Gazprom je silnou zbraní dnešního Ruska
Vysoké ceny ropy jsou přímou hrozbou pro světovou ekonomiku. Mnozí ale také mluví o ohrožení energetické bezpečnosti západu. Oblasti, z nichž putuje ropa do celého světa, jsou považovány za nestabilní. Nemůže se stát, že vyspělý svět přijde o přístup ke zdrojům této klíčové suroviny?
Ropa byla v popředí zájmu účastníků pražské konference o energetické bezpečnosti (20.-21.října). Ukázalo se ovšem, že některé z nich ještě více vzrušuje plyn. Do jaké míry může ruský podnik Gazprom, v němž je nejsilnějším akcionářem stát, zneužívat závislosti evropských zemí na dodávkách zemního plynu z Ruska? Účastníci konference dostali kopie článku z deníku International Herald Tribune, podle něhož jsou zvláště nové členské země Evropské unie nebezpečně závislé na svém někdejším pánovi v Moskvě.
Autorka článku Judy Dempseyová, která v Praze moderovala jednu z diskusí, Gazprom rozhodně nešetřila. Na základě rozhovorů s experty došla k závěru, že Gazprom chce svým odběratelům zabránit, aby své zdroje diverzifikovaly. Jak? Ruská firma vytváří v evropských zemích společné podniky a zakládá své pobočky. A aktivně se zapojuje do lobbingu, díky němuž si hodlá udržet monopolní postavení.
Pro země, jako Estonsko, Lotyšsko, Litvu či Slovensko, je Gazprom jediným dodavatelem, Maďarsko je závislé z 91 procent, Polsko ze 79 procent a Česko téměř ze tří čtvrtin. Někteří účastníci konference spekulovali o tom, zda se Rusové budou v budoucnu uchylovat ke stále silnějšímu nátlaku na své partnery.
Hlavní muž chyběl.
Cílem zahraniční expanze Gazpromu údajně není dosahovat vyšších zisků, ale využít silného postavení v nových členských zemích EU k expanzi v západní Evropě. Pro tu zatím ruská firma dodává čtvrtinu jejích potřeb plynu.
Klíčový muž, který by mohl k tématu hodně říci, však v Praze chyběl. Organizátoři konference v čele s bývalým náměstkem ministra zahraničí Alexandrem Vondrou hodně usilovali o to, aby šéf Gazpromu Alexej Miller na pražské setkání předních odborníků (z velké části amerických) dorazil. Nepodařilo se. Asi se nelze divit. Strategií Gazpromu bezpochyby není rozmazávat všechny pochybnosti o skutečných záměrech této společnosti.
Dodejme nicméně, že v názorech na problematiku ruského plynu se západní odborníci výrazně liší. Zatímco Judy Dempseyová je vůči Gazpromu podezíravá, americká odbornice na Rusko Fiona Hillová (ta v Praze nebyla) dochází k závěru, že Rusko se stává atraktivním pro sousední země spíše prostřednictvím takzvané soft power - měkké moci. Velkou roli přitom sice hrají dodávky ruského plynu či elektrické energie, ale ty jsou údajně spojeny s dalšími lákadly - ruskou kulturou, spotřebním zbožím, filmem, hudbou a nabídkou pracovních míst. Hillová tvrdí, že miliony lidí z Kavkazu, střední Asie a dalších oblastí Eurasie zaplavují ruská města, v nichž hledají lepší život. Rusko se stává energetickou velmocí, která už se však nehodlá prosazovat vojenskou silou.
Tento pohled je v naprostém rozporu s pojetím jiných odborníků, kteří hovoří o tom, že Rusko prostřednictvím plynu nevybíravě vydírá právě své nejbližší sousedy.
Jak obejít Rusko.
A jaký může být pohled z české kotliny? Tím se zabýval Jan Vaňous, výkonný ředitel společnosti EuroEcon Consulting, který připravil rozbor o bezpečnosti energetických dodávek. Na jedné straně upozornil, že bývalý Sovětský svaz i dnešní Rusko (konkrétně Gazrpom) vždy splnily své závazky, pokud jde o dojednané dodávky plynu - s výjimkou několika méně významných přerušení, jež však způsobila Ukrajina neoprávněným čerpáním. Vaňous přesto píše, že diverzifikace zdrojů je nutná. Česko je dnes podobně jako další země totálně závislé na fyzických dodávkách z Ruska. Odebírá sice také norský plyn, ten je však v zájmu snížení dopravních nákladů vyměňován za ruský. Důležité je, aby Norové byli schopni v případě přerušení toku z Ruska také plyn fyzicky dodat.
