Část Evropy se obává, že ruské suroviny bude nakonec málo
Poláky, ale i další Středoevropany včetně českých politiků děsí představa přílišné závislosti na ruském plynu. V západní Evropě se ale ozývají zcela odlišné hlasy. Největším problémem nakonec údajně nemusí být přebytek ruské suroviny, ale naopak její nedostatek. Společnost Gazprom, kterou ovládá moskevský Kreml, totiž podle odborníků málo investovala do nových nalezišť. Vše komplikují také relativně nízké, dotované ceny plynu v Rusku, které někdy zřejmě vedou až k plýtvání touto strategickou surovinou. Klíčová otázka zní, zda bude Rusko vůbec schopné uspokojit své závazky v zahraničí a zároveň domácí poptávku?
Dosud mnozí tvrdili, že dlouhodobé kontrakty ohledně dodávek plynu do střední a západní Evropy jsou výhodné především pro Rusy, neboť uchovávají závislost na Gazpromu. Jenže evropské firmy právě o takové kontrakty žádají. Z různých důvodů, mezi nimiž figuruje i výhodnější cena. Jenže evropští politici a manažeři také chtějí mít jistotu, že ruský plyn do jejich zemí skutečně doputuje. Ten, kdo má uzavřený dlouhodobý kontrakt, by při celkovém nedostatku plynu jistě dostal přednost.
Zaznělo to i z Bruselu. Komisařka pro vnější vztahy Benita Ferrero-Waldnerová prohlásila, že Evropská unie usiluje právě o dlouhodobé kontrakty. A Rusové spoléhají na to, že se jim podaří EU vnitřně rozdělit. Středoevropané jsou totiž na ruském plynu závislí mnohem více, kupříkladu baltské státy dnes ani žádnou alternativu nemají. Západní Evropa dováží plyn i odjinud. Mezi jednotlivými státy jsou však velké rozdíly . K největším odběratelům ruské suroviny patří Německo, Itálie a Francie. V západoevropských státech si ovšem uvědomují, že případné hledání náhrad za plyn z největší země světa by se jim pěkně prodražilo. Evropské chápání energetické bezpečnosti se nakonec může lišit od toho, jak ji vidí Poláci či české ministerstvo zahraničí pod vedením Alexandra Vondry.
Stagnující export.
Polské středisko východních studií ve své analýze uvádí, že těžba zemního plynu v Rusku v poslední dekádě prakticky stagnovala. Mírný nárůst byl patrný teprve v posledních třech letech. Studie upozorňuje, že současné zásoby již byly do značné míry vyčerpány a investic do nových nalezišť je velmi málo. A stagnuje také export. Již několik let se pohybuje na úrovni 180 miliard kubických metrů. Gazprom nicméně slibuje, že vývoz plynu v příštích letech vzroste. Kam? Především do evropských zemí, s nimiž má podepsané dlouhodobé kontrakty.
Jak chce Gazprom, který je podle ruského zákona jediným exportérem, vyššího vývozu docílit? Středisko východních studií upozorňuje, že ruská monopolní společnost hledá dodatečné zdroje ve střední Asii. Rusko hodlá využít výhod velké tranzitní země s rozvětvenou sítí plynovodů. Polští analytici konstatují, že Gazprom usiluje o plnou kontrolu nad cestami plynu ze střední Asie a chce bránit tomu, aby středoasijští producenti mohli prodávat svůj plyn přímo na evropských trzích. To je tedy v přímém rozporu se zájmy Evropanů, kteří by rádi své surovinové zdroje diverzifikovali.
Jsou tu i další možnosti. Kreml připouští, že ceny plynu na domácím trhu postupně zvýší až na trojnásobek. Tím omezí plýtvání. Učiní tak ovšem postupně. Předpokládá se, že během pěti let. Jakékoli drastické zdražení by totiž mohlo způsobit sociální problémy a moskevští vládci nechtějí nic riskovat před parlamentními a prezidentskými volbami v příštích letech. Do těžby plynu a jeho prodeje ruským spotřebitelům se mají zapojit i další firmy - včetně těch, které se dosud orientovaly převážně na ropu, či menších plynárenských společností. Nejznámějším „konkurentem“ Gazpromu, tedy největšího plynárenského kolosu na světě, je v Rusku Novatek. I v této firmě ovšem Gazprom drží téměř dvacetiprocentní podíl… Monopolní společnost by se tedy mohla ještě více soustředit na export. Je nicméně evidentní, že bez rozsáhlejších zahraničních investic bude budoucnost těžby plynu v Rusku tak jako tak velmi nejistá.
Plynovody míří na Západ.
