy dolarů. Necelou miliardu by mohl vynést prodej majoritního balíku Českých radiokomunikací a určitě kolem dvou miliard bude možné získat v případě, že se podaří dotáhnout prodej Telecomu. K tomu lze připočítat řadu drobnějších prodejů státního majetku, ale především masivní rozsah budou mít investice na zelené louce. Další příliv deviz bude znamenat emisní program státních dluhopisů, kdy řádově desítky miliard státních dluh ů mají být převedeny do dlouhodobějších dluhových nástrojů.

I když dohoda ČNB s ministerstvem financí předpokládá, že výnosy z privatizace budou inkasovány v zahraniční měně a nebudou okamžitě směňovány na trhu za koruny, nelze se na tyto administrativní postupy příliš spolehnout. Tlak na oka mžité použití privatizací získaných prostředků bude velký, přestože vlastně přes uvedení bilance Fondu národního majetku do hlubokého deficitu bude znamenat skrytý růst státního dluhu, což jistě vyvolá vážné spory vlády s opozicí.

I tentokrát horoskop.

Z toho lze vyvodit, že v příštím roce by měl kurs zůstat velmi pevný a spíše posilovat, a to i při udržení současných extrémně nízkých úrokových sazeb. Takováto jednoduchá prognóza by však měla vyvolávat poc hybnosti, neboť v posledních letech podobně odvozené předpovědi kursu beze zbytku selhávaly.

Leccos napovídají nedávno zveřejněné údaje o vývoji platební bilance za tři čtvrtletí. Je z nich patrný nový trend, a tím je odliv kapitálu. Nízké úrokové sazby při přetrvávajícím credit crunch vedou banky k vývozu krátkodobého kapit álu ze země. To ovšem znamená, že pohyb zahraničních úrokových sazeb směrem vzhůru by bez odpovídající reakce ČNB mohl odtok radikálně urychlovat. Když k tomu přičteme nevyhnutelnou vlastnost české dovozně velmi náročné ekonomiky, spočívající v ;tom, že každé oživení s sebou nese pohyb v obchodní bilanci směrem k deficitu, můžeme očekávat, že kurs je velmi obtížně předvídatelný. Nicméně se značnou jistotou můžeme čekat jeho poměrně značnou volatilitu. S tím však analytici zú častňující se našeho průzkumu, jehož výsledky zveřejňujeme v tabulce, příliš nepočítají. Zato experti pravidelného panelu Standard & Poor s jsou si méně jistí a jejich rozptyl předpovědi sahá od 36 do 38 korun za euro, i když medián se hodnotou 36,60 Kč za euro téměř shoduje se středem předpovědí naší ankety.