Vaňous se zároveň vyslovuje pro plán vybudování nového plynovodu, který by vedl ze střední Asie přes Turecko i Balkán a zcela by se tak vyhnul ruskému území. Přístup k dalšímu zdroji by tak získaly nejen země střední a východní Evropy, ale také Rakousko, Itálie a dokonce i Německo.
Provokující Havel.
Alexej Miller sice v Praze chyběl, ale to rozhodně neznamená, že by pražská akce měla nouzi o výrazné osobnosti. Jednou z nich byl i bývalý prezident Václav Havel. Ten si sice na konferenci jen odskočil a pronesl krátký projev, ale přesto dokázal účastníky šokovat. Zatímco většina shromážděných odborníků se vyslovila pro rozvoj jaderné energetiky, Havel ostře zaútočil na společnost ČEZ, která nevylučuje stavbu dalších jaderných reaktorů v Česku, ačkoliv již dnes se třetina produkce ČEZ vyváží ze země.
Havlův slovní útok měl ovšem mnohem širší záběr: největším nebezpečím podle něj není to, že se energetické zdroje včetně ropy ocitnou v rukou diktátorů. Hlavní hrozbou je údajně vznik diktatury energie, kdy korporace budou koncentrovat produkční kapacity v jedněch rukou a budou vše ovládat a kontrolovat. Tomu je nutné čelit mobilizací rozumu a odpovědnosti, vyzýval Havel. Na závěr pak vcelku výstižně dodal: „Zdála-li se vám má slova provokativními, pak splnila svůj účel.“
Další diskutéry Havlova mobilizace příliš neodradila. Část zastánců jaderné energetiky nicméně připouštěla, že některé státy OECD a tamní veřejnost ji nebudou ochotny akceptovat. To ovšem může znamenat další posílení role plynu… Význam ropy přitom pravděpodobně neklesne. Nic na tom nemění skutečnost, že také obnovitelné zdroje měly na konferenci vcelku slušnou podporu, a to i ze strany washingtonských vládních činitelů.
Vojáci, zajistěte ropu.
Šok řadě posluchačů rovněž připravil přední americký expert a bývalý náměstek ministra energetiky William Martin. Zatímco se zastánci a odpůrci invaze Spojených států v Iráku přou o to, zda Američané zaútočili jenom kvůli ropě, Martin považuje souvislost mezi iráckou válkou a cennou surovinou za jasnou věc. Navíc si myslí, že je to tak úplně v pořádku.
Martin vidí tři hlavní výzvy pro energetickou politiku Spojených států. Za prvé je nutné zajistit nové zdroje včetně rozvoje jaderné energetiky, za druhé je nutné modernizovat technologie, které umožní energetické úspory. Největší bombou je ovšem to „za třetí“: Amerika musí dovážet ropu a zajistit zdroje i obrannými (myšleno vojenskými) prostředky. „Potřebujeme stabilitu na Blízkém východě,“ prohlásil Martin s tím, že přítomnost amerických vojáků v Iráku může k takové stabilitě přispět. Válka v Iráku sice nebyla populární, ale šlo o správné rozhodnutí, dodává americký odborník.
Irák se objevil i ve zcela jiných souvislostech. Anne Korinová z washingtonského Ústavu pro analýzu globální bezpečnosti na příkladu teroristických útoků proti irácké ropné infrastruktuře dokládala, jaké děsivé důsledky mohou mít takové činy pro stabilitu energetických dodávek. Korinová upozorňuje na hrozbu dalšího ropného šoku, který ovšem vypadá úplně jinak než ty minulé. Tentokrát by ho měli na svědomí teroristé.
Jan Vaňous řadí mezi nejzranitelnější možné cíle teroristů ropovody, plynovody, rafinerie, skladovací kapacity. Klíčovou prioritou teroristů by mohly být útoky na elektrické vedení a rozvodné centrály.