V ruských médiích se objevil názor, že zprávy o možném budoucím nedostatku plynu šíří přímo Gazprom, aby dosáhl právě vyšší cen suroviny v Rusku. O rizicích ovšem mluví i přední zahraniční odborníci. Kupříkladu Mezinárodní energetická agentura ve svém nedávném výhledu vyslovila pochybnosti nad tím, dokáže-li Rusko zvýšit svou produkční kapacitu dostatečně rychle, aby udrželo současnou úroveň exportu do Evropy.
Rusové mají velké ambice nejen v Evropě. Před časem se mluvilo o údajné ruské hrozbě, že začne plyn vyvážet do jiných oblastí. Zmíněné polské středisko v této souvislosti konstatuje, že Rusko zatím nevyváží plyn ani do východní Asie, ani do Spojených států. A jsou tu takzvaná „infrastrukturální omezení“. Všechny hlavní ruské exportní plynovody dnes vedou do Evropy. Polští analytici konstatují: „Převážná část ruského plynu bude v příštích letech prodávána hlavně do evropských států.“ Do Severní Ameriky nicméně v budoucnu zřejmě zamíří plyn ve zkapalněné podobě.
A proč vlastně Gazprom více neinvestoval do nových nalezišť? Zřejmě i proto, že se více zaměřil na zahraniční expanzi než na svůj „core business“ čili na to základní, čemu by se měl věnovat, kdyby se řídil čistě ekonomickými úvahami - tedy rozvoji těžby. Gazprom uzavírá společné obchodní podniky ve třetích zemích, získává podíly ve firmách, jež se zabývají přepravou plynu, i v dalších energetických či petrochemických společnostech. Zvláště střední Evropa se obává, že role ruských firem v čele s Gazpromem přeroste únosnou míru a bude mít také nepříznivé politické důsledky. Situace se samozřejmě liší podle jednotlivých zemí. V Česku zatím pozice Gazpromu není v tomto ohledu tak silná jako jinde. Ruský gigant dnes ovládá nejen obchodní společnost Vemex, ale nepřímo také kupříkladu Škodu Jaderné strojírenství. Ve výčtu polských analytiků má Česko jediný „přímý zásah“ Gazpromem, a to právě v obchodu díky Vemexu. Zato v Maďarsku je takových oblastí, v nichž Gazprom přímo působí pět: obchod, přeprava plynu, petrochemie, výroba těžebních zařízení a také bankovní sektor.
Čí bude Turecko?
Bylo by však chybou tvrdit, že expanze Gazpromu postrádá jakýkoli ekonomický smysl. Rusové vsadili na to, že jim investice v zahraničí nakonec přinesou značné hospodářské výhody. Kreml nechce, aby Gazprom následoval příkladu arabských ropných společností, které sice mají klíčové postavení ve svých zemích, ale nejsou samy o sobě silnými globálními hráči. Prostřednictvím aktiv v mnoha zemích, do nichž energetický gigant vyváží plyn, by Rusové mohli získat nejen silnější záruky stabilního odbytiště, ale také přímý vliv na cenovou politiku. Někteří moskevští optimisté jdou ve svých očekáváních hodně daleko, a dokonce tvrdí, že Rusko ani nepotřebuje vytvářet jakési plynové obdoby ropného kartelu Opec, jak se objevilo v jedné studii Severoatlantické aliance (EURO 47/2006). Tuto roli prý může převzít sám Gazprom.
Tak jednoduché to však není. Rusové už skutečně hledají ve světě spojence a také dobře vědí o svých konkurentech. Středisko východních studií si všímá zejména spolupráce mezi Gazpromem a alžírskou společností Sonatrach. „Rusko-alžírské partnerství by umožnilo kontrolu nad více než 50 procenty již importovaného plynu do zemí unie,“ uvádí se ve studii polského centra. Kromě toho by takové partnerství údajně mohlo zabránit vstupu dalších producentů na trh - zvlášť v jižní Evropě.
Klíčovým tahem v boji proti konkurenci je samozřejmě budování dalších plynovodů. V Česku se již hodně psalo o tom Severoevropském, který má vést z Ruska do Německa přes Baltské moře. Důležité jsou ovšem rovněž plány na výstavbu jižního plynovodu přes Turecko, na níž se má podílet třeba i maďarská firma Mol. Není přitom žádným tajemstvím, že právě přes Turecko by měl v budoucnu putovat do Evropy plyn také z jiných oblastí - střední Asie, regionu kolem Kaspického moře či Íránu. Polská analýza v tomto ohledu dochází k jednoznačnému závěru. Tím, že Ruská federace získá přístup k tureckým plynovodům, by mohla omezit a v krajním případě dokonce zablokovat vývoz plynu z alternativních zdrojů do Evropy.
Spojenci kapitalisté.
