Čínská expanze v regionu znamená přímé ohrožení zájmů nejen Ruska, ale i Západu
Spory Ruska a jeho postsovětských sousedů o dodávky energetických surovin, podmínky jejich tranzitu a finanční otázky s tím spojené se na Nový rok již stávají tradicí. Přesto se letošní krize liší od těch dřívějších jedním podstatným rysem, který jí dodává kvalitativně nový rozměr. Jestliže si v předchozích letech Moskva navzdory veškerým problémům ve vztazích se Západem alespoň z hlediska Evropy budovala pověst spolehlivého obchodního partnera, letos se plynárenský koncern Gazprom ovládaný ruským státem rozhodl řešit opakující se spor se svým dominantním tranzitérem poněkud svérázně odříznutím evropských odběratelů od smluvených dodávek.
JAK VYŠACHOVAT RUSKO
Z pohledu diverzifikace zdrojů dodávek plynu se jako perspektivní zvažuje širší oblast Kaspického moře. Mimo „tradiční“ energetické velmoci, jež nemají se Západem nejlepší vztahy – Ruska a Íránu – patří do této oblasti Ázerbájdžán, Kazachstán, Turkmenistán a také Uzbekistán. Nejen turkmenský, ale i uzbecký zemní plyn se již od sovětských dob podílí na krytí energetické bilance Ruské federace. Ta je proto schopná saturovat rostoucí domácí spotřebu, dostát svým exportním závazkům a v neposlední řadě také generovat miliardové příjmy z reexportu středoasijského plynu dále na Západ. V posledních dvou letech se mezi čisté vývozce zemního plynu zařadili i významní producenti ropy Ázerbájdžán a Kazachstán.
Nehledě na relativní geografickou blízkost, státy kaspicko-středoasijského regionu dosud neslouží ve větším měřítku k zásobování starého kontinentu zemním plynem. Průnik Evropy do této na suroviny bohaté oblasti postupuje jen pomalu. To je dáno především potížemi s dopravou zemního plynu na světové trhy. Jediné napojení tamních producentů k potenciálním zákazníkům v Evropě ke dnešnímu dni vede přes Rusko, které z pochopitelných důvodů nemá zájem na prosazení konkurence.
MOSKVA NECHCE KONKURENCI
Právě kontrola exportních cest pro dopravu zemního plynu na světové trhy představuje důležitý nástroj k udržení zděděné závislosti těchto postsovětských republik na Rusku. A ta se navzdory zostření velmocenského soupeření v kaspicko-středoasijské oblasti spíše utužuje.
Na sklonku roku 2007 se Moskva dohodla s Turkmenistánem a Kazachstánem na výstavbě kaspického pobřežního plynovodu připoutávajícího obě postsovětské republiky ještě více k Rusku. Na podzim 2008 pak Vladimir Putin v Taškentu ohlásil plán vybudovat v rámci navyšování kapacit magistrální soustavy Střední Asie-Centrum novou plynovodní spojnici do Ruska vedoucí z Uzbekistánu přes Kazachstán. A s účinností od roku 2009 Gazprom dokonce ve snaze zamezit reorientaci tamních exportérů plynu na konkurenci po letech cenového diktátu přešel ve vzájemným vztazích se středoasijskými partnery na evropské ceny.
ČÍNSKÉ ANGAŽMÁ VARUJE
Význam kaspicko-středoasijského regionu coby perspektivní zdrojové oblasti dodávek energetických surovin si uvědomují i další velmoci, zejména Čína. Ta loni začala budovat transkontinentální plynovodní spojnice vedoucí z Turkmenistánu přes Uzbekistán a Kazachstán do Číny. Čínská expanze v regionu znamená přímé ohrožení zájmů nejen Ruska, ale i Západu. Přináší totiž riziko odklonu surovinových toků z této oblasti východním směrem.
Putinovo Rusko postupně směřuje k získání výlučného postavení coby klíčového dodavatele zemního plynu v Evropě. Upevňování pozic v energetické sféře považuje za prostředek k obnově vlastního velmocenského postavení, o jejíž nutnosti panuje v Rusku široký konsensus. Tomu jsou podřízené i veškeré kroky Moskvy na mezinárodní scéně včetně snah o ustavení plynárenského kartelu sdružujícího Rusko, Írán a Katar.
Úspěch ruské energetické strategie bude záviset na tom, nakolik se Putinovi a spol. podaří pro myšlenku plynárenského kartelu získat středoasijské producenty – Turkmenistán, Uzbekistán a Kazachstán.
Odpovědí Evropy proto musí být silný vyjednávací blok odběratelů, jenž jediný může dát tamním vládám záruku stabilní poptávky nutnou pro úspěšné financování alternativních tras pro dopravu plynu ze Střední Asie přes Kaspické moře a jižní Kavkaz dále na Západ. V opačném případě bude nadále energetická bezpečnost Evropy odkázána na schopnost a vůli Ruska uspořádat obchodní vztahy se svými sousedy.