Možná nejspolehlivějšími spojenci Gazpromu však nakonec zůstanou velké západoevropské společnosti, například italská Eni, německý E.On či francouzský Gaz de France. Italové se v tomto ohledu stali průkopníky, neboť se dohodli na takové spolupráci s Rusy, jakou si Kreml víceméně představuje. Příslušný kontrakt ohledně dodávek ruského plynu byl prodloužen až do roku 2035. Gazprom získal možnost obchodovat na italském trhu, Italové zase přístup k těžbě a zpracování surovin v Rusku. I když se zdá, že Moskva v poslední době zahraniční investory spíše vytěsňuje, vše nasvědčuje tomu, že si mnozí v Kremlu (byť možná ne všichni) význam zahraničních investic pro modernizaci celého energetického odvětví uvědomují.
O co tedy Rusům jde? Za prvé o to, aby výměnou za přístup zahraničních firem na ruský trh také něco získali. Za druhé si chtějí udržet kontrolu nad ruskými surovinovými zdroji. Rozhodně nelze očekávat, že by se Moskva vzdala své státní energetické politiky, v níž bude hrát Gazprom nadále klíčovou roli. Využití energetických společností pro posílení velmocenského postavení Ruska je ostatně myšlenkou, ke které se už dávno přihlásil prezident Vladimir Putin. Naději přináší spíše skutečnost, že je v ruské politice snad stále dost silné křídlo liberálů (byť tento název nemusí být přesný), kteří jsou schopni odolávat tlaku siloviků, tedy bývalých či současných představitelů tajných služeb a dalších „silových“ resortů. Liberálové budou chtít skloubit státní politiku s tržními principy. Už dnes se s akciemi Gazpromu a dalších ruských společností obchoduje na světových burzách, což by mělo vytvářet tlak na efektivnější řízení těchto firem.
Kam až ustoupí EU.
Evropská unie bude asi ještě dlouho řešit otázku, kam až může Rusům ustupovat. Bude trvat na své podmínce, že Rusové musejí zpřístupnit síť vlastních plynovodů zahraničním firmám? Je sporné, zda by tím mohla EU něco opravdu zásadního získat. Někteří západoevropští manažeři a politici to dokonce chápou spíše opačně - ačkoli je monopolní postavení Gazpromu v rozporu s moderními představami o tržní ekonomice, může paradoxně přispět k větší energetické bezpečnosti. Dlouhodobé dodávky plynu totiž vlastně garantuje přímo Kreml. Z pohledu západní Evropy bude nakonec mnohem důležitější zmiňovaný podíl na těžbě surovin v Rusku. A to nejen kvůli ziskům evropských firem, ale dokonce také z hlediska bezpečnosti v celé euroasijské oblasti. Kdyby totiž Rusko skutečně zbohatlo - a to i díky zahraničními investicím -, výrazně se zvyšuje pravděpodobnost, že Evropané včetně Poláků a Čechů budou mít na východě věrohodného souseda a stabilní zemi.
Budoucnost Ruska v mnohém závisí právě na tom, podaří-li se mu přetavit zisky z prodeje ropy a plynu do rozvoje dalších odvětví ekonomiky. Prvním předpokladem samozřejmě je, že Moskva dokáže díky svým surovinám dost vydělat, byť to samo o sobě ještě nestačí, pokud tyto peníze nebudou následně efektivně využity.
Reakce na divokou éru.
Vše samozřejmě závisí na vývoji v Rusku a na tom, zda tato země zcela nezavrhne cestu demokracie a tržního hospodářství. Nynější posilování silné role státu, zpochybňování dřívějších smluv a nástup „vlasteneckých manažerů“ z Kremlu na místa bývalých oligarchů je nutné chápat jako reakci na divoká devadesátá léta. Mnozí Rusové považují období prezidenta Borise Jelcina za velmi smutnou kapitolu dějin. V Rusku převládl názor, že devadesátá léta jsou dobou nejen zločinné privatizace, ale také uzavírání nevýhodných smluv se zahraničními investory, opomíjení ruských zájmů a vzdávání se vlastního bohatství včetně toho surovinového. Tento pohled na věc má své opodstatnění. Každopádně se nelze divit, že se dnes Vladimir Putin se svou tvrdší politikou stále těší poměrně silné podpoře obyvatel. Problém je spíše v tom, že by se v ruských poměrech mohlo politické kyvadlo opět příliš (a dlouhodoběji) vychýlit opačným směrem k diktatuře. Spolupráce Ruska s Evropskou unií je však faktorem, který působí proti takovému vychýlení.
Závislost Evropy na ruském plynu je ve skutečnosti minimálně stejně silná jako Ruska na evropských trzích a zahraničních investicích, byť si to mnozí na obou stranách neuvědomují.